První jarní kilometry

 a první zahrádka

Jímá mne drobné deja vu, neboť začátek výšlapu o poslední březnové neděli se nesl v na chlup stejném duchu, jako když jsme z Kladna někam šli naposled. Vlak z dejvickýho nádraží stíhám jen tak tak a schody z metra musim vzít poklusem, aby nahoře ještě byl ke spěchu vůbec nějakej důvod. Nicméně podařilo se, vlak jsme díky mému úsilí skutečně stihli. Ovšem již během půlhodinové cesty na Kladno jsme se s parťákem taky shodli, že si trasu zkrátíme, protože jsme nějak nedopečený a výlet si chcem užít, ne si jím působit násilí.

Pokud byste nutně potřebovali vědět, proč jsem byl nedopečenej já, tak proto, že jsem si v sobotu po obědě šel hodit šlofíčka, kterej se protáhl tak akorát na to, abych po probuzení šel dělat večeři. Myslím, že není třeba dlouze rozvádět, jak dobře se mi pak spalo v noci.
Pokud byste byli až tak všetečný a potřebovali vědět, proč se mi obyčejnej šlofíček po obědě protáhl přes celý odpoledne, tak bych si já osobně dovolil odhadnout, že by s tím mohlo mít něco společného mimořádně vydařené kulturní posezení na UV, kde jsme se po zavíračce společně s Hostinským, Saxofonistou a Zahradnicí věnovali poslechu všelijaký hudby a s Hostinským jsme s tim nepřestali, ani když Zahradnice a Saxofonista odešli. Tak jsem šel spát asi ve čtyři. Ráno jsem vstal, neb to se musí, ale po tom obědě si to na mě trochu sedlo.

Nuže zkratka. Odkrojili jsme si pár kilometrů cesty, po níž bychom Kladno obešli ze severozápadu. Místo toho jsme to řízli skrz a obdivovali se koncentraci hospod, které jsme v přízemí paneláku naproti Kauflandu napočítali čtyři. Jedna byla tou dobou (těsně před devátou ráno) dokonce už otevřená! Před Dubím jsme odbočili do lesa, kterým jsme došli k Buštěhradu. V lese před Buštěhradem jsme zdravili běžce, kterého jsme mohli pozdravit znova pod dálničním mostem za Bouchalkou. 

Minuli jsme zoo v Zájezdu a již se pomalu začínali těšit na samoobslužné pivečko v Libochovičkách, neboť jsme si byli jisti, že je vzdor jejich kvalitnímu utajení i tentokrát najdem. Našli a pivečko si dali, ale chtělo to kousek štěstí, protože nebýt ochotného místňáka, co okolo poklízel po akci z předchozího dne, neměli bychom do automatu co naházet, protože jsme byli bez drobných. A i kdybychom se takto připravili, neměli jsme kartičku, bez níž automat pivo nenaleje. S obojím nám zmíněný domorodec pomohl, takže jsme nakonec pohostili figurky skoro dvěma pivečky každý. A to se vyplatí a proto zdravíme Libochovičky, patří jim nehynoucí vděk alespoň dvou Jezevců.

Z Libochoviček jsme tentokrát nezamířili na Okoř, nýbrž po pěšině údolím Zákolanského potoka do Svrkyně a odtud dál do Velkých Přílep. Těmi jsme proskotačili bez zastávky, stejně jako Úholičkama hned za nima a klidným tempem klesali z kopce k Podmoráni. Úzkou pěšinkou podél Vltavy jsme dorazili do Řeže, kde jsme si v hospodě U hřiště vychutnali cílovou prémii v podobě Prazdroje a buřtů na pivu. Strašně moc si s náma chtěl povídat jeden společensky velmi unavený domorodec. To ovšem ne, že bychom mu byli tak sympatický. To on se nám chtěl zištně přisrat do auta, kdybychom tam nějaký měli, abychom ho odvezli na kopec do kvelbu pro cigára. My však auto neměli, tak milý domorodec jen tak mezi řečí přes zábradlí pochcal to hřiště, který dalo hospodě jméno, a šel si pro ty cíga pěšky. Asi. Nevim. Než jsme odešli na vlak, nevrátil se... 

Ani setkání tohoto druhu nám však nezkazilo radost z toho, že alespoň na závěr cesty se celkem vyjasnilo a my si tu cílovou prémii mohli vychutnat vystaveni příjemnýmu odpolednímu slunci...