Ne tak šťastní lidé s ne tak bolavýma nohama... část první

 Co říci úvodem. Jezevci se samozřejmě těšili a v rámci možností i poctivě připravovali na listopadový vrchol turistické sezony. 
...ale kung-flu řekla ne...

"S lítostí musíme sdělit, že letošní ročník Vámi tolik oblíbeného pochodu na počest československých parašutistů se neuskuteční. Důvodem je, že se přes naši veškerou snahu nepodařilo získat výjimku hlavní hygieničky z důvodu sílící epidemie COVID-19. Toto rozhodnutí plně respektujeme, nedá se nic dělat. Co minulý rok nezvládala zastavit hlídka Wehrmachtu na trati, tento rok zastavil virus ještě před startem"

Těmito slovy 19.10. oznámil 43. výsadkový pluk, takto pořadatel memoriálu československých parašutistů, že letos máme smůlu. Žádná zkouška vůle, žádné hecování, žádné žehnání zásobám alkoholu a analgetik, žádná gulášovka v Miřeticích, žádnej dobře oslazenej čaj a snad ze všeho nejhůř - žádné půlnoční kochání panoramaty na Devíti Skalách.
K informaci byla přidána douška, že pamětní předměty pro úspěšné účastníky budou rozeslány poštou na adresy "velitelů paraskupin"...
Účastníci pochodu se ukázali býti vesměs dobrodružné povahy, když si svorně, přestože nezávisle na sobě, usmysleli, že si teda v rámci lockdownem daných možností vyšlápnou sami, aby si odměnu zasloužili, protože Chrudim neni Plzeň, aby si tam člověk ten diplom jen tak koupil.
Výsadkáři, coby z principu povahy neméně dobrodružné, ten nápad vzali za svůj a rozhodli se mu dát nějaký rámec. Pročež 31.10. oznámili následující:

"Zbývá již jen pár dní do původního data pochodu československých parašutistů, který jsme museli (v původní podobě) kvůli COVID-19 zrušit. Jak tedy bude vypadat jeho avizovaná "virtuální podoba" a jak se jí zúčastnit ?

1/ Kdykoliv mezi 7. listopadem (původní datum pochodu) a 21. prosincem (historické datum vysazení skupiny Tungsten, která je hlavní inspirací pochodu) vyrazte se svým druhem z týmu na pochod po vámi zvolené trase.

2/ Trasa nemusí mít 70 km, ale musí obsahovat alespoň jedno místo spojené s historií čs. odboje za 2. světové války (místo seskoku, záchytná adresa, konspirační místo, místo přestřelky s Gestapem...).

3/ Pokud se na onom místě vyfotíte a fotografii nám s patřičným popiskem pošlete, umístíme vás do virtuální galerie účastníků pochodu." 

 

