Pokocábím

 

 aneb Z Dobříše do Štěchovic

Asi jsem starej, nebo co. Předstartovní příprava na dubnový výlet nesestávala z pátečního lovení opice, nýbrž pečlivého sledování předpovědi počasí a horečného řešení strašlivých dilemat, jako třeba "Půjdu v dlouhých kalhotech, nebo v kraťáskách?" Místo jistě epesní kalby, na kterou jsem se v pátek nenechal zlákat, jsem si večer radši udělal sváču na cestu a šel brzo spát a ráno jsem byl odvážná školačka a vyrazil v těch šortkách. A dobře jsem udělal, neb v opačném případě by mi bylo vedro už v autobuse do Dobříše. Jako parťákovi, který sice taky volil krátké nohavice, ale v chladném ránu je pro jistotu dofutroval podkolenkama, který si hned v Dobříši na zastávce přezouval za normální fusekle.

Nadšeni příjemným počasím jsme vyrazili mezi domky pod dobříšskou průmyslovou zónou, prošli pod dálnicí D4 a po zhruba půldruhém kilometru dorazili do Staré Hutě, kde jsme spáchali dobrý skutek, když jsme několik starším výletnicím poradili kudy tudy k rybníku Strž. Ten jsme minuli a zapadli do lesa k říčce Kocábě. Netuším, zda za následujícími událostmi byli schováni géniové zodiakální, osmapadesátá vyšší inteligence, či se nám prostě Božka (jak jsme pokřtili parťákovo navigaci) rozhodla trochu osladit všechny ty "optimalizace trasy", kterých jsme se dopustili při předchozích výletech. V každém případě se nám z předvedených výkonů protáčely panenky až k Novému Knínu.

Ponejprv nás poslala do údolí říčky ke zřícenině mlýna Plechhammer, která je sice převelice kouzelná a v jemném dopoledním slunci nad ní jistě nejedno srdce jihne. Jenže je to taky konečná. Okolo se nikudy moc projít nedá, pokud člověk tedy není dobrodruh a nepustí se korytem Kocáby, případně si nezačne hrát na kamzíka. Jezevec si po listopadových zkušenostech moc dobře rozmyslí, na co si kde bude hrát a kamzíci teda jeho favoriti zrovna nejsou. Tedy jsme se kousek cesty vrátili, našli pěšinu, která nás vyvedla na hřeben a neprůchodné místo v údolí obešli po něm.

 

Po pár stech metrech jsme opět seběhli do údolí k říčce. Jak puk jsme koukali na brod úplně bez lávky. Nezbylo, než se zout a vymáchat si nohy. To nakonec vůbec nebylo špatný a ke konci výletu jsem na chladivou vodu bystře skotačící přes oblé kamení na dně mělkého koryta ještě s láskou vzpomínal. Ale k tomu se dostanem. Teď jsme v údolí u chatových osad v okolí obcí Mokrovraty a Pouště a zatímco nám na slunci rychle schnou fajfky, baštíme sváču. 

 

U osady pod obcí Pouště nám Božka vydá pár zmatečných pokynů, čímž nás na chvilku svede z trasy. My se ale dlouho za nos vodit nedáme a tak jsme brzo ve správnym lese na správný cestě k tomu pravýmu a jedinečnýmu Novýmu Knínu. Cestou míjíme novoknínský Lurdy, aniž bychom tušili cokoliv o jejich historii, ale ze všeho nejvíc se těšíme do Knína na oběd. Blíží se totiž poledne a to je nanejvýš vhodná příležitost si nečím nacpat pupík. Stalo se v restauraci U Mikulášků na malebném náměstí zmíněného městečka. Po-o jsme z náměstí na kopečku zase seběhli do údolí k říčce a pokračovali podél ní až...až... No vlastně až k soutoku s Vltavou. Minuli jsme areál aerodynamických laboratoří ústavu termomechaniky AV ČR, který se v těchto místech mezi všemi těmi chatovými osadami velmi vyjímal. Na chvilku nás však naplnilo jistou národní pýchou, že zřejmě máme takovou malou, ale naší Oblast 51. Zde jsme tedy pro jistotu obrazovou dokumentaci nepořizovali. 

Minuli jsme Spálený Mlýn a mezi Velkou a Malou Lečicí opět využili příležitost k osvěžení. U jedné z chalup si místní otevřeli podnik, říkají mu MASH a podle řízku s chlebem asi za 60,- by jeden mohl dojít k závěru, že se tam zastavil čas někdy v roce 95. My si ale dali jen jedno orosený géčko za relativně současný tři pětky a ťapali dál přes Malou Lečici a chatové osady exotických jmen Askalona, Dashwood a Rewaston. Někde za poslední jmenovanou jsme začali špekulovat.
Teda - já jsem začal špekulovat. Již před zahájením výletu říkal brůdr jezevec, že jeho pantáta s paňmámou jsou v Hradištku na chatě a že když teda jdem vlastně okolo, tak se máme na kus řeči zastavit a že na vlak nás případně někdo hodí vozem. Odněkud odtud - míněno od toho odvozu - se začaly odvíjet mé podlé intriky.
"Hele...kdybychom se teda stavovali u vašich...nemohl by pro nás táta spíš zajet do Štěchovic? Dolu do Pikovic seběhnem, ale ten kopec od Štěchovic do Hradištka si klidně odpustim..."
"Tak to nemusíme volat našim, z těch Štěchovic jede nahoru autobus..."
No a tam se to celý posralo. Autobus skutečně jel. Ve čtvrt na pět. Citovaný rozhovor proběhl pár minut po třetí a nám k zastávce zbývalo urazit cca 6 kilometrů. Ještě zaznělo "Tohle tempo umíme." a pak už si pamatuju jen bolest.

No to zas ne, to bych z toho dělal zbytečnou kovbojku, zas taková agonie to nebyla. Ovšem rozhodně je pravda, že to bylo překvapivě vyčerpávající a taky tak trochu škoda, protože se při tom zrychlenym přesunu člověk moc soustředil na čas a skoro vůbec na to krásný okolí, který si v ničem nezadá s mnohem provařenějším okolím Sázavy. A ano, právě tehdy a tam jsem si nejvíce hýčkal vzpomínku na ten brod za Plechhammerem. 

Autobus jsme stihli s rezervou asi pěti minut. Nechali jsme se vyvézt do Hradištka k zámku, na návsi si dali domácí malinovku, skočili k Vietnamcům pro piva a takto vybaveni jsme slavně doskotačili k chatě, kde jsme výlet prohlásili za oficiálně vyřízenej. Něco těch piv jsme tam vypili, vesele poklábosili a někdy před tři čtvrtě na sedm se nasoukali do vozu, jímž nás parťákův švagr odvezl do těch Pikovic. Do příjezdu vlaku zbývalo asi dvacet minut, do nichž se vešlo ještě jedno čepovaný v Zelený Rokli na závěr. Zelenou Rokli mám rád, neb je tam útulno a vedle občerstvení tam člověk může pořídit i všelijaké čtivo. Mně skončila v pařátkách kniha Já, Claudius. Za pětikačku.

Z cesty vlakem bych vás mohl ještě oblažit nějakou úvahou týkající ovládání dveří na záchodech v soupravách RegioNova, avšak nechce se mi.