My bychom se v sobotu takhle ráno courali...
Tentokrát ta pauza mezi výlety byla vcelku krátká. Pouhé dva týdny od výpravy za Medvědem jsme se pohodlí svých nor vykopali znovu, abychom nohám připomenuli, že víme, k čemu je máme. Ostatně Memoriál se blíží a tam na nějaký přemlouvání nebude prostor.
Jako každý poslední výšlap před Memoriálem i na tenhle jsme se vypravili na východ Čech. Protože se loni chrudimáci od svého domovského města trochu utrhli, ani mi teď se na něj tak úplně nevázali a za start cesty zvolili Přelouč, která má oproti Chrudimi tu výhodu, že se tam z Prahy dostanete bez přestupu.
A tak jsme před osmou ráno nasedli do kupé rychlíku bůhvíkam, který bůhvíproč stavěl v 8:56 i v té Přelouči. Zatímco jsme si v klidu a teple čekárny přeloučského nádraží upravovali výstroj, naší pozornosti neunikl automat na kafe. Jelikož stál hnedle vedle toho okna, na jehož parapetu jsme inspekci gearu prováděli, bylo by mimořádně zvláštní, kdyby unikl. Tak jsme si v tom klidu a teple pořídili ještě kus kafete, které jsme za ladění pindikometru vypili ještě před nádrem a vyrazili...
Šoupali jsme nohama po cestě, po níž už jsme kdysi šli opačným směrem: jihovýchodním směrem, okolo střelnice v lese na okraji Přelouče, dál přes Klenovku, Veselí a Jedousov (do dneška si pamatuju, jak jsme se v těhle místech 6 let zpátky vztekali, že kvůli Burešovo zkurvenýmu elektronickýmu šmírování nebylo kde dát utopence a pivo) jsme došli do Choltic k zámku. V Cholticích na zámku maji restauraci s tuze dobrou česnečkou. Brambor v ní nebylo zbytečně moc, za to se na dně misky líně rozvaloval rozteklý strouhaný sýr s kouskem uzeniny a na másle opečený krutonky jsme dostali v mističce bokem, abychom si mohli postupně přisypávat a nenechali tu křupavou nádheru v polivce nedůstojně rozmáčet na slizký chrchel...
Z Choltic jsme tím, co se nakonec ukázalo být poslední les na trase, zamířili k rozhledně Barborka v Horních Raškovicích, odtud dál před Dolní Raškovice do Heřmanova Městce. V Dolních Raškovicích jsme při míjení jednoho plotu rozjančili místního hlídacího psa cele k nepříčetnosti tak, že mu nestačilo jen tak poštěkávat a pobíhat podél plotu. Vyhnanej do otáček a zároveň hrubě nespokojenej s tim, že by se nám snad při pobíhání vzdálil a my si tak nemohli jeho štěkot vychutnat v jeho celé výši, šíři i hloubi, si malý černý dlouhosrstý psisko svoji potřebu rychlého pohybu saturovalo tím, že vedle nás vždycky tak třikrát čtyřikrát otočilo na místě, jako by se honilo za vlastnim ohonem... Takovej malej raškovickej tasmánskej čert...
A ten Heřmaňák je taky tuze zajímavý místo. Jedna věc, že se odsud dá pokračovat různými směry a někam k nějaký rozumný dopravě domů se dostat se zhruba stejnou porcí kilometrů v nohách. My se toho dne rozhodli za cíl zvolit Pardubice, přiznávám, že tak trochu z lenosti a zpovykanosti, jelikož je to tam z Heřmanova Městce povětšinou z kopce a na konci čeká opět přímý spoj do Prahy. Většinu cesty jsme si ale otloukali nohy o asfalt, mezi Jezbořicemi a Starým Mateřovem navíc na docela frekventované silnici. Z ní jsme v Mateřově naštěstí utrhli a dál do Pardubic pokračovali okolo starých ÚLů vojenského letiště k novému mezinárodnímu terminálku. Když jsme jej míjeli, nakrátko na letišti přistál vojenský dopravní letoun C-295. Příliš se nezdržoval, ani motory nezhasl a do deseti minut od přistání byl zas v luftě a mazal zpátky, odkud přiletěl. Čiliže asi do Kbel. Na posledních stovkách metrů jsme moudře pohovořili:
- o dostizích.
- o tom, že 14. pluk logistické podpory má znak v podstatě stejný jako Detroit Red Wings
- o tom, že toho dneska navigace zase spoustu nakrákala, když nebylo potřeba, a ve sporných momentech chrápala.
- o tom, jak hluboko do nitra Koněpůlek se budeme muset ponořit, než na pindikometru cinkne třicítka.
Temátka přicházela a odcházela tak, jak jsme zakopávali o impulsy a najednou kde se vzali, tu se vzali - seděli Jezevci u piva ve zrekonstruovaném pardubickém nádražním bistru a spekulovali, do kterýho vlaku složí kosti. Pokud snad Žena teď lehce znervózněla, mohu ji obratem uklidnit - měl jsem doprovod, odjezd správným směrem proběhl bez jakýchkoli dramatizujících zápletek.
...nepočítáme-li tedy čtyřicetiminutové zpoždění, s nímž rychlík na pardubické nádraží slavně dorazil...
Žádné komentáře:
Okomentovat