Jak jsme šli na návštěvu za Méďou

 aneb Máme rádi Beroun

Po více než měsíční pauze jsme v sobotu 4.10. vyrazili s parťákem na výšlap, vůbec nedbali té delší pauzy a hned tu trasu naplánovali sice ne dlouhou, rozhodně však intenzivní.
Vědom si toho jsem byl v pátek hodnej, nikde nijak s nikym neřádil a způsobně šel zcela střízliv spát. Rád bych napsal, že brzo, tím ale sloužit nemohu. Po letech jsem se zasekl u hry a když jsem se jednou jen tak ohlédl na telefon, svítil na něm čas 1:21...

Což zas až tak dalece nevadilo, jelikož sraz s kolegou jsme měli na Stodůlkách v 9:00, kam mi to od domu umí trvat klidně jen 35 minut, hodně však při tom závisí na návaznosti spojů. Včera se to podařilo mimořádně dobře, takže jsem ve vestibulu stanice metra Stodůlky zevloval o čtvrthodinku dříve. Plánovaná trasa kopírovala jednu starou, kterou jsme kdysi, ještě dávno před kovídkem, šli v noci. S jediným rozdílem - původní vedla až do Zdic, tentokrát jsme končili v Berouně. Protože ve Zdicích nemaj pivovar u nádraží. Vyrazili jsme ze Stodůlek do Řeporyjí, na jejichž okraji jsme si na benzince dali automatický kafe. Odtud jsme pokračovali k obci Ořech. K tomu jsme potřebovali nějak přeskotačit sjezdy z pražského okruhu, protože jiná cesta, která by pro pěší byla vhodnější, z Řeporyjí na Ořech nevede...
Ořechem jsme prošli bez zastávky a sypali po asfaltovém koberci k Chýnici. Snad to bylo tim protivnym větrem, co se do nás na tý lautr-rovině protivně opíral, ale pamatoval jsem si tenhle úsek kratší. I Chýnicí jsme nakonec prošli bez zastávky, jelikož na místní hospody bylo ještě brzo a asijský obchodník na dveřích svého podniku prostřednictvím papírové cedulky oznamoval konec svého podnikatelského snažení. Za Chýnicí jsme konečně slezli z asfaltu a lesem došli k nové zástavbě Vysokého Újezda. Snad jsme byli tak ohromeni tou krásou nových domů, že jsme se hluboce pohroužili do velmi učené debaty o architektuře a urbanismu. 

A taky o něčem teplém do žaludku. Mapy ve Vysokym Újezdě ukazovali dvoje zkřížený příbory a tak jsme se místní pohostinnost rozhodli prozkoumat trochu více. Jeden z těch zkřížených příborů byla pizzerka s rajčatovou polivkou za kilčo. Tak jsme si v žabce koupili bramborák a sežrali ho studenej.

Trochu se nám začalo kazit počasí. Ne, že by do tý doby bylo nějak úžasný, ale k mrakům a větru se přidal déšť. Nahodil jsem skládací bundu, udělal se tak voděvzdorným a mohl dál nerušeně pokračovat v učené debatě, tentokrát o pokrmech z vajec a o golfu, ke kterému jsme se bezděky dostali, když jsme procházeli okolo oujezdského greenu. V případě tohohle temátka jsem spíše poslouchal, co povídá parťák, jelikož sám o něm vím kulový, neboť nejblíže jsem se ke golfu dostal, když jsem v srpnu párkrát plácnul do míčku na minigolfu v plaský zoo. Nicméně hovor nás vynesl ven z Vysokého Újezda do údolí bezejmenného potoka, jímž jsme vůkol viditelně letitých chatek ve stráni sešli z kopce dolů ke stájím u obce Jánská, kterou jen dálnice dělí od o něco rozlehlejší Loděnice. Dole jsem bundu zase shodil, protože déšť ustal. Takto vzniklou krátkou pauzu na vyklepání pracek jsme využili ke smíření s osudem, jelikož nás čekal první ze dvou obzvláště vypečených výstupů do kopce ke Špičatému vrchu. Na asi 1400 metrech jsme nastoupali 125 metrů, z čehož 80 připadlo na asi 600 metrů dlouhý úsek travnaté pěšiny vedoucí přímo do svahu tam, kde silnice vrcholek kopce ze západu obchvacuje. Když jsme to šli prvně bylo nám o osm let méně. Přesto mi paměť ten výstup do žádnejch růžovejch odstínů nevymalovala a pamatoval jsem si jej přesně tak únavnej, jak ve skutečnosti byl.

