Kapitola dvacátá sedmá

 

Měj se, krásko

S nohou přes nohu jsem seděl v křesle a z okénka salónního Learjetu koukal na temně modrou hladinu Guinejského zálivu. Na klíně jsem choval polévkovou misku plnou silného černého čaje.

„To ten čaj nemůžete pít jako normální člověk ze šálku?“ tázal se mne Brent vždy, když kolem mne procházel. Působil hrozně směšně. Za prvé by mne zajímalo, proč ho každých deset minut vidím běžet z jednoho konce letadla na druhý a zpět. Buď je prostatik nebo mu nedělá dobře létání. Za druhé – jestli tomu nádobíčku, co bylo k dispozici v letadle, říká šálek, zajímala by mne jeho představa malého panáka.

Konzulát jsem opouštěl v nákladním prostoru velice speciálně upraveného bílého dodávkového Fordu Transit. Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že mám spolucestující. Než jsem stačil něco říct, přikryla mi ústa a naznačila, abych byl tiše. Přišla se rozloučit a zvolila nadmíru příjemný způsob, jak to udělat. Já se snažil být zticha, ale když je člověk v nejlepším, jde hlasitost stranou. A tak se v jednu chvíli v intercomu z prostoru řidiče ozval Brentův hlas: „Ježišmarja, co se tam...? ...ona tam je...posrat se z těch dvou! Povoz je trochu... ale hlavně prosim tě vypni ten krám, kdo je má poslouchat...“ Přestože jsme byli odhaleni, Joan, která mi toho času obkročmo seděla na klíně, ve snaze nepropuknout v hlasitý smích zakousla se mi do pravého ucha...a vůbec byla nějaká celá zaťatá. Když jsem opouštěl útroby Transitu, vsunula mi do kapsy krabičku cigaret. Po otevření jsem uvnitř krom kuřiva našel ještě lístek a na něm vzkaz „Jestli se necháš zabít, tak ti utrhnu koule! J.“ Cest, jak darovat orgány, je zjevně více...

Několik minut po poledni Learjet přistál na letišti Wideawake na ostrově Ascension. Z letadla mne vyexpedovali rovnou do přistaveného Hummeru, který mne odvezl z letiště na základnu Cat Hill. Chvíli jsem pozoroval řidiče. Sotva dvacetiletý klučík v hodnosti vojína nespouštěl z očí cestu a se svým soustředěným výrazem vypadal, že se volantu spíš drží, než že by jím to auto řídil.Odvrátil jsem svůj pohled od řidiče a prohlédl si krajinu. Ascension je nepříjemné místo. Holá tmavá půda, tu a tam nějaká vyhaslá sopka ozdobená parabolickou anténou. Jediná zeleň na ostrově je na vrcholku nejvyššího kopce v těsném sousedství osady Two Boats. Bez problémů jsme projeli branou ke kasárnám. Řidič Hummeru mne odvedl k jedné z budov, oznámil mi, že tu mám počkat a šel si po svých. Ve dveřích se objevil menší ale ramenatý kaprál americké námořní pěchoty a vyzval mne, abych ho následoval. Šel jsem za ním řadou zářivek špatně osvětlenou chodbou ke schodišti, po kterém jsme vyšli do patra. Před jedněmi z několika dveří i tento muž odešel. Opřel jsem se zády o stěnu, s rukama v kapsách koukal na strop a čekal.

„Poručík Crayfish?“ ozvalo se nalevo ode mne. Ohlédl jsem se a spatřil vysokou sympatickou černovlásku v uniformě amerického letectva.

„Ano.“ odpověděl jsem a vrátil jí úsměv, který mi při oslovení věnovala.

„Pojďte dál.“

Zvědav, koho uvidím, jsem vstoupil do místnosti. Za starožitným psacím stolem seděla první britská uniforma, kterou jsem na Ascensionu viděl. Měla v sobě muže, který strašně zadumaně hleděl do papírových desek.

„Poručík Crayfish? Brigádní generál Julian Corwin. Posaďte se prosím.“představil se muž za stolem a pokynul k prázdné židli před svým stolem. Výzvě jsem rád vyhověl.

„Mám tu vaše papíry... poslední dobou se o vás poměrně dost hovořilo. Vzhledem ke schopnostem zpravodajců je div, že si o vás lidi nečtou v novinách.“ Při té jízlivé poznámce jsem si před očima vybavil Brenta a neubránil se pousmání. „Dva týdny mučen a po dvou týdnech rekonvalescence opět schopen služby – to se nevidí...“

„Pane... Muž, který mne mučil, měl dost síly na to, aby jednou ranou zabil vola. Mám dojem, že se do toho tak docela... nepoložil...“

„Pravděpodobně... Mám tu lékařský posudek z našeho konzulátu v Gabonu. Zdá se mi, že doktorka Nettleová byla 'neuvěřitelnou výdrží poručíka Roberta Crayfishe' - mám-li použít jejích slov - unešena...“

Formulací jsem byl uveden do rozpaků, proto jsem byl celkem rád, když ještě dodal otázku: „Vy sám se cítíte jak?“

„V pořádku pane.“

„Výborně. Vrátíte se tedy ke skupině Gauntlet. Poručík McNeice si při cvičném seskoku zlomil nohu, budete tedy skupině velet.“

„Pane, pokud vím, naše práce už skončila.“

„Neskončila. Našli jsme Vykupitele.“

„Kde?! ...tedy...Kde se nachází, pane?“

„Lyžujete rád, poručíku?“