Kladno!

 

 

 ...je skvělý. Zejména proto, že z něj průměrnej jezevec zvládne dost rychle dojít do Berouna.

Léto pomalu balí kufry, prázdniny už odfrčely a to znamená jedinou věc. Memoriál československých parašutistů se blíží.
Dokonce tak rychle, že jsme se na něj během minulého týdne s parťákem už stihli přihlásit. Při kteréžto příležitosti jsme si stihli jen tak na půl huby zanadávat na pořadatele, že se neobtěžovali to vyvěsit na FB stránkách pluku. Jen tak na půl huby, na celou bychom si nedovolili.

To teď ovšem není důležité. Důležité je, že je potřeba hodně chodit, aby si pracky zvykly, že se s nima hýbe. Pročež jsme se první záříjovou sobotu vydali na tůru končinami dosud neprobádanými a směle vykročili z kladenského nádraží k Berounu. Sešli jsme se na nádraží Praha-Dejvice u spěšného vlaku. Pro nás oba to byla premiéra, jelikož jsme dosud tuhle trať neokusili. Než jsme ale stihli zavtipkovat o dopise do Bravíčka pro rubriku "Tenkrát poprvé", byli jsme na Kladně a jali jsme se věnovat jiným věcem. Konkrétně parťák třeba cigaretě.

Bylo devět, když jsme nohou sebejistou vykročili na pochod. Netrvalo dlouho a zapadli jsme do lesa. Do lesa deštěm provlhlého a voňavého. Vzduchem se nesla vůně podhoubí, z něhož tak za týden houbařům nastanou žně, a rozjančené štěbetání ptactva, které jakoby místo zpěvu nasadilo mnohem vážnější tón před odletem do teplých krajin. Jako bych v tom trilkování slyšel nervózní otázky, kterými před odletem na dovolenou bombardují rodiče svoje rozjívené potomstvo. "Kartáček na zuby máš? A co sandály? A kolik sis zabalil spoďárů? Cože? ...jenom troje? ...na takovou dobu?!?"

Nó, to nevadí. U Braškova jsme náhle z lesa vypadli, abychom se do něj stejně náhle o pár kilometrů později u Nouzova zase ponořili. Chovali jsme se slušně a snad proto k nám byl hvozd vstřícný. Když jsme si řekli, že tady někde bychom mohli na chvíli složit kosti a sníst nějakou svačinu, les vykouzlil útulné posezení se stolem a dvěma lavicemi. Někde v těch místech jsme si začali ladit kušny na obídek v nějaké vesnické občerstvovně. Nedalo moc práce se dohodnout, že zastávku uděláme v Chyňavě v dělnickém domě. Zejména proto, že blíž v tu chvíli žádná restaurace nebyla, pokud bychom se tedy nechtěli vracet.

Chyňava ovšem zklamala. Takřka v pravé poledne jsem lomcoval klikou zamčených dveří, na nichž visela cedule řkoucí, že otevřeno jest každou sobotu i neděli od 11:00 do 22:00. Nepovolily. Ani jsme nikoho z personálu k životu neprobrali, aby dveře odemkl a hladové pocestné napojil a nakrmil. V podstatě úplně přesně vím, k čemu tam došlo. V pátek se tam všichni ožrali jako prasata a výčepní vychrupoval, aby mohl otevřít aspoň večer a před nedělí se jako prase ožrat zas.

Jo když jsme u těch prasat - jedno nadmíru rozkošné vám nemůžu zůstat dlužen. Tohle je Eli. Říká, že neni k jídlu, ale já bych ji nepodceňoval. S parťákem jsme se shodli, že kde je vůle, najde se i cesta. 