Jezevci původně jako náhradní plán z rukávu vysypali trasu, kterou sledovaly první ročníky Memoriálu a sice z Chrudimi na zříceninu hradu Lichnice a zpět. Z ní nám noční zákaz vycházení udělal nelegální záležitost, pročež jsme trasu přeplánovali tak, aby se dala urazit během povolených vycházek (Přecijen chcem zůstat pod radarem, dokud ten odboj proti hornouherskýmu atamanovi nedostane nějakou seriozní podobu).
I zahleděli jsme se na druhý bod propozic, zahloubali se... No a na co jsme jako Pražáci asi tak mohli přijít. Start v Nehvizdech, nedaleko kterých byla 29. prosince 1941 vysazena paraskupina Anthropoid ve složení Josef Gabčík a Janem Kubišem, cíl v Resslově ulici, kde oba zmínění spolu s dalšími pěti parašutisty (pro úplnost: Josefem Bublíkem, Janem Hrubým, Adolfem Opálkou, Jaroslavem Švarcem a Josefem Valčíkem - členy výsadků Bioscop, Out Distance, Tin a Silver A) svou životní pouť zakončili statečným, leč marným bojem proti okupantům. Takto zvolená trasa představovala naši obvyklou tréninkovou porci zhruba 35 kilometrů, během nichž člověk mimo jiné dostane příležitost se podivit nad tím, jak hluboko do města lze dojít lesem, nebo aspoň parkem. Do zeleně jsme zalezli v Klánovicích a definitivně z ní vylezli v Hrdlořezích.
Ale nepředbíhejme. Vystoupili jsme z autobusu lehce po deváté hodině do ranní mlhy převalující se po návsi obce Nehvizdy a jali se hledat pomník připomínající vysazení skupiny Anthropoid. Asi příliš nepřekvapí, že jej zvědavý výletník nenajde uprostřed obce, nýbrž v poli nějaký kilometřík a půl stranou od obce. Skromný kámen stojí na pešungu nad dálnicí na Hradec Králové. Informační tabule a lavička dotváří překvapivě klidnou atmosféru, kterou ani ta blízká dálnice příliš neruší.
U pomníku jsme zapálili svíčku, pořídili obrazovou dokumentaci dle propozic a pokračovali směrem na Jirny, od nichž nás dělil kus pole a železniční vlečka vedoucí z Mstětic k Horoušanům, a pak dál ku Praze.
Co dál říct k cestě, během níž se žádný extra materiál telenovele neurodil...
- Za Jirnama jsme zalezli do lesa a příjemnou cestu kazil v zásadě jen ten fakt, že cesty v něm jsou jak podle pravítka (byť ze srovnání s trasou Dolní Babákov - Horní Babákov pořád nevychází špatně). Zpod korun stromů jsme definitivně vyšli po téměř dvaceti kilometrech v Hrdlořezích. Jsem si vědom, že to píšu podruhé. A napíšu to klidně ještě třikrát, pak si to vytisknu, sroluju a budu tím tlouci po čumáku každého, kdo si bude stěžovat, jak ty developeři v tý Praze nenechali kouska zeleně.
- V Klánovicích nás ze stromu sledovala policejní veverka. Podezřelí jsme ji nejspíše začali být, když jsme si sedli na lavičku a úplně bez roušek jedli svačinu.
- Mezi Xaverovem a Běchovicema ležela u silnice kuna, která byla buď mrtvá nebo úplně blbá (protože vyhřívat se na sluníčku v listopadu, když je vzduch prosycen nikoliv slunečními paprsky, ale inverzní oblačností, pročež setrváním v poloze ležmo holým kožichem na holé zemi lze chytit leda tak rýmu, ne však bronz, na zbytečně vysokou inteligenci neukazuje).
- U Počernického rybníka na nás zmateně koukala mladá labuť. Nechovala se nijak nepřátelsky, zájem pokračovat s námi ale také neprojevila, tedy není potřeba se jí nadále zabývat. Zároveň to bylo poslední zvíře (myšleno jiné, než pes nebo holub), které jsme cestou potkali. Dva gastarbeiteři, kteří se kousek od železniční stanice Praha - Dolní Počernice zlití jak zvířata snažili potácením po kolejích dostat do večerních zpráv na Nově, se dle mého názoru počítat nedají.
- V Xxxxxxxxx X xxxxxxx jsme si ve výdejním okénku zakoupili párek v rohlíku a xxxxxx xxxx. Oboje potěšilo.
- U chatové kolonie v Hloubětíně jsme našli opuštěné auto. Vzhledem k tomu, že šlo o typ, který se začal vyrábět až 54 let po atentátu, soudím, že to Heydrichovo SS-3 nebylo. Nicméně technický stav vozu by zhruba odpovídal.
- Kopec! U Hořejšího rybníka je kopec! ...ne, že by nám způsobil nějaké potíže, ale překvapil...
- Na Shellce v Limuzské ulici v Malešicích mají dobrý kafe. Obzvláště vynikající je s rumem.
Z Malešic do Resslovky jsme šli co nejpřímější cestou přes Vinohrady, jelikož pochod přes město bůh ví jak zábavný není.
Též u okna do krypty jsme nechali svíčky, pochod prohlásili za ukončený a odebrali se na Palackého náměstí na tramvaj.
Závěrem je třeba před nastoupenym internetem pochválit kolegu Jezevce, který přípravu pojal velmi zodpovědně a postaral se o svíčky. A také pitný režim, který vyfutroval Kozlikama v plechu a rumem v placatce. Tu jsem si sice svědomitě připravil také, avšak ve spěchu a roztržitosti ji zapomněl na kuchyňské lince.

Tolik tedy k první části improvizovaného Memoriálu československých parašutistů, v níž jsme se vydali po stopách paraskupiny Anthropoid.
V té druhé se vydáme po stopách reichsprotektora.
...na toho ale se svíčkama kašlem...