Rok, možná dva a možná jen půl nazpátek jsem zaslechl rozhovor s Danem Vávrou (u něhož se snad příliš nespletu, když řeknu, že ho není třeba představovat), z něhož mi tehdy v hlavě neutkvělo mnoho. Vzpomněl jsem si na něj - a opět spíš na to, že jsem jej slyšel, než na nějaké detaily - o pár měsíců blíž k současnosti, když jsem po delším čase hrábnul do šuplíku po instalačních CD hry dost starý na to, aby jí v hospodě nalili.
V tom rozhovoru totiž zaznělo něco v tom smyslu, že nové hry jsou začasté sračky bez nápadu. Rád bych citoval přesněji, bohužel jsem si nedokázal vzpomenout kdo, kde a kdy s Vávrou ten rozhovor dělal, pročež jsem jej nedokázal dohledat. Nejvíc se tomu asi blíží to, co si vykládali s Lili v Real Talku, byť jsem si docela jist, že to není ono. Úplně stejně jist si jsem ale taky tím, že kdybych se v tom šťoural ještě chvíli, přestal bych si být jist i tím, že jsem vůbec kdy něco takového slyšel. Ne, že by snad zdražili chleba, kdyby se to stalo...
Nelichotivé výroky herního vývojáře na adresu her mně přivodily puzení trochu utřepat několikero náhodných výbuchů vlastních neuspořádaných myšlenek na stejné téma. Výsledek se asi od toho Vávrova uvažování bude dost lišit, jelikož já tomu hraní zas tak moc nedám. A když už, tak mám pár oblíbených titulů, z nichž některé mne provází už od střední školy, a tak se stalo, že za "nové" považuju hry vzniklé po roce 2010.
Případní ostřílení hráči, zabloudivší sem kvůli pár klíčovým slovům, které tohle ublognutí nejspíš mohly ve vyhledávačích vystřelit někam, kde mlejnek na maso jinak nemá co dělat, buďtež tímto zavčasu varováni, že konkrétně vy se konkrétně tady nic objevného nedozvíte.
Nuže přihodilo se mi před pár lety, že jsem na youtube zakopl o sestřih cut-scén šikovně doplněných in-game videy ze hry Wolfenstein: New Order. Jelikož jednou z prvních počítačových her, které jsem kdy ochutnal, byl Wolfenstein 3D, a ten sestřih navíc byl docela pecka, probudil se ve mně zhruba desetiletý klouček, co si čas od času chodil jen tak ze sportu do počítačový učebny nadělat červánky z hloučků barevných nacistických pixelů. Z těch pixelů B.J. Blazkowitz vyrostl, grafika pěkná, lokace rozmanité, soundtrack skvělý, krátce - New Order díky mnoha milým detailům, ukazujícím na nápaditost i poctivou práci, působil dobře. Dokud jsem si ho nezahrál.
Do obšírnějších rozborů se pouštět nebudu, řeknu toliko že nepovažuji od tvůrců za úplně fér krok nechat mi na konci hry křápnout granát do ksichtu bez ohledu na to, co tam několik předcházejících hodin dělám. Ten granát na konci byl navíc jen taková shnilá třešnička na posranym dortu. New Order totiž má Příběh. Aby Příběh držel pohromadě, velmi často hráčovi berou ovládání z ruky a ten tak místo hraní kouká na film. Docela dobrej film, to se musí nechat. Kdyby ten příběh prodali Netflixu, do hlavní role obsadili Sashu Mitchella, tak se na to docela rád podívám. Asi i víckrát. Ale proč mi cpou film, když si chci hrát?
Ochutnávku jsem tedy doprovodil povzdechem nad nepřítomností sboru tělesných strážkyň Helgy von Bulow, kterým by to v nové grafice jistě velmi slušelo, zametl disk D a tím s touhle inkarnací Wolfensteinu skončil.
Čímž se dostáváme k té zasloužilé hře ze šuplíku, kterou jsem si takřka hned šel opravit chutě. Čtyři CD - šest, když budu počítat datadisk - patří hře Hidden and Dangerous 2, která mě nepřestává bavit od svého vydání.