Místo činu jsme znechuceně opustili a za rohem pořídili krušovickou dvanáctku. Slabý flastříček na bolavou dušičku, avšak vydrželi jsme u něj ve stínu klábosit tak nějak o hovně dobrou půlhodinku. Pak jsme vyrazili dál ke kopci Kamenná s vidinou, že jde v zásadě o poslední kopec celého výletu. Takže jsme se s ním ale vůbec nesrali, okolo hřbitova došli k obci Železná a za ní se mezi Plešivcem malým a bezpřívlastkovým protáhli už k tomu Berounu. Klesali jsme po cestě kamenité a špekulovali, kde sníme housku. Lesy u Berouna totiž objednávky laviček zdaleka neplní tak střelhbitě, jako ty u Kladna. Tedy jsme sešli až do města a tam se někde mezi zahradami na chvíli usalašili na balvanu, který si tam majitel nejbližšího pozemku nejspíš dovalil proto, aby si o něj motorista urval nápravu. Nebo cyklista rozbil hubu. To podle toho, kdo vysrabí první a začne uhýbat. Tak na něm jsme se usadili, rozbalili housky a jali se žvýkat. Jen tak mezi sousty jsem se podíval na telefon, zda-li mi nepřišla zpráva od Habry, která ten den byla někde na závodech (a od čtvrtka mne důtklivě nabádala, abych držel palce). Zpráva žádná, ovšem časomíra podezřelá.
"Hele... oni jsou teprv dvě...(?)" povídám parťákovi.
"No jo..."
"...jsme ale hovada..."
Trasu jsme měli naplánovanou na 28 kilometrů, z nichž jsme po pěti hodinách měli sežráno cca 26... Nu což - jak jsem pravil již v prvním odstavci, memoriál se blíží a trénovat je potřeba. Tak jsme to tentokrát pojali trochu víc jako sportovní výkon. V hospodě jsem pak sice při konzumaci cílové prémie zakusil takovou křeč do obou nohou naráz, že jsem málem překousl stůl, ale tím si nenechme kazit jinak veskrze pozitivní dojmy. Z výletu i z hospody.

A ta hospoda... Konec výletu jsme si hodili do pivovaru Berounský medvěd, kam jsme se, obzvlášť po fiasku v Chyňavě, obzvláště těšili. Poslední metry bychom, troufnu si tvrdit, doskákali i po rukách a věru by to stálo za to.

Berounský medvěd je jedna z těch hospod, které se člověk zdráhá chválit, aby se majiteli nedoneslo, že může trochu povolit a vlastně to pořád bude dobrý. Když k ní přicházíte, ponejprv vás zachvátí obava, že se lámete do podniku, který se usilovně rekonstruuje. Tímto dojmem se však nesmíte nechat odradit. Rezavými železnými vraty vůkol váhy pro náklaďáky vstoupíte do dvora z jehož početných zákoutí na vás budou mrkat dávno prázdné tlakové lahve kyslíko-acetylenových svářecích souprav, velké přívěsy s kompresory, případně jedno nebo dvě protiletecká děla. A někde za vším tím oprýskaným železem si všimnete slunečníků a pod nimi terasy a hned potom průčelí pivovaru, který jakoby do toho dvora vůbec nepatřil. Ale je tam, přátelé, a je fantastický! Uvnitř jednoznačně ještě hezčí, než zvenku. Vejdete do čistě vybílené místnosti s tlustými dřevěnými trámy pod stropem, z nichž visí svazky chmele. Malá okna s poctivými kovanými mřížemi dovnitř pouští jen tolik světla, abyste pohodlně našli místo pro vlastní prdel na jedné z fortelných lavic u neméně fortelných dlouhých stolů a zvládli si přečíst přiměřenou nabídku piv i jídel. A ty piva jsou skvělý a vůbec ne drahý. A protože jsme do Berouna došli brzy a piv bylo k ochutnání několikero, netřeba asi dlouze rozebírat, co se dělo dál. Pro začátek jsme nechali na patře zasyčet osmistupňové cyklopivo. Obzvláště po fyzickém výkonu vřele doporučuji. Je chutné, vcelku plné, přitom nenaloží. Pak přišli na řadu jedenáctky Zlatý kůň a medové polotmavé. První jmenované hodnotím z nabídky asi nejvýš - velmi podařený exemplář takového toho běžného výčepního piva. Tak akorát silný, příjemně hořký. Medové polotmavé stojí za ochutnání, doporučit lze lidem, co si pivo dávají místo zákusku. Asi bych nezkoušel právě tohle pivo pít celý večer, kocovinu bych po něm očekával přímo hororovou. Třináctistupňový medvěd už byl někde na půl cesty ke stoutu. Pořád měl svůj říz, ale už byl hodně těžký. Skvělá chuťovka, ale osvěžení od něj nečekejte. K pětadvacetistupňovému Bručounovi úplně nevím, co bych napsal. Hádám, že kdyby měl ruce, na bench pressu urve víc, než Kamil Fila. Chutnalo mi to, ale nejsem si zcela jist, jestli takovým nápojům stále říkat pivo.

Zkrátka - vážení přátelé, ano. Opil jsem se! Ale sami vidíte, že metodicky a přísně vědecky, aby VY jste už nemuseli. Tedy pokud na tom náhodou nebudete vyloženě trvat...