Velikonoce

 aneb Týráme bez modřin

Jsme s Habrou naprosto otřesní rodiče, což se vyznačuje třeba tím, že své děti hned, jak na jaře počasí dovolí, terorizujeme prostřednictvím výletů, začasté někam na kopec, ba dokonce třeba i na rozhlednu, která jest odporně vysoká a fouká tam! A po celou tu dobu navíc vůbec nemužou pařit s kámošema Roblox. A přesně takhle jsme si naše mláďata povodili v pátek. Udělalo se hezky, pojedeme na výlet. Můžete si vybrat, jestli na hrad, nebo na rozhlednu. Děti si vybraly hrad, ale to nevěděly dvě věci. První z nich, že tím hradem je Točník, tyčící se nad krajem na vrcholku vysokého kopce. Druhá, že tu rozhlednu dáme taky, protože je od Točníku asi čtvrthodinku jízdy.

Ale nepředbíhejme. Ráno jsme z peřin nijak zvlášť nespěchali, jelikož jsme se s Habrou vrátili od Vávrů asi v půl druhý, ne ve zcela ideální konvici. Pročež když jsem jí ráno řikal, ať ještě spí, když je venku tma, nijak neprotestovala ani přesto, že bylo půl devátý a tmu dělala roleta. Nakonec jsme se k tomu vstávání nechali přemluvit, udělali si snídani a jali se rozjímat, co s tim pěknym dnem, kterej se za oknem rozjížděl, vymyslíme. Tak jsme se plynule dostali k tomu výletu zmíněnému již dříve. Medvídě byla nadšená, Inženýr již méně, jelikož jsme ho příslibem nějakýho blbýho sluníčka, čerstvýho vzduchu a hradu vylomili z nějaký onlajnovky, ve který zrovna nějak přísně komandoval kámoše. 

No to nevadí. Okolo poledne jsme seděli v autě a řítili se po D5 ke sjezdu na 34. kilometru. Cestou nám sice o čelní sklo výhružně zapleskalo pár kapek deště, ale na parkovišti pod Točníkem už jsme vystupovali do úplnýho azůra. Po krátké zastávce u ohrady s ovcema, během níž zřejmě někdo vyhlásil nějakou kompetici o nejlepší zabečení, jsme se vydali hore kopcom ke hradu. Drobná oklika nás dovedla k medvědínu, kde se ve stínu stromů líně placatila dvojice méďů, jak ze žurnálu. Jestli jsou ti dva tak zvyklí na lidi, nebo byli toho dne v obzvlášť dobrém rozpoložení, to nevím. Ovšem čumilů za plotem se nijak nestranili. Leželi vcelku blízko ohradníku a koukali, kde co lítá. Vsadim svoje hodobožový trenýrky proti vaší krajkový podprdě, že roztomilejší půltunu jste nikdy nikde neviděli.

Pak teda přišel na řadu ten hrad. Je tomu již drahně let, co jsme na Točníku byli s Habrou naposled. Myslím, že na dvě ze tří dětí jsme tehdy ještě ani neměli zaděláno. Je proto možný, že si ten hrad pamatuju blbě, ale přišel mi tentokrát takovej...opravenější. Děcka byly zaujatý především malýma klecema s králíkama, který se dali hladit a krmit. Když je dostatečně vyhladily a vykrmily, ba i z hradu už všechno viděly, zvesela jsme se vydali dolu na parkoviště k autu. 

A tam to přišlo! Žádný domu. Žádnej mekáč cestou. Ještě na rozhlednu pudete, holomci! Překvapená mládež se nezmohla na slůvko odporu. Na 609 metrů vysoký kopec, nesoucí hrdý název Krušná hora, nakonec vyskotačily docela vesele. Ba dokonce i na tu rozhlednu zkusily vyšplhat. To sice Inženýr někde v půlce vzdal. Zdálo se mu, že dřevěná konstrukce místní Beobachtungstelle přílíš kolísá, o čemž cestou dolů proti proudu výhleduchtivých návštěvníků velmi zaujatě vykládal. Dole u stolu pak odmítl mazanec, protože jsou v něm rozinky. A aby toho nebylo málo, cestou domu ho místo do mekáče rodiče vzali do Decathlonu, aby mu koupili nový kecky. Jaký strastiplný život ten mladý muž má...

Velmi strastiplný život ten mladý muž má, protože hned o den později jej i se Medvídětem krutý otec naložil do rodinného automobilu a odvezl k babičce. Tam chuděra malej musel přihlížet přezouvání řečeného vozu a pak ho, považte, nutili koukat na nějaký blbý kytky v nějaký blbý dendrologický zahradě v nějakejch blbejch Průhonicích. Jistě by to takhle šlo podat a nepochybuju o tom, že až s nim zanedlouho bude tlouci puberta tak, jako již nějakou dobu tluče s Komteskou, nějakého takového zhodnocení rodinných výletů se od něj dočkáme. Ovšem teď si ještě myslí, že táta je největší, nejsilnější a nejchytřejší na světě a tak to nebral nijak úkorně, nýbrž nadšeně točil klikou heveru a utahoval šrouby na kolech. A v tý dendrologický mu ke štěstí bohatě stačilo, že tam maj bludiště z křoví a hřiště a babička mu koupila džus...
Já za sebe dendrologickou doporučuju, byť bych řekl, že na konci března ještě nenabízí úplně ty nejlepší zážitky...

No a na závěr si dopřejmež něco málo genderových stereotypů, tentokrát zhmotněných ve způsobu, jakým o dni tráveném s otcem hovořil Inženýr a jakým jeho sestra.
Zatímco mladý muž, sotva se zavřely dveře za Habrou navrátivší se ze střeleckých závodů nedaleko Jindřichova Hradce, hrdě hlásil, že tatínkovi pomohl vyměnit kola, jeho sestra s očima navrch hlavy pohoršeně podávala hlášení v následujícím znění: "Mami představ si, Inženýr šel tátovi pomáhat s autem V TĚCH NOVEJCH BOTÁCH!"