...ke kterému došlo v roce 2003...
I ona se odehrává za Světové války, toho jména druhé (historii však předvádí zřetelně méně alternativně, než Wolf), hráč v jejím průběhu ovládá jednoho až čtyři vojáky britské Special Air Service, jejichž prostřednictvím škodí Němcům i tam, kde se skoro nedá. A má v tom neskutečnou, jinde nevídanou, volnost. Autoři hráčovi nezasahují prakticky do ničeho. Na začátku hry si ze 30 mužů vyberete a sestavíte ten čtyřčlenný tým. Nebo taky ne. Taky si to můžete dát v režimu Osamělý vlk. Pak ty lidi vyzbrojíte úplně čím chcete - to jediné, čím jste omezeni je, že daná zbraň musela v daném období existovat. Do čeho chcete je můžete také obléknout - s výjimkou akcí v arktických oblastech, kde je hráč vcelku pochopitelně omezen výhradně na bílou zimní uniformu, lze vždy vybírat z různých kombinací svršků, které u britského výsadkového vojska byly během války k vidění.
A s vyzbrojeným a oblečeným týmem jdete splnit úkol - taky úplně jak chcete. Vysadí vás na mapě o rozloze, odhaduji, 1,5 až 2 čtvereční kilometry a poraďte si jak umíte. Výjimky samozřejmě jsou, avšak nepočetné a i o nich lze říci, že linearita je sice zřetelná, ale neobtěžuje.
Abych uvedl příklad. Jedna z akcí je situována do menšího francouzského města těsně po vylodění v Normandii a úkolem hráčova týmu je probít se ke skupině vojáků americké 101. výsadkové divize obklíčených v budově banky na náměstí a pomoci jim uhájit pozici do příchodu dalších posil. Tahle mise je postavena v podstatě jako čistý průchod koridorem, ze kterého není příliš kam uhnout - jednoduše postupujete ulicemi, protože nejste spidermani a neumíte skákat po zdech. Ale ty ulice jsou široké, skýtají nepřeberné množství úkrytů v podloubích a troskách rozbitých domů, občas lze postupovat i chodbami domů samotných, takže i když se z té ulice prostě nehnete dřív, než vejdete do banky, tvůrce hry vás na ní dokázal udržet bez většího násilí na logice.
Akce jsou rozmanité - únosy nepřátelských důstojníků, záchrana zajatců, ničení důležitých vojenských
cílů... V průběhu hry Němcům podminujete Tirpitz, nebo jim vybrabčíte
Enigmu. Vyhazujete jim do povětří mosty, jindy je před nimi bráníte.
Provádíte nájezdy na nepřátelská letiště, nebo ničíte zařízení
ponorkových doků. Kradete seznamy vysokých důstojníků SS a Abwehru. Vyzkoušíte i "obyčejné" dobývání kopce à la Hamburger Hill.
Při plnění zmíněných úkolů se podíváte do Norska, Afriky, Burmy,
Itálie, Rakouska, Francie a na konec i do Čech. Na pozadí hraje vkusná
scénická hudba reagující na měnící se atmosféru probíhající akce. Pro
úplnost uveďme, že ji složil pan Michal Szlávik a pod vedením dirigenta
Igora Vavrdy nahrál Studio Orchestra Brno.
Samozřejmě, že se člověk ze začátku potýká s vlastní zbrklostí, když si neposlechne briefing pořádně a tým si pak vyzbrojí blbě, nebo málo. Hra ale nikdy nedovolí vstup do mise, pokud alespoň jeden člen týmu není vybaven nějakou povinnou výstrojní součástkou, kterou může být cokoliv od fotoaparátu, přes pár náloží, po nepřátelskou uniformu. To však neznamená, že si členy týmu nelze vyzbrojit blbě. Pak si je vyzbrojí dobře, ale zaskřípe zvolený postup. Otrávený restart operace, resp. některé její části tedy hráč zažije. Nicméně ona zmíněná volnost v těch chvílích představuje rozdíl mezi "Ještě to zkusím tudy." a "To se kurva nedá."
