Připoutejte se, prosím

 

a hlavně si pamatujte, že křídla nedává Red bull, ale Sauvignon.

Letošní Vánoce u nás byly všechno možné, jen ne klidné. Když to vezmu pěkně zeširoka od časů ještě předadventních, písek do soukolí příprav na svátky klidu a míru nám nasypal můj zaměstnavatel, který mi v polovině listopadu nařídil přesčasy tak brutální, že jsem volný čas měl tak akorát na přespání dokonce i vzdor skutečnosti, že do práce jsem to od té chvíle měl z postele odhadem tak metr. K tomu přičtěmež manželčina dvě zaměstnání a děsivou píly všech našich tří milovaných kulíšků při vytváření nadpozemskýho mrdníku, ne už však při jeho úklidu. Ze sestavy rovnic o třech dobře známých vychází, že jsme málem ani nejeli koupit stromek, jelikož jsme byli nasraný na děti za to, že jsou nasraný na nás kvůli tomu, že po nich chceme, aby si uklidili v pokoji.

To ne, že by se tam mělo dát jíst z podlahy, když má přijít ten Ježíšek. Stačilo by bývalo, kdyby ta podlaha byla aspoň vidět.

No nic. Nakonec se daly přesvědčit, zbavily se, nebo alespoň dobře schovaly to nejhorší a tak 23.12. zdobily stromek a já se mohl vydat do Střešovic k řezníkovi pro vinnou klobásu.

24. ráno mi drahá se skelnýma očima sdělila, že je jí blbě a vstávat hodlá až na večeři. Nikterak příjemné zjištění, nicméně... Připravit stůl, aby se k němu vešla i tchýně se švagrovou, prostřít a udělat tu večeři, hodnoceno optikou toho předcházejícího měsíce, byla nenáročná snad až odpočinková záležitost. Nakonec žena proležela celý svátky a já měl díky tomu příležitost na ní vyzkoušet Jezevčí prsní mast, takto jeden z prezentů, které jsem našel pod stromkem v balíčku se svým jménem. Na průdušky se jí to churavění nakonec nevrazilo, tak asi bylinky fungujou.

Z řečeného je nejspíš jasné, že když po svátcích opět přišel všední den, cítil jsem se jako bych se probral z ošklivého sna. Jako by po dlouhé zimě převzalo otěže jaro se vším tím ptačím zpěvem, vůní květin a vůbec všemi dalšími sezónními alergeny. Zkrátka jsem si říkal, že by si přežití konkrétně těchto svátků zasloužilo oslavit. Oslovil jsem bratra Jezevce, jestli by náhodou neměl žízeň. Inu - měl. Ale k ní ještě rýmu, pročež účast odmítl.

Tak se stalo, že jsem 27.12. večer skončil ve zcela nepravděpodobném podniku a neméně nepravděpodobné společnosti, totiž ve Vínečku se svou již zdravou ženou, jejími dvěma kamarádkami a ex-přítelem jedné z nich. Chlapec je jeden ze dvou mně známých exemplářů, který dokázali kopnout do vrtule a zdrhnout ze zaměstnání, který je sice snad i vcelku slušně živilo, ale jinak spíš sralo. Když jsem ho kdysi poznal, dělal číšníka v Kolkovně vedle Španělské synagogy. Pak mi na dlouhou dobu zmizel z radaru, aby se do něj vrátil jako pilot Boeingu 737.

Když jsem včera do té vinárny šel, měla ostatní společnost vcelku solidní náskok, který jsem se nepokoušel dohánět. Snad i proto mohu ocenit kvalitu konverzačních témat, jakož i nápadů z konverzace vzešlých. Říká se, že nápady má člověk nejlepší po deseti pivech. Po pár panácích ginu a litru vína ale taky dobrý. Moje žena je navíc drzá a má přirozený organizační talent i za střízliva. 

"Hele, Náčo, a kdy se zas pojedem proletět?"

"No nevim, kdy chcete. Zejtra, pozejtří..."

"Pozejtří nemůžu, to sem ve Znojmě."

Další dialog byl vcelku košatý, příkladně s manželčinou kamarádkou jsme se dohodli, že nás Náča nutně potřebuje vzít na výlet do Marakéše. Hlavní linka se nicméně vinula v zásadě jen okolo upřesnění detailů středečního výletu. Kdybyste moc toužili vědět, kdy přesně se ve věcech udělalo definitivně jasno, tak to bylo ve 2:52 ráno, když Náča mé ženě sděloval, že letadlo je zamluvený a my se máme v 9:45 dostavit do Slanýho na letiště.

Ráno už akce probíhala v duchu mnohem méně punkovém. Před devátou dorazila hlídací babička, chvíli poté i ženina kamarádka, tak jsme sedli do auta a hurá do Slanýho.

Náču jsme našli hned za vjezdem na letiště, kde tankoval bílomodrou čtyřmístnou Cessnu 172. Tou nás po krátké bezpečnostní instruktáži vyvezl na vyhlídku po severozápadních Čechách. Ovšem není vyhlídka jako vyhlídka. I tentokrát se potvrdilo, že nikdo si k člověku nedovolí víc, než kamarád, pročež se místo "Tamhle vidíte překrásné město Lovosice." nebo "Po naší pravé straně právě míjíme horu Říp." čas od času kokpitem ozývalo "Takhle to vypadá, když vysadí motor.", nebo "Takhle to vypadá, když letadlo padá.", nebo "Takhle bychom mohli přejít do vývrtky, ale to teď nechcem." 

Podívali jsme se i nad mraky, které zvrchu vypadaly mnohem méně depresivně, než zespoda. I to letadlo se tam zdálo být tak nějak spokojenější. To jsem dostal příležitost si sám vyzkoušet, jelikož mi pilot na chvíli svěřil berany a nechal mě vykroužit jednu pravo- a jednu levotočivou zatáčku. Cessna byla hodná, nijak se nevzpouzela, reagovala citlivě... Zkrátka učiněná reklama na kurzy leteckého výcviku. Když mi Náča řízení svěřil podruhé, tentokrát hluboko pod mraky už při přiblížení k letišti, předvedlo mi éro trochu jinou písničku. Vítr do nás tu a tam přátelským štulcem šťouchnul, řízení pořád vyžadovalo nějakou korekci a já se cítil zhruba jako na první jízdě v autoškole.

Kdybych měl zážitek z letu shrnout do jednoho slova, bylo by to "JEŠTĚ!"
...i když to podle tý fotky úplně nevypadá...:-)