Kapitola dvacátá devátá

 

Proroci zla

8.června jsme dorazili na Falklandy. Zdrželi jsme se tu tři dny. První den trvalo vyložit Freyu, po zbylé dva dny námořníci dumali, kam to všechno dají. Civilní obyvatelstvo ostrovů přijalo naši přítomnost s neskrývaným údivem a nejednoho z nás se dožadovali vysvětlení. Ostatně není se čemu divit. Mít za domem třicítku tanků, ptal bych se také. S mírnými rozpaky na nás koukali i mariňáci z místní posádky. Ti proto, že jsme se jim nevešli do kasáren a neměli nás kde ubytovat. Skupina sice měla k dispozici veškeré vybavení potřebné k tomu, aby někde za městem rozbila ležení, ale vyšší velení učinilo rozumné rozhodnutí to nedělat. Velitelé pěších praporů dostali v ubytování svých mužů více méně volnou ruku. Ze všech tří takto instruovaných lidí jsem na tom byl relativně nejlépe. SFSG měla oproti Argyllským i Commandos zhruba poloviční početní stav a status praporu tak byl nejspíš výsledkem pouhé terminologické benevolence. Své muže jsem po přímluvě generála Corwina složil pod střechu guvernérova domu. Zabrali jsme celý sklep a přízemí. Za poskytnuté přístřeší jsem zašel guvernérovi osobně poděkovat. Gerald Cheek byl vysoký, mírně prošedivělý, ani ne padesátiletý muž. Vlídně mne přijal ve své pracovně, kde jsme nad šálkem čaje klábosili asi hodinu. Během ní se mi podařilo uvolnit a zbavit se rozpaků plynoucích z postavení člověka, který seděl přede mnou. Na Falklandách se narodil a krom středoškolských a vysokoškolských studií z ostrovů nevystrčil nos. Když Argentina 2.dubna 1982 Falklandy obsadila, bylo mu čtyřiadvacet a chystal se k závěrečným zkouškám na univerzitě v Cambridge. Zprávy o invazi ho zastihly v rozpoložení tak nepřívětivém, jaké jen může student, mající prázdnou hlavu a týden do zkoušky, zakusit. Spíš, než strach o blízké, v horké hlavě mladého muže vyvolaly vztek nad tím, že – cituji „...nějaký zasraný špáčko má tu drzost pouštět na nás hrůzu v našich vlastních domovech...“ Chybělo prý tehdy málo a namísto guvernérské rezidence mohl obývat kasárna Královské námořní pěchoty. Z míry mne vyváděla pouze guvernérova 16ti letá dcera, která se na mne se svým o dva roky mladším bratrem chodila koukat jak na pouťovou atrakci.

Argyllští pro sebe zabrali hotel, policejní stanici, poštu a školu, Commandos se pokusili zjistit, zda jsou místní kasárna nafukovací a ubytovali se u svých. Tankisté byli ponecháni, ať si poradí, jak dovedou. Řidiči si bez problémů ustlali na svých sedačkách uvnitř vozidel. Ostatní se mačkali pod provizorními přístřešky na korbách jen mírně rozehřátých od motoru. Když jsme se 11.června zase naskládali do lodí, bez pochyby se ulevilo jak nám, tak ostrovanům. Já se s praporem SFSG nalodil na výsadkovou loď HMS Ocean. Na její palubě nás Brent opět přikrmil některými novinkami z honu na černoprdelníka. V den, kdy jsme dorazili na Falklandy, vyhlásilo britské námořnictvo totální blokádu atlantického pobřeží Antarktidy. Na dodržování blokády dohlížely fregaty Lancaster, Kent, Montrose, Iron Duke, Portland a Westminster. Šestice lodí rozdělená do tří skupin plula k Antarktidě bez zastávky. Jejich prací bylo nevpustit žádnou loď ke stanicím Belgrano II, Halley, Neumayer a Sanae, přes které Vykupitel pravděpodobně zásoboval svoji základnu. Nepochybuji o tom, že se na Falklandách pohybují nějací argentinští agenti, které námi pořádané defilé jistě velmi zaujalo. Ihned poté blokáda Belgrana... Argentinci se asi poserou! Nejdřív z toho harašení zbraněmi, posléze proto, že jim neřekneme, kvůli čemu ty manévry pořádáme.

Loď Ocean na pohled nezapřela příbuznost s třídou Invincible. Namísto perutě Harrierů obvykle nese dvanáct vrtulníků Sea King a šest bitevních vrtulníků Apache. Pro potřeby operace Orphaned Land měla na palubě pouze deset Sea Kingů a dva Apache, vše schované ve třech z celkem pěti pater hangárů, která na lodi jsou. Volné prostory posloužily praporu coby zbrojnice a střelnice. Většina z nás pro akci dostala karabiny C8. Vyrábí je kanadské firma Diemaco, která kdysi začla s výrobou amerických pušek M16 a jejích derivátů pro kanadskou armádu. Diemaco C8 je licenčně vyráběná karabina M4. Kanaďané uplatnili jistou tvůrčí invenci a pro svoji zbraň se rozhodli použít o něco delší a těžší hlaveň, od níž si slibovali delší životnost a větší přesnost. Krom toho vypustili pár věcí, které považovali za zbytečné. Díky tomu C8 například neumí krátké dávky a používá pouze dva režimy střelby oproti třem u karabiny M4. Celkově zbraň působí daleko robustnějším dojmem. Část našich karabin měla pod předpažbím připevněný ještě granátomet. Pro americké zbraně obvyklý granátomet M203 byl tentokrát nahrazen o něco luxusnějším zbožím – německým AG36. Dále bylo k dispozici nepřeberné množství další výbavy – svítilny, tlumiče, kolimátory, bubnové zásobníky s větší zásobou munice. Pohromadě to vypadalo jedovatě... Do každého pěšího družstva připadl jeden lehký kulomet L110A1 a jedna pancéřovka Carl Gustav. Dále měl prapor k dispozici čtyři ostřelovače s puškami L95.

Palebná síla to je úctyhodná a o tom, zda bude také dostatečná, se brzo přesvědčíme. Nejdřív se ale musíme dostat na dostřel. Na jižní polokouli právě začínala zima, a námořníkům působilo značné problémy vzdorovat už jen čím dál drsnějšímu počasí. Pokud by se flotila snad neudržela pohromadě, zůstane otázka, zda jsme schopni porazit Vykupitele, na ryze akademické úrovni. Situace se celkově dost podobala válce o Falklandy, o které jsme si povyprávěli s guvernérem, aniž by se jí byť jen jeden z nás zúčastnil. Námořnictvo tehdy trvalo na tom, že s ohledem na čím dál horší počasí v jižním Atlantiku musí bojové operace začít nejpozději 1.května. Operace Orphaned land tento deadline o víc než o měsíc přestřelila...