Zase Beroun

 Tento příspěvek není sponzorován pivovarem Berounský medvěd.
...i když by mohl...

O tom, že se při plánování výšlapů člověk nemůže nechat rozházet složitějším večerním programem den předem, jsem se tu již jistě zmínil. Tentokrát jsem tedy v sobotu ráno u stánku na levnou kávu na smíchovském nádraží rozháněl páteční návštěvu divadla, kam jsme se se ženou šli smát kamarádovi ochotníkovi a pak se s ním jen tak trochu opili. Domů jsme se odebrali okolo půlnoci, což zní vcelku mravně, dokud nedodám, že ta kultura se přihodila v Pardubicích a my se tudíž do peří dostali zhruba ve dvě v noci. Budíček v sedm tedy nebyl z nejpříjemnějších i navzdory tomu, že mi hlavou necloumala kocovina.

Nicméně z domu jsem se vykutálel dostatečně brzo na to, abych ve vestibulu smíchovského nádraží stihl vyřešit výběr hotovosti, snídani a samozřejmě i to výše zmíněné kafe. To hlavně. Zcela bez potíží jsme pak s parťákem našli nástupiště H, z něhož nás v 8:35 autobus číslo 395 odvezl do zastávky Dobříš, průmyslová zóna.

Půlhodinku v autobuse jsme naplnili rozborem výsledků zápasů právě probíhajícího mistrovství světa v rugby a neméně aktuálních pohárových zápasů našich fotbalových celků. Pokračovali jsme porovnáním pravidel obou sportů, zejména s ohledem na metodiku posuzování zdržování hry a jiného destruktivního chování. Již nikdy se nedozvíme, co všechno bychom zvládli vyřešit, kdyby naše moudrá debata nebyla ukončena neurvalým zásahem nějaké nepřející všemocné entity.

"Sem se nějak vopotil, jak sem měl ten batoh na klíně... Ty vole hovno vopotil, mi vytek velbloud!" zhrozil jsem se ještě než autobus zastavil na zastávce a podezřele vyhlížející mokrý flek v klíně mě v tu chvíli trápil ze všeho nejméně. Odstrojil jsem batoh, abych zjistil dvě věci:
1/ Někdy nějak se mi povolilo šroubení, kterým je šlauch připojen k vývodu ve spodní části hydrovaku. Ne moc, takže voda utíkala velmi pomalu.
2/ Batoh jsem si zřejmě vybral dobře. Kapsa na hydrovak těsní velmi slušně, i odsud voda jen pomalu vzlínala okolo švů a teprve od nich do vnější tkaniny. Když jsem tedy batoh sundal ze zad a vyňal z něj toho nešťastnýho velblouda, vylil jsem z batohu dobrýho tři čtvrtě litru vody.

Výlet tedy zahájen ve velkym stylu! Ovšem další průběh již byl mnohem pohodovější. Lesem okolo Voznice jsme došli ke Kytínu, kam se nám i díky té neplánované údržbě gearu hned na začátku podařilo dojít tak akorát na otevíračku místní pivovarské restaurace. Dali jsme pivo a polívku a šlapali dál, do vršku k chatové osadě Na rovinách a od ní přes kopec k obci Halouny. Tam jsme při některém z minulých výletů našli hospodu U zrzavýho paviána a rozhodli jsme se jí poctít návštěvou i tentokrát. Už si nepamatuju, jestli jsme tam okolo procházeli někdy v období kovídkových restrikcí, nebo bylo prostě jen hezky a prázdno na zahrádce, v každém případě jsme se tehdy dovnitř nepodívali. A tak jsme si tu tentokrát nadšeně prohlíželi interiér, který takhle na první podívání vypadá, jako že se do toho domečku vlastně nemůže vejít. Ale on vejde, vzdor své velikosti působí útulně a maj tam pěkný velký litinový kamna. Do pochodového deníčku jsme proto učinili záznam, že tohle místo je obzvlášť vhodné pro zastávku na nějakém zimním výletě.

