Jak jsem si ublížil

  abyste vy už nemuseli!

Tady měl bejt článek o výjezdu na Bohdašín. A byl by Krásnej! Začínal by vstáváním po páté ráno, abych v 6:14 stihl rychlík do Starkoče, odkud by mne navazující spoj odvezl do Hronova. Ve vlaku bych asi klimbal a nervozně se budil, abych náhodou nepřejel, jelikož to by byl průser. Možná bych se dřímotu pokusil rozhánět knihou a kafem... V Hronově by čekal Macan se svým kočárem, kterým bychom pak společně odjeli vstříc přátelskému prostředí bohdašínské hospody, která by oproti předloňsku navíc měla díky slunečnému počasí otevřenou prostornou terasu, takže by se všechno chutné jídlo a lahodné nápoje konzumovalo v ještě větší pohodě. Lukulské hody by byly ještě lukulštější, mastné huby mastnější, hurónský smích hurónštější...

Ale nebude. Místo toho se dozvíte, jak jsem se...víte co, nebudeme předbíhat.

To máte tak. Určitou míru sebepoškozování si dopřáváme všichni, žeáno. Většinou to souvisí právě s tim výše zmíněnym žrádlem. Ovšem já mám svou historii naštěstí nepříliš četných incidentů, které přinesly přímé důsledky v krátkodobém horizontu a narozdíl od nezřízenýho žraní sebou vlastně nenesly žádný příjemný prožitek.

Mohlo to být léto roku 2017, když jsem jednoho večera šel spát s divně rozdováděnou pumpou, která pozdě do noci odmítala zklidnit chod do té míry, že to nejen nedovolilo usnout, ale vlastně i fyzicky bolelo. Ráno jsem se, po krátkém nepříliš osvěžujícím bezvědomí, probral a jal se po bytě hledat svoji kůži, neboť jsem měl vtíravý pocit, že já v ní nejsem. Celkově jsem se cítil způsobem, který jsem do té doby nepoznal, nevěděl jsem co se sebou, a tak jsem navštívil svoji obvodní lékařku. Lékařka mne vyslechla, poslechla si srdíčko, změřila mi tlak, na výsledky obou procedur koukala drobet nakřivo a jala se mne dotazovat, co jsem se sebou sakra dělal, že teď před sebou má takovou trosku. A já si při rekapitulaci předešlého dne uvědomil, že jsem byl v kurevskym stresu v práci a ten jsem prolil odhadem tak dvěma litry kafe. Jiné tekutiny žádné, jídlo spíš ve formě nějaký nedostatečný rychlovky, která žaludku spíš něco jen tak na chvilku nalže... 
"No tak si dneska dejte klidový režim, místo kafe si uvařte meduňkový čaj a kdybyste se v pátek pořád necítil dobře, přijďte. A tohle už nikdy nedělejte, ve vašem věku vám tělo už neodpustí všechno."
...jak jako vole "ve vašem věku"...?
...mi tehdy bylo 33...

Posuňme se na přelom února a března 2026. Tři neděle jsem se neukázal v posilovně. První týden kvůli shitstormu v práci, další dva kvůli bacílkovi, kterej sice neškodil moc, ale do hajzlu jít taky nechtěl. Když jsem po těch třech týdnech přišel do toho fitka zas, musel jsem se hodně krotit, abych se neurval. Jak totiž obvykle jedu spíš na disciplínu, než na nějaký endorfíny, tak po těch třech týdnech mi to, musím říct, fakt už docela chybělo a na ten pot a bolavý pazoury jsem se v podstatě těšil. Nicméně ovládl jsem se, na rozjezd jsem si to dal v jemném, nebál bych se říci až něžném tempu. Vše proběhlo jak mělo, nebolelo nic, i řekl jsem si, že napodruhé už se do toho můžu opřít víc. A odcvičil jsem si svůj obvyklý tréninkový objem.
Odcvičil jsem asi všechno, co jsem chtěl. Ovšem po poslední sérii se mi malinko zamotal květák a o malinko víc navalilo. Sedl jsem si pod okno, u kterého klimatizační jednotky rozháněly chladný vzduch, a doufal v osvěžení. Nepřišlo.
Sebral jsem si svých pět švestek a mazal na šatnu, na hajzliku se sotva zavřel a malinko se vyzvracel z podoby.
...to jste věděli, že čistá voda je vám při větší zátěži v podstatě ke škodě? ...ne? ...já to taky nevěděl no. Už vim a míchám si od tý doby směs vody s citronem a špetkou soli. Funguje to uspokojivě.

A tím se pomalu blížíme do finále.
V pátek 24.4. jsem vstával v 7:14 po 5 hodinách a 14 minutách spánku, neboť předchozího večera jsem se ve společnosti Hostinského, Magistry a Zebřičky zdržel na UV při poměrně závažné debatě.
Blbě jsem se nasnídal. Ráno po probuzení jsem na to trochu zapomněl a břuch se o svá práva přihlásil asi v 9:30, cca půl hodinky před tim, než jsem chtěl jít cvičit. Rozhodl jsem se pro jakési kompromisní řešení, zbaštil okolo deseti deka šunky a plátkového sýra, abych zahnal hlad, ale nebylo mi při cvičení těžko.
Ve fitku jsem si nandal. Měl jsem sice v plánu trénink, kterému říkám "lehčí". To odlehčení ale spočívá v tom, že nechávám odfrknout velké svalové partie, které dostaly čouda v předchozích dvou tréninzích. Trénink zaměřuji na skupiny, které jindy prostor nedostávají a takovými skupinami jsou v podstatě výhradně ramena a ruce. Trénink je teda sice kratší a hmotnosti nižší, ale zaměření relativně úzké, takže vyčerpání vlastně nijak podstatně nižší není.
Následoval oběd. Kulajda (VÝ-BOR-NÁ!!!) a kafe. "Se posereš!" pravila maminka moje drahá zlatá stříbrná, když mi toho dne volala a já se jí po Šlitrovsku pochlubil, co jsem měl dnes k obědu...
Co vám budu vykládat. Letos jí bude 77, je to ženská světa znalá a životem protřelá...navíc maminka a ty maj vždycky pravdu.
Vedle toho se do mě později odpoledne pustila zimnice, kterou jsem i pod peřinou zaháněl jen s obtížema.
S nikym z oboru lékařského jsem se o problému neradil, nicméně když jsem si ten svůj páteček takhle pěkně srovnal, vlastně to asi neni zas až tak těžká písemka.
Když se blbě vyspíte, blbě nasnídáte, v posilovně pak vorvete jak jetelíček, poobědvat polívku, ve který je kýbl smetany a vejce, a zavíčkovat to černym kafem nemusí bejt dobrej nápad a určitý komplikace se trochu čekat dají.

A tak jsem se místo návštěvy epesní modelářské soutěže na Bohdašíně doma příšerně... no ale jak Amina ty vole...

Ovšem všechno má i své dobré stránky.
Inženýr za mnou v pátek později odpoledne přišel a ptal se co mi je. Když jsem mu řekl, že je mi najednou hrozná zima, vstal, odešel a za chvilku se vrátil se svojí peřinou, kterou mne přikryl.
Já si to dítě normálně závidim.