Ofsajd je když...

 

aneb Teambuilding, kterého jsem se zúčastnil rád!

Jako za nejednu lumpárnu, co se děje na tom málu blogů, co tu ještě po bloguje zůstaly, i za tuhle může Psice. Minimálně se u ní celej ten nápad rozjel. Ostatně míru provinění jednotlivých aktérů můžete posoudit sami dle komentářů pod příspěvkem zde.

Bloggerský teambuilding se od tohohle pošťuchování poměrně záhy usadil do podoby zcela seriosní debaty o tom, kdo, kdy a kam. Nejšťavnatější, jak už to tak u chovatelů minilidí bývá, bylo ladění termínu. Od úvodních návrhů, rozstřelených mezi víkendy od začátku září až kamsi za polovinu října, jsme to nakonec hezky utřepali na neděli 7.9., od níž jsme si slibovali solidní počasí. Krom hojné účasti samozřejmě...

Počasí vyšlo epesně, účast již o něco méně. Psice totiž, jak se to ostatně na pořádnýho bondovskýho záporáka patří, zůstala v pozadí celé akce, k jejímuž provedení vyslala ochotné kumpány. Do vlaku, který v 7:58 opustil pražské Wilsonovo nádraží směrem na Kolín, Přelouč, Pardubice, Ústí nad Orlicí a dál už nevim, jsem proto nastupoval sám.

Zde si dovolím malou odbočku ke kvalitě železniční dopravy. Nejsem příliš zkušeným uživatelem železniční sítě. Ne, že bych jezdil vyloženě málo. To ne. Jezdím však po stále stejných trasách - nejčastěji linka S9 z Prahy, Hl.N. do Benešova, občas odněkud od Berouna. Jo a dvakrát ročně někam ke Chrudimi. A tak když jsem okolo tři čtvrtě na osm lehce nervozní došel k nástupišti 1b, kde postávala netečně působící souprava společnosti Leo Express, poněkud mne mátlo, že tam ještě deset minut před plánovaným odjezdem vlaku postává se zavřenými dveřmi. Situace zůstala nezměněna do času T -4. Pak se dveře otevřely, já usedl do sedačky E116, trochu se v ní zavrtěl, abych si udělal pohodlí a otevřel knihu s poutavým příběhem o Klubu přátel chryzantémy. Normálně jsem se chvíli bál, že se mi ani nebude chtít vystoupit.
...a taky maj leošci dobrý kafe...

V četbě jsem se krátce a marně pokoušel pokračovat v Ústí nad Orlicí u nádraží. Vyhlížel jsem dílem vlak odkudsi z druhé strany, kterým se měla dostavit Žena, dílem IK, která se měla dostavit autem, protože se nabídla, že toho dne bude naší výpravě dělat průvodce a taxikáře (Batohy jsme si nesli sami, kdybyste se chtěli zeptat, jak moc jsme se se Ženou rozhodli její dobrotu vytěžit). 
Poté, co jsme s IK vyzvedli správnou ženu na nesprávném nádraží, zamířila naše malá výprava na Červenovodské sedlo, odkud jsme se pěšky vydali na Suchý vrch. Pěšina bohatě posetá většími balvany a pavučinami kořenových systémů okolních stromů mi čert ví proč přinesla na jazyk otázku, zda-li Žena nebo IK neráčily navštívit Devět skal. Jakože ve dne. Tak neráčily no. Ani ve dne, ani v noci. A já tim pádem pořád nevim, jak to tam vypadá. Po pauze na jedno malý v restauraci Kramářovy chaty jsme vyrazili dál k Bradlu, z něhož je krásný výhled... Do korun smrků...  Ten nás moc nezdržel, a my pak odešli ještě kousek dál k dělostřelecké tvrzi Bouda. Tady jsem obě dámy zklamal (neberte to osobně, nejste první, kterým se to stalo), neb jsem neměl dostatečně nastudováno a cestou jsem si vzpomněl toliko na odhadovanou cenu výstavby jmenované tvrze a jak dlouho zhruba trvala betonáž jednoho takového objektu. Teď k tomu mohu doplnit, že Bouda byla s pěti objekty nejmenší dělostřelecká tvrz československého pevnostního systému a to u čeho jsme postávali, byl vchodový objekt K-S-22a Krok. Všechny bunkry této tvrze dostaly jména po postavách z českých pověstí a vedle vchodového Kroka tu máme pěchotní sruby K-S-21 Kazi, K-S-23 Teta a K-S-24 Libuše, které doplňoval dělostřelecký srub s otočnou věží K-S-22 Horymír.

Jelikož jsem prováhal příležitost k bunkrácké osvětě, témata hovorů se točila okolo všedních věcí, jako jsou děti, pediatři, zubaři a jimi způsobená příkoří. Ke gynekologům jsem neměl co říci, mohl bych kontrovat maximálně truchlivými vedlejšími účinky prášků na tlak. Protože mě to ani nenapadlo, při funění do kopce jsem se zmínil toliko, že jsem si je toho dne vzít zapomněl. 
Mimochodem - víte, že se člověk při mluvení po cestě do kopce docela dost potí? Napříště mohu vyzkoušet, jestli by to třeba bez tý pneumatiky okolo pasu nebylo lepší...

Posezení na terase Kramářovy chaty po návratu od Boudy bylo zatíženo pozoruhodným fenoménem. Se Ženou jsme oba zcela nezávisle na sobě pozorovali, že při návratu z toalety chvíli nemůžeme najít ostatní účastníky zájezdu. Žena nás s IK podezírala, že jsme jí utekli s její skvělým batohem (...dámským...ve slim verzi...), já se při svém pokusu tak vteřinu nebo dvě strachoval, že budu muset jít na vlak bez svačiny. 
To jsme nebyli tak nalitý (Což zdůrazňuji zejména proto, že když jsme já a Žena s moly naposledy psali článek o téže události, gambáč od Knihomola nám zrichtoval paměť tak, že jakž takž ucelený obrázek odpoledne bylo možné získat teprve zkombinováním obou příspěvků a toho piva na to tehdy nebylo potřeba zas tak moc.). Domnívám se, že jsme jen při příchodu na terasu ponejprv popatřili na vedlejší stůl, který byl prázdný. Tuto tezi podporuje i skutečnost, že IK tento fenomén po obsazení stolu již nepozorovala. 

Cesta na vlak domů proběhla v poklidném, nebál bych se říci až konejšivém tempu. IK nás vyklopila v Ústí na nádru, rozloučila se a zanechala nás osudu...
...který mohl být ještě docela veselý, kdyby si Žena udržela jen o málo menší postřeh...
"Prosim tě, co si to kupuješ za lístek?"
"No tady toho Leoše v 18:26..."
"To jsou přijezdy, odjezdy máš vedle..."
Resumé je tedy zhruba takové, že Žena netrefí z vlaku ven, já naopak dovnitř.
To jen tak na závěr k tomu bloudění, o němž se žertovalo v komentářích onoho v úvodu odkazovaného článku.