Zklamaní lidé s bolavýma nohama

 

Po loňské nepřítomnosti, na níž se mi ale ani trochu nechce myslet, jsme se tento rok zase vrátili do Chrudimi.

Po roce nepřicházejí Vánoce, ale Memoriál československých parašutistů, takto vrchol jezevčí turistické sezóny, na kterou jsme se s parťákem po loňské vynucené absenci obzvláště těšili. Pročež jsme si dali obzvláště záležet, abychom si někde neuhnali nějakej bacilus, který by nám, nedej Budha, hodil vidle do plánů i letos. Pro jistotu jsem dva týdny před akcí nechodil ani do práce. 

Ale dobrá věc se podařila, pátek 10.11. nás oba zastihl ve zdraví, tak jsme si během dopoledne zkompletovali výbavu... No vlastně... Já nevim, jak druhej Jezevec, ale já měl všechno podstatný sbalený nejpozději ve středu a od tý doby jsem se v tom už jen tak přehraboval a promejšlel, jak si ten gear zorganizuju, aby mi to na cestě fungovalo co nejlíp. Krom toho jsem ještě dumal, v čem vůbec půjdu. Protože jsem děsná maskáčová manekýna a mam toho doma k venčení poměrně dost, vnějšímu pozorovateli bych mohl připomínat nějakou vyvoněnou gazelku, co se nemuže rozhodnout, čim si dneska ozdobí kopejtko. Vlastně se ani nedivim, že si ze mě ta Habra pak dělá tak trochu prdel. 

Před čtvrtou odpoledne jsme se tedy sešli na hlavním nádraží, aby nás odsud někdo hodil do Pardubic. Náročného úkolu se nakonec ujaly České Dráhy, které bez zpoždění vlak vypravily, ba dokonce nás včas dovezly i do těch Pardubic. "Co se asi posere jinýho, když ČD tentokrát zafungovaly bezchybně?" ptali jsme se sami sebe, stále ještě s humorem...

Ale nepředbíhejme... Noc jsme trávili jako obvykle u parťákovo příbuzných, tentokrát ale ne v Chrudimi, nýbrž v novém domě v Bojanově, odkud nás druhý den ke chrudimskému letišti odvezli. Startovali jsme vcelku pozdě, až ve 12:55, takže skupin, které v době našeho odjezdu z Bojanova už byly na cestě, bylo dost. A k našemu velkému překvapení šly právě přes ten Bojanov, kde je pravděpodobně obtěžovala početná německá hlídka, jejíž auta parkovala u místní sámošky. Tenhle obrázek zavdal příčinu k mnoha spekulacím, jelikož Bojanov je od obvyklé trasy docela dost stranou. 

Na letišti všechno vcelku klidným tempem směřovalo k zahájení operace. Výsadek Yankee, jehož byla skupina Jezevci součástí si převzal falešné doklady, vyplnil je a pak už jen pár okamžiků zbývalo k odchodu na briefing, dovybavení mapou a dávkou potravy. Ustrojení do padáků se neobešlo bez humorných vložek, ne snad proto, že by člověk nevěděl, jak se do toho leze, jako spíš kvůli tomu, že přede mnou se do toho postroje šněroval někdo podstatně menší než já.
"Zhubni."
"Ale hovno zhubni. Mně tam překážej koule, ne panděro." vyměnili jsme si s parťákem teplé lidské slovo při úpravě délky popruhů. Všechno nakonec zapadlo, kam mělo, celý výsadek odklusal do letadla, odkud téměř vzápětí zase vyskákal, každý si na zemi sesbíral osobní materiál (prostě si každej zase vzal svůj batoh) a vyrazili jsme na cestu...

Při briefingu jsme dostali dvě kontaktní adresy: Paní Šíbovou v Šiškovicích č.p.31 a pokud ta z jakéhokoliv důvodu neklapne, měli jsme vyhledat náčelníka hasičského sboru v Křižanovicích a na další se doptat u něj. Tím jsme tedy měli info do začátku dané a vydali se na cestu končinami již dávno známými - přes rozhlednu Bára okolo Perného rybníka... U Šiškovic jsme si všimli dvou uniformovaných mužů. Z povzdálí jsme si je prohlíželi, zjistili, že to nejsou Němci, nýbrž český četníci, tak jsme je zkusili. Jeden kamsi odběhl, hovořili jsme tedy jen s jedním z nich.
"Ukažte mi doklady... Hmmm...co tu děláte?"
"My jdem ze Slatiňan, jsme vyrazili na houby..."
"Jo na houby... Hele fotky v dokladech nečitelný, otisk prstu nečitelnej, datum narození blbý, navíc máte oba doklad se stejnym číslem. Hele já bych vás teď měl ohlásit Němcům. Kdybych to chtěl udělat, tak už jsou tady. Tak mi přestaňte věšet buliky na nos a hrajte se mnou rovinu..."
"Nooo..."
"S tim letadlem, co tu v noci kroužilo, nemáte nic společnýho, co?"
"Vůbec nevim, o čem je řeč..."
"Hm... tak běžte. Za prvníma domkama to ohněte pryč ze vsi. Tam, kam jste asi měli namířeno, teď SS provádí razii. A támhle pan štábní ať vás taky nevidí, ten by pochopení mít nemusel. A ať jste sem přišli dělat cokoliv, doufám, že to tu lidem nezpůsobí potíže. Běžte."

Inu šli jsme. Šiškovice jsme tedy jen tak z východu lízli a pokračovali Křižanova. Na návsi na zastávce jsme zdlábli kousek sváči a došli k hasičské zbrojnici. Dobově odění hasiči nám nabídli něco na zahřátí, na nic se neptali a na otázku, kde najdem náčelníka, nás polohlasem poslali na nedalekou autobusovou zastávku. Poděkovali jsme za čaj i informace a hleděli se odklidit. Po návsi se potloukal četník, který ani zdaleka nevypadal tak vstřícně, jako ten šiškovický. Ale zlý asi nebyl, viděli jsme ho legitimovat jednu dvojici a v klepetech ji neodvedl.

"Neseme vám psaní od sokola Matouše." ohlásili jsme se smluveným heslem.
"Pojdťe dovnitř" pokynul nám a potichu pokračoval "Odsud půjdete na zříceninu hradu Oheb nad sečskou přehradou. Tam na vás bude čekat štábní kapitán Morávek, ten vám poví, co dál. V blízkosti hradu hlídkují odbojáři, s nimi se dorozumíte pomocí světelných znamení, těch bude vždy dohromady šest. Takže když oni na vás bliknou dvakrát, kolika blikutíma jim odpovíte?"
"Čtyřma."
"Správně. Prostě vždycky dohromady šest. Tak běžte a hodně štěstí, pánové."

Vyrazili jsme na cestu, parťák zkontroloval navigaci a seznal, že teď nás právě čeká průchod tím Bojanovem, kde jsme ráno viděli ony dříve vyrazivší skupiny. Na Oheb to bylo 11 kilometrů, cca 2 hodiny svižné chůze a podstatná část z nich ubíhala stejně dobře, jako předchozích 13 z Chrudimi do Křižanova. Cestu jsme si krátili spekulacema o tom, jak naložíme s těma dokladama, co je "v tý Anglii zpravodajci ale teda úplně pohnojili". A co případně dělat, kdyby se situace jevila úplně bezvýchodná.
"Hele...co kdybychom na ty fricky prostě začali mluvit anglicky a prohlásili se za důstojníky Jeho Veličenstva krále Jiřího VI? To by pak byly ty pohnojený papíry passé..." napadlo mě. K žádné dohodě v tomhle směru nedošlo, nicméně myslim, že by to ty chlapce, co nám na memoriálu hrajou Němce, mohlo trochu vyvést z rovnováhy. 

Ovšem dovolím si krátký přípodotek ke krycí historce. Po zkušenosti s oním důstojníkem, co nás vyslíchal předloni u Nového Města na Moravě, jsme pochopitelně chtěli dát dohromady něco pokud možno co nejneprůstřelnějšího. Takže v první řadě si přečíst, co se píše v těch dokladech (Což se nám teda opět tak úplně nepovedlo. Toho stejnýho čísla na obou legitimacích jsme si nevšimli a že je podle razítka vydaná v Mladý Boleslavi taky ne... Na tom nás právě tak trochu potahal ten četník u Šiškovic.) Ale rozhodli jsme se ještě dopoledne sepsat "zvací dopis" od starého známého, abychom měli tu dalekou cestu vyfutrovanou nějakým cílem, za kterým tam jdem. Předhodit vyslíchajícímu dopis, v němž stojí zhruba něco jako "Kluci, přijeďte, práce tu pro vás oba mám dost a dost." mohlo pomoci a jsem na ten nápad obzvlášť hrd a pyšen.

Ale zpátky na cestu. V Bojanově nás zastihli dvě věci. Tma a déšť. Tma je dobrá, tma nás schová. Déšť už nás bavil mnohem méně. Předpověď počasí mluvila o nějaký vodě z nebe padající. Ovšem předpokládaná úroveň srážek vypadala na vcelku neškodné mrňkání, které spíš osvěží, než že by obtěžovalo. A ze začátku to tak skutečně vypadalo. Ovšem déšť sílil a i když nešlo o žádnou vyloženou průtrž, časem nás promáčel. Promáčený podrost na polních a lesních cestách nám udělal nevídaný čvachtando grando i v botách, což člověku úsměv z tváře sundá už docela spolehlivě... Na rozcestí v serpentýnách na silnici mezi Hořelcem a Prosečí jsme si ze všech dostupných cest vybrali tu možná sice opravdu nejkratší, ale zcela jistě taky nejposranější. Úzká pěšina ve srázu pod Markovou skálou nás místy nutila plazit se po kamení a kořenech, aby nám nepodjely kopejtka a my se pak nevymáchali pod prudkým svahem v Chrudimce (ne, že bychom pak snad mohli být mokřejší.) Jen pár kroků za tím nejhorším mi ale ty kopejtka ujely, já si sednul na prdel a zjistil, že jsem si pod sebou zapomněl levou nohu. Podařilo se mi vstát a donutit se k chůzi, koleno mi při ní ale strašně sprostě nadávalo a žádnou velkou oporu už mi nenabídlo. Někdy v tenhle moment padlo definitivní rozhodnutí, že letos to odpískáme. Je to sice k nasrání, když člověk ví, že to zvládnout jde, ale právě to vědomí, že už jsme to několikrát zvládli nám taky umožnilo tohle selhání překousnout, protože to, co jsme si účastí na těchto podnicích dokázat chtěli, to jsme si dokázali už v roce 2017. Krom toho cílem hry není chytit zápal plic, nebo se zmrzačit.

Noha jakž takž šla i když bolela, tak jsme se dohodli, že dojdeme do Seče, tam si sednem pod nějakou střechu a ohlásíme pořadateli předčasné ukončení naší cesty. Po zhruba dvou kilometrech chůze jsme vzali za kliku restaurace Veselka a objednali si grog a vývar. Přechod ze zimy do tepla má na člověka různé účinky. Stejně tak uvolnění přicházející s přechodem do klidového režimu. Třeba já jsem venku na chladném listopadovém vzduchu a při vědomí, že sem ještě dojít musím, to nešťastný koleno ani moc necítil, téměř by se mohlo zdát, že jsem ho rozhýbal do normálně použitelného stavu. Ovšem když jsem si sedl v hospodě do tepla s vědomím, že odsud už nikam nepůjdu, ozvalo se znovu a mně bylo chvíli na omdlení, chvíli na zvracení. O doušek grogu a dvě lžíce vývaru později jsem se skutečně skláněl nad porcelánem. Umyl jsem si hubu a s pocitem dobře vykonaného díla si šel ten vývar dojíst. Pravdou je, že pak už mi bylo v zásadě dobře. Zhruba za půl hodinky před hospodou zaparkoval armádní Hilux, jehož řidič si pro nás do Veselky došel, naložil nás a my vyrazili na předčasnou zpáteční cestu. Jisté pozitivum jsme si našli alespoň v tom, že si v Pardubicích ve zrekonstruované nádražce dáme pivo a něco malýho k jídlu. Jenže zrekonstruovaná nádražka měla zavřeno. V pátek po příjezdu jsem jí kontroloval. Otevřená. Otvírací doba denně od 7:00 do 22:00. Ovšem v sobotu zřejmě došlo k nějaké lokální časoprostorové anomálii, která způsobila, že všude bylo půl devátý, jen v nádražce jedenáct. Tak jsme si na pokladně koupili lístky a hleděli se z toho prokletýho místa odjebat co nejdřív co nejdál. Na otázku, co se letos posere místo českých drah, jsme tedy dostali vcelku jasnou odpověď: VŠECHNO!

...ovšem i přes fakt, že ke psaní tohohle článku jsem si sednul zhruba v době, kdy jsem plánoval krásně utahanej baštit guláš v cíli cesty, a ke stolu jsem se tu skládal poněkud komplikovaně, protože mam hnátu v ortéze, podařilo se mi na letošní účasti najít mnohá pozitiva. V první řadě je to dobrá připomínka, že předchozí čtyři úspěšné účasti nejsou důvod si myslet, že to dáme s prstem v nose. S tím úzce souvisí následující seznam vybavení, které bude potřeba do příště vyřešit jinak a lépe.

Boty:  Ok, to že budeš potřebovat nový už víš, to sis naplánoval asi vcelku rozumně a ten rybník, cos v nich měl nakonec asi neni tak úplně jejich chyba. Ale nevyser se na to, jasný jo...?

Čelovka: Tu věc z Dekáče na tři tužkový zahoď! Nikde neni psáno, že je potřeba si pořídit zrovna Petzla za bůra, ale za rohem máš kšeft, kde tyhle věci prodávaj a něco se slušnym poměrem výkon/cena tam určitě vymyslíš. Třeba jako něco, co ti pod ty nohy bude opravdu svítit, ty vole!

Něco nepromokavýho: Já vim, že v předpovědi řikali... Na to se ale vyser, co řikali v předpovědi počasí. Vždycky si z nich děláš prdel, ale jdeš na takovouhle akci a najednou jim věříš? Kup si pláštěnku. Ne, to pončo, co máš doma, neni správný řešení, to v nějakym hustšim lese rozerveš a pak stejně budeš mokrej.

Něco nepromokavýho podruhý: Já vim, že toho Helikona, do kterýho si balíš, máš rád. Je skvělej, spoustu práce odvedl a určitě jí ještě spoustu odvede. Ale k narozeninám si dostal batoh, kterej má vlastní pláštěnku! Navíc je větší, takže se obejdeš bez tý hromady sumek, který si věšíš na Helikona, aby se ti všechno vešlo!

Něco nepromokavýho potřetí: Ty jelito blbý! Na co sis kupoval ty goretexový gaitery, když je pak necháš válet doma?! Kdybys je měl, vysoká tráva by ti nepromáčela boty a kalhoty až po kolena!

Něco nepromokavýho počtvrtý: Hele ale teď už mi tim amatérismem fakt sereš. Bereš si věci na převlečení, to je super. Ale k čemu myslíš, že ti asi budou, když je vyndáš z batohu provlhlý? Tos je nemohl zabalit? Igelitka, pytel na odpadky... cokoliv podobnýho... Krk bych za to nedal, že kdyžs šel první rok, tak si je zabalený měl! Takže dobře ti tak, blboune!

Trekový hole: Bejvaly by bodly, viď? Máš je, nos je!

Ale abych jen nenadával, mám tu i něco gearu, který jsem vytáhl prvně a zafungoval přesně(!) tak, jak měl.

Bunda: Jednoduchej převlečník z hrubšího kepru. Kopie anglický armádní větrovky ze šedesátých let, vyvedená v kamufláži používané kdysi rhodéskou armádou. Dokud nezačalo chcát, bylo mi v ní naprosto bezvadně. Spolu s termotrikem pod ní tak akorát hřála a dýchala, aby člověk nedrkotal zubama a zároveň se při chůzi nevařil. Tohle se mi v softshellu nikdy vyladit nepovedlo. Vzhledem k tomu, že ten déšť mi softka od těla delší dobu taky neudrží, asi mám náhradu. Tohle + něco nepromokavýho přes, případně místo toho..

Cap comforter: Ještě v pátek dopoledne s láskou ušito rukama zlatýma stříbrnýma Habřinýma. Inspirace opět na ostrovech - kombinace krátké šály a čepice byla uvedena do výbavy britského vojáka na přelomu 19. a 20. století, největší věhlas jí během 2. světové války získali Commandos, kteří je nosili do akcí, často místo helem. Univerzální velikost bývala cca 25x75 centimetrů, dvě vrstvy. Originál býval pletený vlněný, já sáhl po bavlně což ovlivnilo i velikost výchozího polotovaru, protože bavlna není tak pružná. Střih proto v tomhle případě univerzální už není.  Nicméně stále platí to, že se tím buď zezadu přikreje krk a konce přeloží na prsou pod zapínáním bundy, nebo z toho lze jednoduchým způsobem složit apartní kulíšek. Tak jsem tu věc využil já a byla to pecka. Nebyla mi zima na uši a hlava se mi v tom nijak nepařila. 

A sváču, tu jsem si taky udělal dobře. Ten dalamánek s vepřovou pečení a lídlovskym humusem se smaženou cibulkou člověk ocení, i když se nevleče po nelidsky dlouhejch výletech!

Takže za rok!