Na Okoř je cééésta...

 ...další díl cestopisného občasníku...

Vcelku asi nebude pochyb o tom, že vstávat ve sváteční den před sedmou hodinou ráno je zvláštní druh sebetrýznění, kterého se na sobě člověk dopustí jen velmi nerad a jen z velmi dobrého důvodu.
Já si podmínky navíc nezanedbatelně ztížil sledováním velmi, ale opravdu VELMI napínavého zápasu mezi Anglií a Argentinou o třetí místo na letošním rugbyovém mistrovství světa. U Vávrů si totiž pan hostinský pro rodinu a přátele otevřel sázkovou kancelář a já do výsledku zainvestovali svůj těžce vydělaný peníz. A ačkoliv jsem tedy svoji padesátikorunu díky vítězství Anglie pěkně zhodnotil, výsledek 26:23 napoví, že šlo o jeden z těch zážitků, které člověk potřebuje trochu spláchnout. Do peří jsem ulehl někdy před druhou ráno, a tak když mi v 6:40 zvonil budík, hodnou chvíli jsem na něj tupě zíral, než jsem si uvědomil, že nejde o omyl.

Jako vždy jsem ale na sebe byl přísný, vstal, sbalil se a na sraz dorazil včas. V 8:12 jsme odjeli z nádraží Praha - Dejvice na Kladno, odkud jsme vyrazili skrz město vůkol kladenské průmyslové zóny mezi Kročehlavy a Dubím, pak lesoparkem až k Buštěhradu. Buštěhrad je prazvláštní místo, které by mohlo být až dojemně krásné, ale vědomě se rozhodlo, že nebude. Na lavičce u kapličky svaté Máří Magdaleny s výhledem na unavenou budovu bývalého buštěhradského pivovaru jsme zbaštili kus svačiny a jali se ťapat dál. Cesta mezi poli nás vedla přes Bouchalku k obci Zájezd, která vypadá, že větší část její rozlohy tvoří zoopark, jehož exponátům se lze obdivovat vcelku zblízka i přímo na cestě, kde příkladně naši pozornost poutaly dvě rozjančený veverky a jedna sovička nesměle valící oči z otvoru v budce. Odtud jsme přes kopec dospěli k velmi sympatické vesničce Libochovičky. K zadní straně budovy místního úřadu přiléhá pohledná dřevěná terasa nad rybníkem, na níž si lze ze samoobslužné pípy dopřát jedenáctistupňového Kozla za 33 kaček, případně stejné množství prosecca za 65,-. Mimo to jsme se s parťákem shodli, že jsou Libochovičky obec mimořádně nenápadná. Stojí v dolíku tak, že jsme ji pořádně nezahlédli dříve, než pár desítek metrů před prvním domem a když jsme ji opustili, pár desítek metrů stačilo, abychom ji už zase neviděli. V podstatě ji lze minout ze vzdálenosti pár desítek metrů, aniž byste si vůbec všimli, že tam je (což de facto znamená, že 813 let stará obec na Kladensku má lepší stealth vlastnosti, než Suchoj Su-57). 

 

Za Libochovičkama přišla na řadu ta v nadpisu zmíněná Okoř. Trampskými písněmi proslavenou lokalitu jsem dosud nikdy nenavštívil, byl jsem tedy zvědav, co tam vlastně najdem. Nu... Hrad v dolíku je svým způsobem skutečně pozoruhodná rarita, která za návštěvu stojí. My se v malé výletní občerstvovně nedaleko hradu najedli a napili a při tom se krátce zamysleli nad architekturou v podhradí. Zajímalo nás, zda-li jsou místní domy pozůstatkem staré tvrze, nebo jen místní ochotně využili kámen z rozvalin jako stavební materiál. Vedle toho jsme ještě spekulovali o tom, jak se asi stalo, že terasa občerstvení Ella, kde jsme si do hlav tlačili tu klobásu, nemálo připomíná velký kotec pro psa. Abychom si rozuměli - ono tam bylo útulno, pivo i klobása byly dobrý, pani provozní ochotná a milá... Ovšem terasu od cesty oddělovalo pletivo od země až po střechu.

Poněkud rozmařile jsme další zastávku udělali hned o vesnici vedle, v Noutonicích, kde mají kavárnu, která jakoby se do obce o rozloze cca 300x500 metrů vlastně ani moc nehodila. Uvařili nám tam vynikající flat white, jen ztěží jsme odolávali vystaveným zákuskům a před zabíjačkovou polévkou jsme následně museli vyloženě utéct směrem na Velké Přílepy.

Noutonický Kafe U žlabu byla naše poslední zastávka před cílem. Přes zmíněné Velké Přílepy jsme za nostalgického přemítání nad oblíbenými PC hrami došli do Úholiček a odtud přes kopec do Únětic. Tady jsme ještě jednu zastávku udělat i chtěli, ovšem hospoda U Lasíků byla plna lidí, kteří došli k závěru, že rozumné počasí je třeba využít, dokud se ještě jakž takž drží. Tedy jsme v podstatě jen otevřenými vrátky nahlédli do zahrádky na frontu k výdejnímu okénku a rozhodli se pokračovat v cestě bez zastávky. Ostatně do nádražky v Roztokách už to odsud bylo jen zhruba 4 kilometříky.

Jenže to jsme ještě netušili, co nás v Roztokách čeká za brutální kombinaci zrad a křivd a jiného strádání. Z pivovaru Perron se vyklubala ruina se zatlučenými okny, nádražka byla zavřená a my sice zareagovali pružně a rychle naskočili do vlaku přistaveného k nástupišti, jenže se brzo ukázalo, že jde o úplně jiný vlak, než potřebujem a místo odvozu na Masaryčku nám zprostředkoval pěkný výhled na vlak, který tam z druhého nástupiště skutečně jel. Další jel naštěstí o pouhou půlhodinku později, do toho už se nám nastoupit podařilo dokonce i s poměrně přesným plánem, kde ten debriefing nakonec provedem. Při odjezdu z roztockého nádraží jsme z okna zahlédli venkovní posezení toho zatlučenýho pivovaru. Bylo ovšem zavřený, tak by nám stejně bylo platný jak hadovi noha.

Za Masarykova nádraží jsme se metrem dopravili na Karlovo náměstí a dojmy z výletu došli probrat do Krčmy u Parašutistů. Našli jsme si stůl, na němž sice byla rezervace, ale až od sedmé večer, my tedy na svoje dvě piva tvarůžky v bramboráku měli času habaděj. Volba téhle hospody nakonec tu zavřenou nádražku v Roztokách postavila do zcela nového světla. U Parašutistů, vedle jídla a piva, prodávají pár zajímavých upomínkových předmětů spojených právě s druhoválečným československým desantem. Všimli jsme si triček, ale hlavně moc pěkné velcrem podšité nášivky. Mohl bych ji začít popisovat, ale fotka bude, myslím, lepší.

 

Na Memoriálu československých parašutistů za dva týdny to bude +35 bodů k morálce!