Na vršku však přišla zasloužená odměna v podobě tuze pěkné polní cesty vedoucí ke skanzenu Solvayovy lomy. Byli jste tam? Ne? Běžte tam! Zaparkovat se dá v Bubovicích (ty jsou už na kopci;), od nich je to kousek. Ve skanzenu se pak můžete obdivovat všelijaké důlní technice, kterak si tu v tom úhledném kousku krajiny mezi skalami za láskyplného dohledu místních nadšenců v poklidu rezne. Což asi nezní zrovna jako ta nejnablýskanější pozvánka vesmíru a nejbližšího okolí, ale já teď úsilí těch lidí nikterak neironizuji. Ty věci tam reznou. Ale tak nějak hezky a útulně... Exponátů je mnoho a na všechny se s péčí ještě nedostalo. Ale za vidění stojí i tak. Krom toho tam pochopitelně mají kiosek s pivem a párkem v rohlíku, oboje za přijatelnej peníz. Nepřízeň počasí se tam dá přečkat v přístřešku, který má ve vyzdívce zpevňující přilehlý svah ohniště s roštem...

To pivo a párek ve skanzenu jsme si zasloužili, ale nijak dlouho jsme se nezdržovali. Vyrazili jsme ke Svatému Janu pod Skalou, což samo o sobě po dešti není tak úplně odpočinkový sestup. Jen chvíli po něm jsme se však mohli těšit na druhý náročnější výstup. Od Svatého Jana, kousek za kaplí sv. Maxmiliána, vede do Berouna červená turistická lesem přes kopec, na němž je potřeba vyfunět zhruba 160 metrů převýšení na vzdálenosti o málo vyšší než jeden kilometr. Stezka je součástí tzv. Cesty Vojty Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn. Tak teda Vojto děkujem. 

Odměnou za výstup je příjemné posezení v altánku, od něhož je to ke kraji lesa nad Berounem už v podstatě rovinka, na níž nachází-li se někde nějaká terénní vlnka, tak spíš jen tak pro zpestření. Na okraji lesa se pak otevře pohled na Beroun, kterej bych se nebál popsat jako nádhernej, kdyby byl Beroun hezký město. Teda on asi i je, jen ty části z týhle vyhlídky vidět nejsou, protože výhledu na centrum překáží protější svah zářezu pro dálnici D5. Vidět je nádraží a pás průmyslových objektů za ním, a pak berounská rehabilitační nemocnice, která svojí polohou a velmi důkladným oplocením připomíná spíš takovou tu instituci, kam zajíždí auta, který jsou sice taky bílý, ale místo červenýho kříže je zdobí fialovej pruh. Jo a tetínská rozvodna je taky dobře vidět...

Cesta k Berounu už odsud proběhla ve velmi pohodovém rozpoložení obou zúčastněných Jezevců. V hovorech jsme se věnovali trochu volebním výsledkům, které se tou dobou sčítali, o něco více Berounskému Medvědovi, do jehož laskavé náruče jsme se těšili už od těch Stodůlek. Medvěd je pořád tak hezkej, jak jsem ho popsal prvně, a pivo umí pořád stejně dobře. A peníze za to pořád skoro nechce, za velkou osmičku si řekne okolo třiceti kaček...
Zvěřinovej vývar, nějaký buřty na pivu, pár piv a pak už jen klidná cesta domů...řikali...
Ovšem domluva s berounskýma ajznboňákama byla toho dne něco jako s posranym tancovat. Takže poté, co nám jeden fýra řekl, že jo, že do Prahy jede a teprve po několika minutách, když náš skutečný spoj odjel, nás upozornil, že sice jo, do Prahy jede, ale až za hodinu... Poté, co nám ten samej fýra vzápětí ukázal na rychlík na Prahu, o kterym jsme se po chvíli dozvěděli, že to rychlík na Prahu sice je, ale momentálně místo něj rychlíkuje autobus, kterej dle jízdního řádu odjel před šesti minutama... Zkrátka - podařilo se nám nastoupit až na třetí pokus a tentokrát to nebylo proto, že bych si rozvrkočenej zkoušel koupit lístek do Bohumína místo do Prahy...

A k těm volbám - zkuste hádat, co mi na nich letos udělalo radost...