Bratři v kiltu 2

 

 aneb Prominenti ze Sychrova

Velmi, skutečně velmi opatrně jsem hlasem neradostným u oběda v Hořovicích na náměstí přesile dobříšských modelářů sděloval, že letos se bohužel jejich soutěže, známé jako Dobříšská šelma, nemohu zúčastnit. Nijak jsem nepřehrával, jezdívám k nim rád. Bohužel nemůže být člověk jednou prdelí na deseti posvíceních, jak říkával můj nebožtík otec. A já už tou dobou měl zakoupenou vstupenku na Skotské hry na Sychrově. Lobo ponejprv nasadil vcelku chápavý tón, který ovšem o vteřinu později neváhal zazdít s jemu vlastní rozkoší.
"Takže místo k nám ty jedeš někam šaškovat v sukni, jo? Myslím, že ti za to bude udělena cena Nepřítomného Buzíka."

A za co že to tedy?
Většinu balení jsem si vyřídil ve čtvrtek, na pátek už mi zůstalo jen takový to nedočkavý ohlížení na batoh připravený na posteli. Cestování proběhlo ve vcelku příjemném klidu, který byl jen velmi lehce narušen zúžením na silnici před Turnovem. Ovšem nabrat pivo do petky v hospodě naproti nádraží mi to nezabránilo. Protože našinec musí být připraven a vzhledem k tomu, že příjezd na Sychrov jsme tentokrát měli naplánovaný téměř dvě hodiny poté, co zavírá restaurace před zámkem, potřeba byla obzvláště palčivá!

Jenže! ...no možná by se tu, vzhledem k dalšímu, ty vykřičníky hodily i dva, tak tedy:
Jenže!! Hospoda sice loni skutečně zavírala v pět odpoledne, jenže(!!!) to bylo loni. Letos jsme lehce po sedmé došli k vesele hlaholícímu podniku, jež nám sliboval doširoka otevírat svou vlídnou náruč ještě další hodinku. Změně oproti loňskému roku se vlastně nelze příliš divit. Loni se žížnivci vešli ke dvěma stolům, letos bylo plno. Takže ačkoliv paní provozní otvírala v sobotu už v 8:15, aby pro návštěvníky Skotských her připravila vydatnou a chutnou snídani, i v pátek večer ochotně vydržela déle.

Plni radosti ze setkání jsme s Macanem setrvali v družném hovoru do pozdních nočních hodin. Ostatně - to pivo z Turnova se vypít taky muselo, jelikož v sobotu už by asi bylo zralý tak akorát vylít. Ale někam zahučelo půl lahve myslivce a to už považuji za mírně rozmařilé.
"Stany už teď asi stavět nebudem, co?"
"Pršet nemá, tak bych se na to vys...pal."
A tak jsem jen rozprostřel piknikovku, na ní karimatku a zalezl pod deku rovnou pod hvězdama. Ráno jsem si skrzevá podivně otlačenou hlavu vzpomněl, kde skončil ten myslivec. To mě ovšem netrápilo dlouho, mráčky rozehnala čerstvě uvařená káva a k ní kousek vynikajícího švestkového koláče z právě otevřené restaurace. Poté, co jsme zrušili ležení a do otevření zámku pořád něco času zbývalo, došli jsme si tam ještě na česnečku.

Brány zámku se otevřely v devět dopoledne. My svoji účast na akci zahájili průzkumem areálu zámecké zahrady. V přední části, nejtěsněji doléhající k zámku a teď tedy hlavně k pódiu, na němž se po celý den střídaly hudebníci, se pochopitelně nacházely stánky s občerstvením, nabízející vedle českých specialit pochopitelně i ty ostrovní. Teda vlastně jednu, můžete třikrát hádat kterou...
Pomalým krokem jsme minuli plácek s ukázkami skotských tanců (a výukou! ...tam jsem, přiznávám, trochu zrychlil), jiný s přehlídkou autoveteránů britské výroby (tam jsem zase naopak trochu zdržoval), polní tábor RAF (kde nám nabízeli nějakou novou jistě velmi pěknou knihu a kolega Macan jim tam rozsedl zánovní stoličku, jelikož ji nerozpoznal jako rekvizitu a odložil si na ní tělo), keltskou vesnici, nebo historický vojenský tábor (kterému jsme říkali "prvoválečný" i když tam kempilo všechno možný od Waterloo, přes Isandlwanu, až po Cambrai). Někde v těch místech jsme odbočili vlevo směrem k oranžerii, k níž jsme si ovšem v následujících chvílích jen jednou nebo dvakrát skočili pro pivo, jelikož jsme se utábořili hnedle vedle ukázky britského tábora ze světové války, toho jména druhé. S klucima se dobře a poutavě hovořilo a hlavně tedy jejich místo disponovalo toho dne zcela neocenitelnou komoditou - stínem. 

