Vonim deštěm

 

smrdim potem

V létě jsou jezevčí túry trochu problematickou záležitostí, jelikož se dostávají do kolizí s rozličnými rodinnými plány ještě více, než je obvyklé kdykoliv jindy během roku. Je tedy asi v zásadě logické, že najdeme-li vhodný termín, nenecháme se odradit něčím tak plytkým, jako je varování ČHMÚ před silnými dešti a nebezpečím vzniku povodní. Výlet byl naplánován na 6. srpna, tak prostě půjdeme 6. sprna! Předpověď, slibující deště, jsme se rozhodli vzít jako milé zpestření navozující atmosféru podzimního nečasu, který na nás nejspíš bude čekat při vrcholné události naší turistické sezony.

Trasu jsme naplánovali trochu kratší, než obvykle - jen 25 kilometrů - se startovním bodem v Jílovišti, konkrétně na zastávce regionálního autobusu 317 Jíloviště, Trnová. Tam nás autobus vyplivnul přímo u dálnice, od níž jsme ihned zapadli na pěšinu do lesa a poklidnou svěží zelení se vydali podél dálnice k okresní silnici, která ji podjezdem křížila a dovedla nás do obce Klínec. Než se tohle všechno přihodilo stihnul jsem si asi stopatnáctkrát vynadat za zvolený oděv. Večer před výletem jsem si připravil dlouhé kalhoty a UBACS, abych ráno po vytrčení ruky z okna vysrabil a navlékl se do softshellky, ve které jsem se začal trochu vařit už cestou na Smíchov... Bunda ještě v lese u Jíloviště skončila uvázaná kolem pasu a do konce výletu jsem ji na sebe už nevzal.

Ale zpět do Klínce. V ospalém městečku (jakém taky jiném v neděli před desátou dopoledne) jsme se příliš nezdrželi, jen krátce jsme jihli nad trojicí májových koťat. Tři malí čerti se batolili okolo domku, všichni byli zvědaví, ale každý jinak. Jeden svou zvědavost kombinoval s leností, tak mu stačilo si nás prohlížet ze zápraží domu. Druhý byl zvědavý, ale opatrný, a tak sice přišel blíž, ale schovával se za zděným sloupkem plotu. Posledního kromě obvyklé kotěcí zvídavosti asi ještě postřelilo ADHD, protože jeho pozornost zcela neřízeně přeskakovala na to, co ho zrovna cvrnklo do nosu (Jé lidi...jéé list...jééé voda...jéééé pavouk....ééééé macarena...).

Stará světelná cedule "KINO" na jednom z domů na návsi, dá-li se tomu místu tak říkat, nás inspirovala k dlouhému moudrému, ale mírně rozhořčenému rozhovoru o tom, kterak nám produkční společnosti v poslední době kurví oblíbené tituly. Třeba tu na to taky někdy dojde řada, ovšem teď se tím nezdržím víc, než co stačí na prosté sdělení, že plodná diskuze na toto téma nás doprovodila od klínecké návsi do lesa na kraji obce a dál údolím potoka Korábky k jednokolejné železniční trati mezi Měchenicemi a Dobříší a Bojovskému potoku kousek za ní. Debatu vcelku násilně ukončil kopec, který se náhle vzpříčil na druhém břehu zmíněného potoka, přičemž pěšinu nabídl úzkou kluzkou a s množstvím polámaných stromů k podlezení. S parťákem jsme nezávisle na sobě dospěli k závěru, že další vykecávání necháme až nahoru, resp. někam, kde si stoupání nebude říkat o žebřík.

Zadírák postupně ztrácel grády a když jsme se kousek od Sloupu vynořili z lesa, šli jsme už v zásadě po rovince. Prošli jsme obcí, minuli vyhlídku, z níž je pěkný pohled na soutok Vltavy a Sázavy, a pokračovali dolů do Davle. Již v kousek pod Sloupem jsme se shodli, že si zasloužíme kafe v oblíbené kavárně. Ta však měla svou vlídnou náruč zavřenou a my museli s našima choutkama kousek vedle, kde jsme si místo kafe nalili do volátek pomerančový fresh. Snad nepuknete závistí, když vám řeknu, že jsme k tý dobrotě dostali plastový brčka!

Osvěženi jsme přešli na druhou stranu řeky, minuli davelskou železniční stanici a zapadli do Záhořanského údolí mezi romantické chatové osady neméně romantických jmen. Za poslední z nich jsme opustili údolí Záhořanského potoka a přes protivně tááááááááhléééééé stoupání pokračovali na kopec nad Jílovým. Na kopci nad Jílovým je les a na kraji toho lesa na stromě skví se otlučená cedule s varováním, že psům tu hrozí nákaza liščím svrabem. Pozoruhodné je, že na druhé straně žádné takové varování nebylo. Tam se nám otevřel výhled na stádo pasoucích se krav, který pochopitelně působil mnohem optimističtěji. Odtud až do Jílového na náměstí už to bylo v podstatě z kopce, tak jsme se nějak samospádem rozeběhli a co čert nechtěl, postavili nám do cesty hospodu. Jmenuje se Florián a je zařízena v takovém sympatickém starobylém duchu. Vaří tam pohledně, pročež jsme raději po jednom pivu hleděli zmizet, abychom se nerozdřepěli příliš a nezačali špekulovat, jestli už jsme se dneska třeba nenacourali dost...

Vědomi si toho, že nejblbější kopce vytčené trasy už máme za sebou, šli jsme svižně a zvesela, těšíce se na blížící se cílovou prémii. Říkala onehdy Psice, že si ty naše přepřahací stanice snad bude zapisovat. Bude-li, následující záznam si zaslouží podtrhnout. Skutečný cíl našeho putování - navzdory skutečnosti, že od něj to pak na autobus bylo ještě 3 kilometry - byla totiž roztomilá malá hospůdka U Zdeňky na okraji Nechánic u silnice mezi Radlíkem a Sulicema. Nízký domek s velkorysou zahrádkou a solidně velkým parkovištěm, nabízí útulné posezení nad dobrým pivem a chutným jídlem a příjemně domácké prostředí podtrhuje výřečná pani výčepní, která když zrovna netočí pivo, sedí u stolu před pípou a za veselýho kafrání se hrabe v bednách s knížkama, který jí tam lidi nosí a ona si je roztřídí a pak je půjčuje... Věru je tam milo a neodchází se odtud snadno, má-li před sebou člověk ještě nějakou větší porci kilometrů. To my ale neměli - 3 kilometry z kopce do Psár na autobus lze v podstatě zanedbat. Pročež jsme si U Zdeňky udělali pohodlíčko a odměnili se pozdním obědem, který jsme samozřejmě neváhali spláchnout několika pivy...

Co říci závěrem. Kupodivu se mi větší část cesty dařilo si udržet vcelku čistý boty i navzdory skutečnosti, že ještě ráno trochu pršelo, o deštích předchozího dne nemluvě. Pěšina do Psár tuhle časoprostorovou anomálii bohužel napravila.