Ve Svinařích u hřiště jsme pak potkali právě začínající sobotní beerfest. Byli jsme na sebe ale přísný a nezastavili se tam. Zejméně proto, že od Paviána v Halounech je to ke svinařskýmu hřišti asi kilometr a čtvrt. Takhle často ty zastávky prostě dělat nejdou... Chladnokrevně jsme tedy minuli hřiště, zámek (objekt vhodný k rekonstrukci) a nakonec i ceduli značící konec obce a serpentýnami mezi lukami a lesy se dokutáleli do Litně. Tam jsme se nijak zvlášť nezdržovali, zbaštil jsem tam toliko svůj doma s láskou připravený rohlík s máslem, šunkou (samozřejmě od kosti) a sýrem (nějakej mladej Jouda...teda Gouda), ke kterýmu jsem se rozhodl si sednout jen z tý svý protivný pražácký zpovykanosti, že jo. 

Přes údolí Stříbrného potoka jsme pokračovali do obce Korno. Přes obec Korno už jsme také jednou šli a tato lokalita sluje dvěma věcmi. Jednak tam nemají hospodu, druhak tam na zdi místního úřadu mají telefonní budku s telefonem na telefonní karty. Teda měli, už nemaj. Chtěl jsem tento přístroj nezanedbatelné historické hodnoty vyfotit a oblažit čtenářstvo třeba takovým docela malým soutěžním kvizem o hodnotné ceny. Ovšem místňáci si historie zřejmě neváží, přístroj odstranili, pročež si hodnotné ceny holt musím zkonzumovat sám...

Od Korna jsme zamířili k Tetínu. Cesta vede většinou lesem, což je fajn, ale taky na ní spadnete mnoho metrů k Údolí děsu, abyste ty výškové metry pak naháněli zpátky. Je to o to otravnější, že to údolí je vcelku úzké a z pěšiny na jedné straně vcelku zřetelně vidíte pěšinu na té druhé. V Tetíně jsme se proto rozhodli si dopřát odměnu v podobě zastávky v místní občerstvovně. Ačkoliv to byl zážitek rozhodně jedinečný, dosud se mi nepodařilo se usnést, jestli byl i pozitivní. Parťákovi se sice podařilo sbalit nějakou místní kočku, která se nechala pomazlit a pak si bez řečí šla po svých, ale pivo v tý hospodě měli fakt divný. Tetínský Bořivoj byl vskutku zvláštní zkušenost. Po chuti sice hořký, což pivu sluší, ovšem poněkud slabšího řízku. Čichový vjem byl ale vysloveně průser, jelikož to pivo zkrátka smrdělo zhruba jako hronovská Prdlavka. Každé říhnutí pak vracelo na patro právě tenhle smradlavý ocas. A to mi, dámy, schválně dejte vědět, jestli některá z vás chce mít v ústech smradlavý ocas...

Bořka jsme tedy prohlásili za Zkušenost a šli si opravit chutě k Medvědovi do Berouna. K němu to z Tetína byly již necelé tři kilometry, navíc z kopce, takže jsme tam brali za kliku ...brzo!
Velká osmička zasyčela na patře asi jako když plivnete na rozpálenou pánev. A pak jsme u té osmičky i zůstali, přiznávám, částečně i proto, že jsme se rozhodli si takhle soukromě zostudit toho tetínskýho Bořka. Osmička od Medvěda se totiž i při své skromné voltáži pyšní nesrovnatelně plnější chutí a člověk si na ní, tak jako my v sobotu, může pošušňávat klidně celý večer, aniž by měl pocit, že o něco přichází. U Medvěda jsme vyřešili nakonec i večeři a před osmou večer už seděli ve vlaku ku Praze. Cestou na mne trochu dolehlo nevyspání, pročež jsem si pak doma utkání mezi jihoafrickými a irskými rugbysty pustil radši až druhý den ze záznamu, neboť z večerního přímého přenosu bych věru mnoho neměl.

Rauchpauzu u Medvěda nám svým příjezdem okořenil tenhle veteránek.
FIAT 124 Sport. Takový pěkný auta uměli, ale pak přišel nějakej vůl a vymyslel Multiplu...