Vlastivěda vůkol vody

 

aneb Jezevci jdou Posázavím

Jsou ty Jezevci ale nadšení turisti, že se takhle couraj po vejletech, vícekrát do měsíce, počasí nedbajíce... 
To my skutečně nadšení turisti jsme. Ale druhá, mnohem podstatnější okolnost je, že se jednoduše naskytla příležitost. A o příležitostech je známo, že se musí chytit za pačesy, jak submisivní zrzka!!

Původní termín výletu byl stanoven na 28. červen, avšak po několika zprávách, začínajících slovy "Hele a nehodilo by se ti spíš...?" jsme  to nakonec utřepali na sobotu o týden dříve. Sešli jsme se lehce před osmou na Smíchovském nádraží, kde jsme naskočili do autobusu a ten nás odvezl do Davle. Nepravidelným krokem jsme opatrně přešli lávku přes Vltavu, odtud k soutoku se Sázavou a pak dál proti proudu k Pikovicím. Přesto, že bylo teprve okolo deváté ráno, slunce už pálilo jak vzteklý a my poměrně brzo zatoužili po nějaké závlaze hrdélek. V okolí Pikovic je k tomu několikero příležitostí. Příkladně u vlakové zastávky Petrov u Prahy je převelice malebný koutek kombinující občerstvení s antikvariátem. K němu se nám v tu chvíli nechtělo - bylo to do kopce a my nevěděli, jestli takhle brzo vůbec bude otevřeno.
Přešli jsme proto lávku k Pikovicím a již na ní se nám otevřel pohled na nepěkně velké množství lidí v různých volnočasových úborech, kterak se srocují okolo stánků u cesty za lávkou. Různobarevných stánků tam bylo rozeseto asi osm, hrozny lidí se kolem nich hemžily jako hejna vos, protáhli jsme se kolem nich tedy podobně potichu a opatrně směrem ke stánku v povzdálí, u něhož křídou vyvedené písmo na černém áčku slibovalo pivo a malinovku. Když tu náhle!

Když tu náhle jsem opět jednou byl konfrontován s tim, jak svět umí bejt malej, když se mu zachce. U jednoho z těch neobčerstvovacích stánků zaznamenalo oko mé hnědavé známou tvář.
"Je hele, to je Ředitelka," povídám parťákovi "...jdu na ní houknout."
Ředitelka je...wait for it...taky štamgast od Vávrů. Šarmantní dáma, povoláním ředitelka regionálního muzea v Jílovém u Prahy, je členkou spolku archeologů, který se každý druhý čtvrtek schází v salonku U Vávrů a mimo jiné právě ona taky byla tou Faustinou, kterou se onehdá moje děti snažily unést.
Tedy jsem ji zašel pozdravit a vyzvědět, co se to tu vlastně děje.
"Posázavská desítka. Takovej pochod na oslavu 105. výročí otevření turistický stezky podél Sázavy. Taky jdete, jo?"  
Nó...nejdeme. Teda jakoby jo, ale vlastně vůbec. No prostě jsme zase jednou měli to ohromný štěstí, že jsme si naplánovali vejlet tak dobře, že jsme při něm zakopli o nějakou organizovanou akci. Organizovaní turisti si vyšlápli z Pikovic do Kamenného Přívozu, kam jsme odtud mířili i my. 

 

Ovšem vyšli jsme brzo, na cestě nás naštěstí nečekaly žádné velké davy. A tak jsme si mohli vcelku nerušeně vychutnat vyhlídky do klikatého kaňonu Sázavy, z nichž jedna se, uveďme pro zajímavost, jmenuje podle předválečného československého boxera Vildy Jakše, který byl ve 20. a 30. letech nejen slavným sportovcem, ale též nadšeným trampem, který našel obzvlášť velké zalíbení právě v téhle části posázaví. 
/Za války sloužil u RAF v řadách 311. československé bombardovací perutě jako palubní střelec. Padl 21.8. 1943 při hlídkovém letu nad Biskajským zálivem v Liberatoru GR.V BZ780/O, který pilotoval Wing Commander Jindřich Breitcetl./ 

Zpět k výletu. Tedy - organizovaných turistů nebylo tolik, aby to dojem z výletu nějak kazilo a i kdyby, kousek pod Třebsínem, tj. zhruba po čtyřech kilometrech společného putování, se naše cesty stejně rozdělily, protože je mapa vedla vrchem právě přes Třebsín, kdežto mi zůstali v lese u řeky a podél ní došli až do toho Kameňáku. Cestou jsme potkávali lidi, co si máchali nohy v řece, nebo se prostě jen tak bezcílně placatili na balvanech, kterým se její tok vyhýbá. Jen kousíček v civilizaci jsme byli a zakopli o hospodu! Úplným omylem samozřejmě, protože nás tenhle druh zařízení vůbec nezajímá samozřejmě. Jmenovala se U Hastrmana a měli tam moc dobrý utopence.