A když se hráč prokouše až na konec hry, dává mu velká míra volnosti důvod se alespoň tu a tam vracet, vyzobávat si nejzábavnější mise a v nich zkoušet jiné cesty, jinou výbavu, nebo třebas jiné složení týmu. Především samozřejmě jiný herní režim. Pokud hráč odehrál hru s kompletním týmem, může ji zkusit znovu jako osamělý vlk, kdy hráč ovládá pouze jediného muže, který si pak pochopitelně veškeré potřebné vybavení musí nést sám. V tomhle režimu je hra mnohem dynamičtější a o fous obtížnější, ale žádná neřešitelná písemka, z níž by se někomu měla točit hlava.
A pak je tu Krveprolití. To lze hrát jak s celým týmem, tak s jediným mužem a od běžné hry se liší povinným vyhlazením veškerých nepřátelských vojáků na mapě. Tedy ne, že by v běžném režimu při briefingu nikdy nezaznělo "potlačte veškerý odpor". Režim Krveprolití se v takovém případě od běžné mise liší pouze tím, že hráči při hře v pravém horním rohu obrazovky ukazuje zůstatek. Je to možná už moc nastavovaná kaše a některé mise jsou pro tento režim krajně nevhodné, nicméně z pohledu laika to považuji za fíčuru zadarmo.
Samozřejmě bych to nebyl já, abych nepustil ke slovu tu hnidopišskou hemisféru vlastní myslivny a mouchy se samozřejmě najdou. Například, že mezi uniformami schází některé, které SASanky vcelku oblibovali, případně že Sten gun s tlumičem lze bez problému používat v automatickém režimu, což se příliš nedoporučovalo. Oboje jsou ovšem nepodstatné hnidy, které herní zážitek nijak nekazí. Největší prudou celé hry se s přehledem stalo rozdělení zbraní do hmotnostních kategorií, podle kterých se může lišit i jejich obsluha. Obvykle jejich váhu nejlépe poznáte podle toho, jak dlouho s nimi vaše postava vydrží běžet a jiné omezení, než rychlejší vyčerpání, nemají. Výjimku tvoří britský lehký kulomet BREN a jeho československý starší brácha ZB vz.26. Pokud z nich chcete střílet vy, musíte si k tomu lehnout. Musíte. Pokud stojíte, nebo jste v pokleku, můžete si levé tlačítko myši třebas protlačit deskou stolu až na klín a nevystřelíte. Je pak nesmírně k nasrání sledovat ukňouranýho italskýho odvedence, kterak právě ze ZB vz.26 pálí pohotově ve stoje od boku, ale vaše postava - takto zabiják s asi nejtužším bojovým výcvikem, jaký byl tou dobou k dispozici - totéž prostě neumí. V režimu Osamělý vlk málokdy kulomet vezmete do ruky, ale v běžné týmové hře by byla škoda si ho nevzít. Situaci alespoň trochu zachraňuje Barborka, takto BAR M1918, která má ale zcela v souladu s realitou mizernou kapacitu zásobníku...
A to je vlastně všechno. Na to, že jsem v zásadě nic neřekl, je to docela dost počmáranýho papíru...
Za trpělivost buďtež odměněni ve stylu úspěšně absolvované návštěvy u pediatra. Tedy obrázky. K nim si dovolím jen stručný úvod. Jde o vlastnoručně (čili amatérsky a úplně blbě) pořízené screenshoty situací, které mi něčím přišly zaznamenáníhodně fotogenické. Mám jich tu na hromadě cca 150 a mohl jsem si hodit korunou, jestli je bez ladu a skladu na úplně stejnou hromadu přesypat sem, nebo to trochu proberu a dám tomu nějakou štábní kulturu. Padl orel a mě hned začlo hlodat, že bych asi radši pannu. Tak jsem vybral několikero screenshotů z jedné mise odehrávající se na severu Afriky. Je rozdělena do tří částí. V první je úkolem hráče proniknout do Němci obsazené Derny, osvobodit dva zajaté letce z posádky sestřeleného bombardéru a v pořádku je dostat z města ven. Autoři hráčovu pozici opepřili časovým limitem 30 minut, během kterých je třeba misi zvládnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat