Malej velkej rugbysta

 aneb Sportem ke zdravějším rodinným vztahům

V neděli dopoledne se v Edenu konal rugbyový turnaj kategorie U10. Tedy turnaj hráčů do deseti let. Inženýr se tomuhle sportu věnuje druhym rokem, baví ho to, na turnaje jezdí rád. Dětský sport v jeho podání má všechno to, co k věci patří - dělání volovin místo poslouchání trenéra, trochu toho povztekávání na hřišti, špetka toho hraní na sebe nesmí chybět. Vesměs nic, co by člověk neznal z vlastních miničlověčích let. Proto si zaslouží neskonalý obdiv trenéři, kteří trpaslíky zvládají motivovat tak, aby se na hřišti dělo +/- to, co se tam dít má, protože zrovna rugby je sport, u něhož je sakra vidět, když se zcela nesystematicky po place plácá tlupa kluků, kteří si dělají každý co chce. Druhá věc je, že to může být o hubu trochu víc, než v jiných sportech.

Ale zpátky k tomu turnaji. V neděli 8.10. se teda v Edenu sešlo Bambilion týmů, které si to v přátelské atmosféře příjemného dne mezi sebou rozdaly hlavně o dobrý pocit, jelikož láhev rychlých špuntů nakonec dostaly stejně všechny. Habra toho dne opět závodně děrovala terče, pročež jsem sebou do Edenu musel brát i Komtesku s Medvídětem. Hru se mi tedy poměrně dlouho sledovat nedařilo, jelikož nejdřív bylo potřeba vyřešit, kdo chce limonádu, kdo pivo, kdo párek v rohlíku a s čim a proč s párkem nemůžeme na prolejzačky. Tak přišly až za dlouhou cca minutu a půl, než si Medvídě ten párek natlačila do hlavy. Při předvádění rozličných kaskadérských kousků se mě moje nejmladší ratolest přeptala, proč maj rugbysti u hřiště prolejzačky. Prolejzačky samozřejmě nejsou prolejzačky, ale úplně normální venkovní posilovna, což jsem Medvíděti sdělil, načež následovala otázka "A jak na tom posilujou?" ...přeloženo "Tati předveď."

Konečně se taky podívat na hru se mi podařilo až během Inženýrova posledního zápasu a měl jsem to štěstí, abych jej zahlédl, jak se chopil míče a pevně rozhodnutý nikomu ho nepůjčit se rozběhl skrz polovinu soupeře. V pohybu zarputile pokračoval i tehdy, když se mu na zádech zachytil jeden z protivníků při pokusu o skládku. K němu se za chvíli přidal druhý a třetí. Čtvrtý inženýrovi zastoupil cestu a jal se mu míč z rukou brát. Tedy zkusil to. Mladý galahádě, stále na nohou, se nedalo, ba dokázalo přihrát spoluhráči, který o pár vteřin později více-méně nerušeně položil pětku.

Jako správnej mladej vlčák si inženýr chtěl nějakou položit i sám, a tak jej čím dál více rmoutilo, když ho trenérka na chvíli stáhla na střídačku a poslala hrát někoho jinýho. Rozhodčí naposled fouknul do píšťalky, ukončil zápas a s ním i turnaj a kluci si šli  nastoupit na vyhlášení. Při nástupu k vyhlášení výsledků došlo i na takový to držkování na půl cesty mezi smutkem a vztekem, protože se Inženýrovi ta pětka nakonec nepodařila. A tak se táhnul kousek za zbytkem týmu s tvářema trochu nafouklýma a očima trochu uslzenýma.

"Co je, člověče?" ptám se ho a snažim se dělat, že nevim. "Vždyť jste teď zaváleli..."
"Jenže vona mě pořád střídala a já si skoro nezahrál." žaloval inženýr na trenérku.
"Nezahrál? Víš, jak's tam byl důležitej? Teď jsem na to koukal. Skládali tě čtyři kluci a nepovedlo se jim to. A vy jste z toho pak dali pětku. Chápeš, že tu si vyrobil ty, protože si na sebe navázal 2/3 soupeřova týmu?"
"No ale..." zkoušel zaprotestovat, ale viditelně pookřál.
"Žádný ale. Z takový situace už zvládne položit každej."

Inženýr zamyšleně zmlknul, tváře splaskly, uslzené oči oschly.
A než odpoledne přijela domů Habra, vzal tu myšlenku za svou a mamince pak příběh zarputilýho špalka, co na něj byli čtyři protihráči krátký, nadšeně odvyprávěl sám.

Jelikož jsem líný autor, od zmíněného turnaje uplynulo 14 dnů a Inženýr si zahrál na dvou dalších turnajích. V sobotu 14.10. se konal velký mládežnický rugbyový turnaj, přičemž kategorie U10 hrála na hřišti Tatry Smíchov. Tatra Smíchov má hřiště dvě a ani o jednom nejsem zcela přesvědčen, že je skutečně na Smíchově. Hlavní mají v kopci na Klamovkou směrem k Ladronce, druhé úplně na hulváta na Strahově. Dříve jej používal fotbalový klub Slavoj Břevnov, později se ho ujala právě Tatra. Zjistil jsem, že to hřiště znám už 20 let, jelikož jsem právě na něj během prvního semestru na ČVUT jezdil hrát fotbal v rámci tělesné výchovy. Teď se na něm ovšem konal Prague Youth Rugby Festival, kterého se v kategorii U10 zúčastnilo 29 týmů, včetně 3 německých a 1 polského. Kluci* odehráli 9 zápasů, z nichž 3 vyhráli, zbytek ne. Ovšem nekonala se žádná ostudná nakládačka (což jsem tou dobou rozhodně nepovažoval za samozřejmost, jelikož první dva turnaje podzimu pánové dostávali ostudné nakládačky takřka výhradně) a malí Slávisti skončili na 20. místě. Kluci ze sebe měli viditelně lepší pocit, když viděli, že dovedou zahrát a i Inženýr se po pochvale od trenéra zbytek dne culil jak měsíček na hnoji.

No a dneska jsme jeli do Chrášťan. Tam má hned na kraji obce poměrně velkoryse řešené hřiště ARC Iuridica a sjeli se tam obvyklý podezřelí - tedy malí rugbysti ze Sparty i ze Slavie, z Přelouče, Tatry Smíchov a Olympu. Prakticky všichni poskládali mužstev více. Třeba tatrováci asi 4, jestli ne 5. Slávisti se rozdělili do dvou skupin - Slavia Surikaty a Slavia Nosorožci. Inženýr v Surikatách řádil jak černá ruka, celý tým šlapal jak švýcarský hodinový strojek, výsledkem čehož byly čtyři výhry v pěti zápasech a celkové vítězství ve skupině. S trenérem jsme se zcela neironicky shodli, že se na mládenečky kouká lépe, než na včerejší semifinále mistrovství světa mezi Anglií a Jihoafrickou republikou...

A já mam radost. Tedy, po zmínce o PYRFu a Chrášťanech by to nemuselo být zcela zřejmo, ale hlavně z toho, jak si malý galahádě přechroupalo ten krátký rozhovor po zápase v Edenu. Klučina si po mojí promluvě mohl pomyslet něco o prdeli a mlet dál svou o tom, jak chtěl taky položit a voni mu to nedovolili. Místo toho si to, co jsem mu řekl, produmal a asi dospěl k závěru, že neplácám voloviny. Na první pohled banální věc. Ovšem já mam výhodu druhýho a pak ještě všech dalších. A já vidim, že mi to rugby docela pomohlo si najít cestu k synovi, se kterym jsme si čert ví proč dřív lezli na nervy.

*) Člověk bezděky píše kluci, ale v U10 ještě hrajou kluci s holkama pohromadě a zrovna ve slávce s našim mladym hrajou blonďatý modrooký dvojčata Maruška s Emilkou.
...a docela válej...