Memoriál Zdeňka Bořka

 

 aneb Modeláři na Bohdašíně

Pravděpodobně při některém z hronovských letních posezení s kolegy Macanem a Bedýnkou, o nichž jsem se již zcela bez pochyby zmiňoval nejednou, byla mé pozornosti doporučena malá lokální soutěž pořádaná v restauraci Na Bohdašíně v malé obci stejného jména, která se nachází v tom kopci, co ho musíte vyfunět, když se chcete jít z Červeného Kostelce podívat na bunkr T-S 20. Pořádá ji KPM Náchod v sudých letech a já to prej nutně potřeboval vidět.

Tak jo. Udělal jsem si v kalendáři uzel na 20. duben, což ale samozřejmě nemohlo projít bez komplikovanýho domlouvání s Habrou, která ten víkend také měla někde pěstovat svůj obskurní koníček. Nicméně dobrá věc se podařila a já tak mohl v pátek po práci odkvapit na Florenc na přímý spoj Praha - Broumov. Plán byl naložit ještě v pátek modely Bedýnkovi, s nímž bychom je takto s předstihem mohli umístit na stoly a my si pak mohli v sobotu ráno dovolit pojmout cestu z Hronova do Bohdašína jako takový lehčí výlet okolo linie pohraničního opevnění. Ve Zbečníku bychom se kousek za železničním přejezdem utrhli z hlavní silnice doprava do kopců. Okolo srubů T-S 6 Písník a T-S 7 Lom bychom pokračovali po hřebeni mezi Zbečníkem a Rokytníkem po cestě, kterou lemují desítky lehkých objektů v různých stádiích rozpadu, okolo míst, kde si moji caparti každý rok staví domečky pro lesní skřítky, přes Maternici ke srubu T-S 19 Turov, odtud dál k Pláni a od ní už pak zvolna seběhnout do toho Bohdašína. Stručný výšlap tak na hodinku a půl, když člověk moc nespěchá. Já se navíc těšil, že to budu mít s fundovanym výkladem, jelikož Macan druhdy dělal průvodce na Dobrošově a historii našeho předválečnýho opevnění má v malíku... 

Když jsme tyhle plány utřepali, netrvalo ani tři dny a předpověď začala slibovat ochlazení a k němu hovna s háčkama, takže jsme se nakonec na pěší turistiku vykašlali a do Bohdašína se svezli s pány Zimovými. Protože Zima senior byl členem pořadatelského týmu, svezli jsme se s nima do toho Bohdašína fakt brzo. V 7:20 jsme nakládali krabice s modelama v Hronově, před osmou jsme je měli v bohdašínský hospodě na stolech. Mnohem důležitější bylo, že jen o chvíli později jsme na jiném stole měli misku s naprosto epesní dršťkovou a k ní rohlíček, nebo kmínem vonící krajíc chleba. 

Restaurace, v níž se soutěž konala, má pohnutou historii. Původně šlo o budovu školy, jejíž řídící učitel Ladislav Satran byl i se svojí ženou Zdeňkou 9.7.42 popraven, kteroužto tragédii připomíná pamětní deska na domě. Dnes tu najdete příjemnou, prostornou, ale stále útulnou restauraci s dobrym pivem, solidní kuchyní, příjemnými cenami a v neposlední řadě krásnym výhledem do kraje.

Modelářů přibývalo, stoly se plnily - jak ty výstavní, tak ty jídelní, veselý hlahol naplnil dům, jídlo vonělo a pivo teklo proudem. Kecalo se o modelech, nebo i jen tak a bylo na tom světě krásně, i když za oknem třeba zrovna chcalo jak o zlatou přílbu. Což mimochodem též nebylo tak úplně pravidlem. Nijak vlídně sice nebylo, ale počasí zdaleka nedivočilo tak moc, jak předpověď vyhrožovala. Proto někteří z návštěvníků využili možnosti se ke srubu T-S 20 projít a podívat se třeba i dovnitř. Pánové z Pláně sice sezonu zahajujou až tuhle sobotu, ale pro návštěvníky soutěže na Bohdašíně byla domluvena výjimka. 

Já před pár lety řečený bunkr navštívil s dětma, pročež teď jsem se nevystavoval nepřízni počasí, nýbrž jsem zůstal v restauraci, protože ta dršťková se sama nesežere. Té jsem si dal někdy okolo jedenácté ještě jednu misku a po ní přišlo na řadu vepřové koleno. Co bych tak k němu... Když lidé touží vypadat hlubokomyslně, říkávají, že štěstí si nelze koupit. A já v sobotu zjistil, že lze. Na Bohdašíně za 125,-.

 

Jeden z důvodů, proč mám rád malé soutěže, je fakt, že se vyhlašuje brzo a celá ceremónie je rychle vyřízená. Nejinak tomu bylo zde. Vyhlašovat se začalo ne v půl páté, ba ani ve čtyři, přátelé... Vyhlašovat se začalo v půl třetí. A protože soutěžních kategorií bylo jen pár, bylo hotovo tak asi za dvacet minut. Pak se pobalilo, srovnaly se účty s výčepním, zamávalo a jel si každý kam se mu chtělo. 

Večer se šlo v Hronově k Bobovi na Rampušáka. Lámali jsme Bedýnku i Zimu, leč oba byli celodenním hmožděním s organizací soutěže vorvaný jak jetel, Bedýnka navíc ztratil hlas (protože vyhlašoval výsledky bez mikrofonu a musel přeřvat hodně veselejch modelářů), tak se k nám přidal jen Kikin, takto sympaticky ukecanej hubeňour s nekonečnou zásobou veselejch historek.

A mně pak na neděli zůstala jen cesta do Prahy. Někdy po půl jedenáctý jsem se odkutálel od Macana k náměstí na autobus. Přijel na čas a docela se mi ulevilo, že šlo o stroj nezanedbatelně pohodlnější, než byl ten, jímž jsem v pátek přijel. Já si tim pádem mohl následující zhruba tři a půl hodiny klást otázku "Proč do háje nemohlo bejt takovýhle počasí včera?" bez otlačených kolen...