Když se přiblížilo poledne neméně pomalým krokem jsme se odebrali najíst. Pevně rozhodnuti si letos ten haggis dát, když už jsme ho loni nestihli, jsme došli ke stánku, u kterého naštěstí zrovna nebyla fronta až na parkoviště. 
"A chcete to v menu, nebo jen s chlebem?" otázala se milá dáma u pokladničky. "Komplet, prosím..." odpověděli jsme takřka jednohlasně a hleděli, jak nám na talířku z recyklovaného papíru jedna po druhé přistávají porce šťouchaných brambor, tuřínu a haggisu. Necítím nutkání to jídlo nějak extra komentovat, obzvláště ne v našich končinách. Nahraďte ovci prasetem, tuřín zelím a jste na úplně normální český zabíjačce, kde se droby taky rozhodně nevyhazujou.

Krk bych za to nedal, že jsme pak chutnou krmi šli spláchnout lahodným nápojem do již tolikrát zmíněné restaurace v předzámčí. Možná i dvěma lahodnými nápoji, jelikož tam nebylo možno nepotkat známý obličej. Zejména na pány ze Zichovce jsme měli toho dne velké štěstí. Po krátkém odpočinku jsem neodolal pokušení a musel si jít trochu polechtat ego ke sportovním disciplínám. A tak zatímco Macan vystavil kušnu slunečním paprskům, já se postavil do fronty před začátkem trasy vytyčené pro farmářskou chůzi. V teoreticky snadné disciplíně se po vás chce, abyste došli k 50 metrů vzdálenému pacholeti a zpět tolikrát, kolikrát zvládnete. Prakticky vám cestu komplikují žulové kameny po 100 librách v každé ruce. Disciplínu jsem si vyzkoušel už loni a jelikož jsem se svým tehdejším výkonem nebyl zcela spokojen, musel jsem letos zas. Kamení jsem odnesl na vzdálenost osmdesáti metrů, což je o osmadvacet víc, než loni. Srovnání s ostatními borci nemám, ale vyloženě špatný to asi nebylo, jelikož jsem si od sličné zapisovatelky vysloužil frťana. (Teda buď tak, nebo jsem byl v sobotu nebezpečně krásnej.) Spokojeni, já s výkonem, Macan s opálením, jsme se opět odebrali do stínu k druhoválečnýmu táboru, kde jsme pokračovali v rozboru dopoledne nastolených témat.

Den dál pynul klidným tempem k večeru, před sedmou večer jsme nějak doklouzali zase před zámek, kde se konalo zahájení večerního programu. Předpokládám, že vypadalo stejně jako slavnostní zahájení her v poledne, jen tentokrát bylo na tanečníky a dudáky lépe vidět, jelikož větší část návštěvníků se utahaně placatila na oválném trávníku před pódiem. Večeři jsme pak vyřešili z vlastních zásob a už se nikam nijak zvlášť nehnali, ba ani pro to pivo ne. Uvnitř areálu jsem pak nakonec měl už jen jedno a to vlastně ani ne tak kvůli tomu pivu. Zálohovaný kelímek s logem her mi přišel být užitečnějším suvenýrem, než příkladně triko. Na závěr večera si k nám sotva dospělá obrýlená blond princezna přišla vyprosit cigaretku. Zřejmě se přišla schovat před všetečnýma očima pantáty, kterýmu pomáhala u některýho ze stánků. Poklábosila, zůstala na dvě a s přáním dobré noci si pak odešla po svých. My nedlouho po ní hodili batohy na záda a šli si zas před zámek hledat místo k přenocování. Původní bylo obsazené stanem velikosti třípokojového bytu, šli jsme tedy jinam. Nakonec jsme si rozložili spaní mezi stoly na trávníku před restaurací, opět v provedení cabrio, a šli si nechat zdát o dršťkový, kterou na druhý den pani výčepní přislíbila.

V neděli ráno jsme se v klidu placatili  před hospodou opět téměř do otvíračky. Před příchodem personálu podniku jsme se jen sesbírali, pobalili a přesunuli do společensky mnohem přijatelnějšího rozvalování u stolu. Když paní výčepní přijela, mile se usmála a my si během krátké chvíle šli pro tu báječnou dršťkovou. Během jídla jsme sledovali ostatní účastníky, kterak neochotně balí a vyráží k domovům, i když někteří vypadali, že by si za volant neměli sedat nejlépe tak do čtvrtka. Trochu škodolibě jsme se jejich kocovinám zasmáli a šli si dát pivo. Měli jsme času dost, vlak na Turnov nám jel pár minut po jedenácté. Tak jsme setrvali na zahrádce a ponejprv si ani nevšimli, že hostinská po snídaních zase zavřela, aby po té hektické sobotě podnik připravila zase na normální provoz.
"A kam jde ten pán?" ozval se hlas, patřící zřejmě někomu, komu byl již přístup do útrob restaurace odepřen, když se Macan bezelstně odebral na záchod.
"Ten může."

...a toho nepřítomnýho buzíka mi dobříšský prej fakt přišili...