V Kameňáku jsme měli za sebou už dvě třetiny cesty. Od Hastrmana nám zbývalo už jen něco málo přes šest kilometrů. Hned první dva z nich představoval výstup do tááááááááhléééééého kopečka k vyhlídkovým místům v lukách mezi Novou Vsí a Lešanama. Moc se nám líbil a velmi jsme si ho užili! V Lešanech na návsi jsme zbaštili svačinku... Tentokrát nečekejte žádnou kulinářskou ekvilibristiku. Krátkej vejlet znamená především příležitost netahat se se zbytečnostma, takže na těch necelých osmnáct kilometrů jsme se s parťákem ani jeden neobtěžovali ani plnit velblouda. V klídku jsme to odšlapali s čutorou na opasku a dvěma müsli tyčinkama v sumce připnuté tamtéž.

 

Z návsi jsme seběhli z kopečka k muzeu, které nese jméno obce Lešany i přesto, že je mnohem blíž ke Krhanicím. Údolím Sázavy se rozléhala muzika z neznámého zdroje, ovšem jak jsme se blížili k muzeu, byli jsme si čím dál jistější, že to jde právě odsud. U kantýny, kde jsme zbaštili párek v rohlíku a spláchli ho pivem z Chotěboře, jsme se dozvěděli, že tu právě vrcholí akce "Bikers for veterans" - početná skupina motorkářů se toho dne vydala z Letňan právě do lešanského tankového muzea, aby podpořili válečné veterány, jichž máme už vlastně taky docela dost... Ačkoliv v kvalitě živé hudby rozhodně lze najít jisté rezervy, iniciativu stejně oceňuju.

S parťákem jsme v sobotu prohlédli expozice v halách v těsném sousedství tankodromu, které obvykle bývají trochu stranou zájmu (protože je to k nim od brány do kopce a nachází se až za kantýnou). Tématicky jsou zaměřené na spojovací vojsko, protiletadlové dělostřelectvo a nakonec dělostřelecké systémy značky Škoda. Letmo jsme zkontrolovali jízdní řád, protože z těhle končin to úplně často nejezdí. Vskutku - přímý spoj Krhanice - Praha hl.n. jel ve 14:51 (v tu chvíli cca za čtvrt hodiny) a pak v 16:18.
"Hele a co zkusit jet ne přímym do Prahy, ale na druhou stranu do Čerčan a odtud benešovákem jako posledně?" povídám a parťák se jal ověřovat proveditelnost návrhu.
"No...celková doba jízdy vychází zhruba stejně. Do Čerčan teď jede vlak v 15:14 a tam pak budem mít na přestup 4 minuty, což bychom asi měli zvládnout."
"...no a kdyby ne, jezdí to odtamtud každou půlhodinu a v padesátimetrovym okruhu od nádraží jsou tři hospody. Já bych řekl, že by to šlo." doplnil jsem já. A v zásadě bylo ujednáno.
Vydali jsme se tedy skrz remízek mezi horní a dolní řadou výstavních hal, po cestičce nově lemované vystavenými guláš-kanóny (čti polními kuchyněmi) ven z muzea směrem ke Krhanickému nádraží. Měli jsme rezervu necelou půlhodinku a tu jsme se rozhodli trávit... inu kde jinde, než u piva. I když tady bych skoro řekl, že mohlo jít spíš i o ten stín, který nám hospoda poskytla. Pár stovek metrů od krhanického nádraží, formálně už vlastně v jiné obci, stojí starý dům a v něm hospoda Na Poště. A je krásná! Je to přesně to útulný místo, tak akorát zabydlený všelijakym harampádim, o kterym už kdysi pan Suchý zpíval, že za rok za dva nebo za tři bude rád, že ho má. Kde z toho místňáci tak úplně nedělaj vědu...
"Hele von tu teď táta neni a já nevim, jak von to má naceněný, počkáte chvilku? Jo hele tady... velký tu má za 42...ale malý nemužu najít. Tak když je malý, tak asi bude za půlku... tak 62,-?"
Tak 80,- néasi... :-D Krásný místo, mělo by takovejch bejt víc!

Teoreticky by tady vyprávění mohlo končit, protože teď už nás čekala jen cesta domu a na tý se přece nic zvláštního nestalo, že jo... A on ten chlapík, co si v Poříčí před cestou do říčanský nemocnice za maminkou zřejmě vylil do hlavy půl roční produkce středně velkýho pivovaru (a pak tý mamince tvrdil, že vůbec neňňňvožžžžrlej, což ona mu pochopitelně věřila, takže mu, pro jistotu vícekrát, řekla ať za ní radši nejezdí), on by za zmínku sám o sobě asi nestál. Ovšem v synergii s vynuceným čekáním na pozdější spoj, protože mašinka se v Senohrabech asi kvůli vedru rozhodla, že dneska už mašinkovat nebude, to přeci jen byl silný zážitek... A to vůbec nemluvim o tom, že díky zpoždění, s nímž původní spoj opouštěl Čerčany, dalšímu zpoždění, které nabral cestou, a pak prodlevě před tím, než průvodčí oznámil poruchu, nám ČD projebaly tu půlhodinu, kterou bychom jinak mohli v těch Senohrabech trávit u Franze...