"Pojďte pane, budeme si hrát na kokoty..."

 

"A jak se to hraje?"

"Oblíknem si montérky a pudem v sobotu do práce..."

Je smutnou skutečností, že počínaje květnem budu mít k hrátkám výše zmíněným příležitostí dostatek nadbytek. Podnik chystá přechod na nepřetržitý provoz. Jak je u nás dobrým zvykem, bude se tento týkat jenom některých vyvolených, kteří posléze, namísto bezcílného zevlování u televize (beztak tam v sobotu dávaj samý ptákoviny že jo), budou tvořit hodnoty. Jelikož jsem klikař, jedním z oněch šťastlivců jsem i já.

Je celkem zvláštní sledovat, jak vedení podniku slepě věří tomu, že nepřetržitý provoz bude fungovat, když ve výrobě chybí 25% potřebného počtu lidí - jinými slovy celá jedna směna. Inu kdo chce kam... Osobně by mi ten nepřetržitý provoz nevadil. Dvanáctihodinové směny bych unesl a co si budeme vykládat - ne vždy má člověk o víkendu něco tak důležitého a neodkladného, aby nutně musel mít volno. Ale!!! Pracuji za mzdu, jež odpovídá republikovému průměru. Průměrný Čech o víkendu do práce nechodí. Pokud to ode mě tedy někdo bude chtít, rád bych viděl svoji mzdu nezanedbatelně povyrůst... Bohužel - když se tuto skutečnost snažíme našemu řediteli (takřečenému Loupežníkovi z Bagdádu) naznačit, tento pro nás má jen ukřivděné pohledy. A to už mi vadí. A stálo hodně úsilí neuchýlit se k fyzickému násilí, když mi na zcela vážně myšlenou otázku "Co za to?" ředitel zcela vážně odpověděl, že "...peníze přeci nejsou motivace..." Na reakci ("Vážený pane! Až je po mě nebude chtít kdejakej moula na každym kroku, budu sem chodit třeba proto, že vás mam rád. Ale do tý doby bude náš vztah ryze obchodní a ty peníze prostě motivace budou!") se tvářil všelijak, jen ne chápavě... Naše sympatická personalistka připravila pro zaměstnance, jichž se bude nepřetržitý provoz týkat, dodatky ke smlouvám. Možnost, že to nepodepíšu, je velmi reálná. Víte jak - svého jména si celkem vážím. A na kdejakej papír vod sekaný ho malovat nemíním. A pracovní smlouva, s jejímž obsahem nesouhlasím, pro mne větší cenu nemá...

Závěrem kulturní vložka v podobě přepisu jednoho telefonního rozhovoru.

Kolegyně (přichází z míst, kam i císařpán chodil sám a pěšky, a intenzivně kroutí hlavou): "Sklad? Prosím vás, mohla bych se stavit a nafasovat balení toaletního papíru?"

Skladník: --pár vteřin dramatického ticha-- "...ale toaleťák fasuje pouze paní Gríšová..."

Kolegyně: "Ale paní Gríšová dnes není v práci, tak bych si pro něj došla sama, kdyby to nevadilo."

Skladník: Ale já vám ho dát nemůžu... Kdybyste chtěla jednu roli, tak bych vám dal třeba i svojí, ale celej balík vám dát nemůžu..."

Kolegyně: "Ale my ten papír potřebujeme dost urgentně..."

Skladník: mlčí a určitě i krčí rameny

Kolegyně: pokládá telefon a papír si běží koupit do kantýny

Je potřeba k tomu říkat, že se to stalo před třemi týdny a paní Gríšová je stále ještě nemocná? Naše drahá uklízečka je zcela zjevně nejdůležitějším pracovníkem firmy a toaletní papír nejdůležitější položkou ve firemním inventáři. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že klíče od libovolných dveří vám sekuriťák na bráně vydá na požádání proti podpisu nějakou nečitelnou muří nohou, ale autorizaci k fasování a distribuci toaletního papíru má jediný člověk ve firmě a pokud je tento nepřítomen, chodíme si o pauze na oběd k blízkému rybníčku natrhat lopuch...