Na Říp!

 aneb Jak se Jezevci zasloužili o pohodlí turistů

"Hele, co děláš takhle o víkendu jedenáctýho a dvanáctýho? ...že bychom zase dali nějakej vejšlap..." oslovil mě parťák nečekaně brzo po předchozích turistických zážitcích.
Jelikož třetí dubnový víkend nemohl on a poslední pro změnu já (neboť se chystám zkontrolovat kvalitu prasečích kolen v Bohdašíně, což je práce mimořádně zodpovědná), vcelku snadno jsme se dohodli na neděli 12.4.

Trasa se taky vybrala tak nějak sama, protože parťákova žena, aktuálně léčící polámanou nožku, na nás delegovala pár povinností plynoucích z jejího angažmá ve spolku Cesta Česka. Vybavila nás samolepkama a instrukcema k poslední etapě poutní cesty Blaník - Říp a poslala nás z Mělníka na Říp, abychom po cestě kontrolovali a v případě potřeby nahradili značky řečeného spolku, jimiž je poutní cesta lemována.  No nakonec proč ne. Na Řípu jsme před lety sice už byli, leč pochodovali jsme směrem opačným, z Roudnice přes Říp do Vraňan, jejichž nádraží nás tehdy zklamalo svou třeskutou občanskou nevybaveností.

V neděli po půl deváté jsme se uvelebili v kupé historické vlakové soupravy dvou starých východoněmeckých kupátkových vozů tažených hezky zrenovovanou Bardotkou a hleděli si přivykat chladu, který nám v kupé dělal společnost minimálně do Vysočan. 
V Mělníku jsme chvíli tápavě, nebál bych se říci až zmateně, pátrali po schránce, do níž bychom vložili zalaminovaný plakátek s informací o poutní cestě. Našli jsme ji - a to nás mohlo napadnout i takhle brzo ráno v neděli (protože před desátou dopolední v neděli JE brzo ráno) - v infocentru na náměstí. Od něj jsme sypali po modrý rovnou dolů k řece, přes most Josefa Straky a pak skrz les k Hořínu. V místní sámošce vedle fotbalového hřiště jsme pořídili něco malýho k sváče, a  ihned si pořízené dobroty natlačili do hlav, jelikož místo bylo příhodně vybaveno posezením dokonce i se slunečníkem.

Od obce jsme pokračovali k místní tuze pěkně udržované technické památce v podobě historického zdymadla a za ním jsme se vydali podél Laterálního kanálu k Chramostku. Cesta to nebyla nijak daleká, ale tak třeskutě jednotvárná, že se tááááááhla, jak poslední tejden před vejplatou. Odměnou za nepříliš inspirativní cestu, ale též za divné pohledy, jichž se nám dostalo v lužecké pivnici U Šandů, když jsme se nesměle přeptali na polívku, nám bylo příjemný občerstvení U Šneka hnedle vedle cyklostezky podél Vltavy. Pivíčko a párek v rohlíku byly dobrý a jménu občerstvovny navzdory jsme na ně ani nečekali nijak dlouho...

Pak jsme se však tomu protivně rovnýmu kanálu vrátili a šli podél něj do Vraňan. Dál už to naštěstí nejde, protože právě tam se zmíněný plavební kanál od Vltavy odděluje. O kus dál v Mlčechvostech jsme se od vody utrhli úplně a zamířili ke kopcům, takže se nám po tý lautr-rovině u řeky začalo rychle stýskat. Od Mlčechvost jsme šli stezkou mezi poli nejkratší cestou k Jeviněvsi. U zvoničky na návsi došlo na menší sváču a odpočinek, aby se kejty trochu smířily s osudem před výstupem na hřeben, z něhož nad vsí kdysi dlel hrad Jevín. On neni nijak strašidelně vysokej, jen to stoupání je nahňácaný na pár metrech, tak to trochu bolí. Následovalo však pět kilometrů lesem po pěkné cestě, více-méně po rovince až ke Ctiněvsi, k níž to bylo naopak pár metrů z kopečka. 

Ve Ctiněvsi jsme nemohli nenavštívit místní rodinný minipivovar. Už ani nevim, co jsme si poslali do hlavy za pivo - myslím, že nějaký lehčí Summer Ale - v každym případě to bylo dobrý a my odcházeli spokojený a celý strašně natěšený na výstup na ten Říp. Přátelé, byla to jedním slovem nádhera. Moc se nám to líbilo a užili jsme si to tak, že když stoupání někde poblíž turistické chaty skončilo, málem jsme to obréčeli.
Žal jsme zahnali grepovým nealkem a z toho kopce, do kterýho jsme před chvílí vyfuněli, se šli skutálet přes Rovné a Vesce do Roudnice. Doprava z Roudnice do Prahy se ukázala o něco dobrodružnější, než výstup na Říp. Jako nejrychlejší nakonec vyšlo odjet vlakem pár stanic do Hrd... do obce Hrdly a tam přestoupit na autobus 413 s konečnou v Letňanech. Ve srovnání s přímým vlakem z Roudnice na Masarykovo nádraží jsme takhle ušetřili asi hodinu času a místo v deset se domu dostali už před devátou.
"A to už stojí za to!" jak by pravil nebožtík Horst.