Plácnutí do vody

Bilancuji nerad a téměř výhradně koncem jednoho roku nebo začátkem druhého... Ale minulý týden si to prostě zaslouží!

Už nástup svojí intenzitou způsobil mi jistý třas v kolenou. V neděli večer jsem přišel do práce, zapnul počítač a v klidu pročítal poštu. Měl jsem čas - noční směny bývají obvykle prosty přehnaných požadavků na aktivitu zaměstnanců našeho podniku a ta první je tím všeobjímajícím poklidem vyloženě otravná. A tak jsem bez uzardění po pročtení pošty firemní plynule přešel na poštu soukromou a odtud na oblíbené modelářské diskuzní fórum. Jsou věci, které člověka praští do oka. Za příklad může posloužit třeba růžová krajka jež na vás, přivřena ve dveřích plechové skříňky, mrká v pánské šatně, do níž vás špína, vlhké vedro a pach zatuchlých ručníků nutí vstupovat nadvakrát, neb napoprvé jste onou změtí hnusu omráčeni a vytlačeni ze dveří. Nesmějte se! Tento evidentně naprosto nepánský kus oděvu se v naší šatně skutečně nachází... Ale zpět k věci. Podobným způsobem jako zmíněná růžová krajka upoutal na modelfóru moji pozornost prostý titulek "Smuteční oznámení". Očekávaje šikulu, který fňuká nad rozlitým vteřiňákem, jsem si odkaz otevřel a přečetl. Bohužel to, co na mne z monitoru vyskočilo bylo zcela vážně míněné smuteční oznámení.

Dovoluji si Vám oznámit, že dnes krátce po desáté hodině dopolední ve věku 21 let na následky zranění z dopravní nehody zemřel manžel, otec, syn a bratr marty.modelar. Mezi jeho poslední přání patřilo i toto oznámení směrem k jeho přátelům a známým, mezi něž Vás počítal...

S otevřenou pusou jsem koukal na "parte" člověka, který se před ani ne čtvrt rokem chlubil narozením dvojčat. Osobně jsem dotyčného neznal, leč z příspěvků, kterými se na modelfóru prezentoval, jsem soudil, že to bude celkem fajn člověk. Na nikoho nedělal ramena, dokázal poradit a mezi ostatními uživateli byl veskrze oblíben. Proto mě zpráva o jeho smrti celkem vzala. Vědomí čerstvé vdovy a dvou děcek, která budou tátu znát jen z fotek, mě poslalo do kolen. Zřejmě jsem na tom takhle nebyl sám. Modelfórem se poté nesla vlna sounáležitosti - zpráva o náhlé smrti "jednoho z nás" uživatele tak nějak dala dohromady. Vrcholem bylo vytvoření tzv. Martyho memoriálu. Ten obnášel stavbu modelů, jež zesnulý modelář rozestavěl a vinou náhlé smrti již nestihl dokončit, a pozdější prezentaci na některé soutěži. Do skupinové stavby jsem se přihlásil také. Celé to mělo ten příjemný efekt, že obec modelářská dokázala napřít pozornost nějakým tvůrčím směrem a díky tomu se trochu postavit na nohy. Všichni jsme tou dobou tak trochu zapoměli přemýšlet. Všichni až na jednoho. Na scénu vstoupil Jezevčík, jež vyslovil jistou pochybnost o autenticitě smutečního oznámení. On sám je (jako šéfredaktor mezi modeláři nejoblíbenějšího periodika) na modelfóru celkem autorita a své pochybnosti navíc dokázal podepřít velice rozumně znějícími argumenty. Tehdy začal tak trochu hon na lišku. Člověk, který Martyho smrt oznámil, vznesené otázky nedokázal uspokojivě zodpovědět. Ačkoliv vím, jak je těžké jen tak z voleje hledat alibi někde, kde jsem nečekal, že ho budu potřebovat, zdá se mi, že jsem ze sebe ze soucitu udělal pitomce společně s desítkami jiných uživatelů modelfóra, kteří naletěli na poměrně krutý žertík. Ať je to jak chce, sounáležitost morfovala ve znechucení, jež nakonec administrátora dovedlo ke smazání všech témat na modelfóru, které se zprávou o Martyho smrti měly něco společného.

Příjemnou náladu navozenou výše zmíněnou záležitostí pomohla udržet při síle atmosféra v práci. Ano - ředitel a naše dodatky ke smlouvám. Je potřeba dodávat víc? Myslím, že ano... Dotyčný totiž momentálně čeká s proplacením faktury za certifikaci jednoho z rentgenářů až jak se tento právě ohledně dodatku vysloví. Jelikož mne pohovor nad smlouvou, jež mne svým obsahem tak zcela neuspokojuje, také teprve čeká a nasranost se ve mě střádá už pár měsíců, je asi dobře, že ředitelnu od zbytku administrativní budovy dělí dvoje polstrované dveře. V každém případě jednání bude dvoukolové, přičemž na druhé kolo si v kapse ponesu návrh na rozvázání pracovního poměru.

Abych nebyl tak negativistický. V pátek jsem (opět) šel do svého oblíbeného obchodu s plastem. Někdy ve středu mne tam totiž zaujal model britského předválečného lehkého bombardéru Hawker Hind. Prolezl jsem tomu krabičku a v barevných schématech našel kamufláž jednoho stroje v poměrně neokoukaném irském markingu z roku 1938. Rozleželo se mi to v hlavě a v pátek si pro model prostě došel, abych jej po příchodu domů choval na klíně jak mimino a s infantilním úsměvem čučel na krabičku jak na svatej obrázek. Třešničkou na dortu budiž litr a půl stáčené Crianzy, kterou jsem ulovil cestou.

Kterak Úchyl z internetu poznal Studnici hnusu. Tak by mohl znít nadpis příspěvku věnovaného sobotnímu setkání s Ness. To pokud:

1) bych se rozhodl adoptovat čestný titul, jež jsem od ní dostal.

2) bych měl dovoleno o tomto setkání napsat více, než dvě věty.

3) bych byl schopen dát na to téma dohromady příspěvek delší oněch povolených dvou vět.

O něco vážněji - na jakákoliv budoucí bloggerská setkání pravděpodobně budu muset přijít s Matildou ležérně pohozenou přes rameno. To proto, že na takových setkáních bývám obvykle tázán, jak se dotyčné daří, jak je velká, kolik váží, případně proč jsem ji nevzal... Ani Ness nebyla výjimkou...