Spálený Mill

"...jen mi štve, že nám má na tý střelnici celej den pršet."
"To nám cestou ne. Jsem koukal na předpověď a nějaká přeháňka tu a tam jo, ale jinak polojasno."
První post-kung-flu výlet jsme naplánovali relativně krátký a s příjemnou cílovou prémií v podobě nad ohněm propečené uzeniny, z toho plynoucích mastných hub a úměrně tomu zvýšené hladiny cholesterolu v krevním řečišti. Idea byla taková, že si to uděláme hezký, abychom pracky zahřáli, ne abychom je neuváženou náloží hned zkraje zničili. Trasa vedla z Malé Hraštice do Hradištka chatovými osadami v hvozdech údolí Kocáby.
Do Hraštice jsme odjeli menší oklikou s přestupem v Dobříši. Z ní jsme se sice vlakem de facto vraceli zpět směrem ku Praze, ale nešikovnost takto zvolené dopravy je pouze zdánlivá. Zatímco vlak staví na každé mezi a jen než se vykutálí z Prahy, má za sebou tak pět zastávek, autobus staví na Smíchově u lihovaru a pak až v Dobříši. Dobu, po kterou člověk paří čumák pod hadrem, lze takto zkrátit na snesitelnou dobu.
Ale nepředbíhejme - je sobotní dopoledne, já si to sypu na smíchovské nádraží tak svižně, že si zapomínám doma sváču. Tam jsme se před malebnou budovou nádru sešli s parťákem a jali se hledat nástupiště 9 a 3/4 D, z něhož nás měl autobus odvézt do Dobříše. Dobrá věc se podařila, leč mám podezření, že samotná jízda autobusem byla jen o málo delší, než hledání nástupiště. Tím se přirozeně a nenásilně, nebál bych se říci až něžně, dostáváme k tomu hadru na hubě, který jsme museli v autobuse strpět zhruba půlhodinku, v motoráku z Dobříše do Malé Hraštice pak ani ne čtvrt. A to se vyplatí!
Co se nevyplatí, je pouštět si v nejisté době hubu na špacír. O nefunkčnosti plánů existuje jistě hromada citátů tak veliká, že bych za ní ani já nebyl vidět. Za všechny vzpomeňme ten, jež je připisován, tuším, Guderianovi - že plán nepřežije první krok vlastní realizace. Nebo ten, který nevím čí je, že chceš-li Boha rozesmát, řekni mu, že máš plán. Znáte-li jiný, klidně si na něj vzpomeňte taky.
My měli plán si v Malé Hraštici hned u vlakové stanice v hospodě U Petrášků dát oběd. Restaurace lákala upravenou zahrádkou. Mimo to majitel s Jezevci sdílí jisté sportovní vyznání, což nás k jeho podniku lákalo ještě víc... Snad to byly prázdné stoly na té zahrádce, co mě přimělo vyslovit opatrné "Jen aby neměl otevřeno až od tří..."
Neměl otevřeno od tří.
...až od čtvrt na čtyři...
Nu dobrá - místo U Petrášků jsme se najedli U Kapličky, což rozhodně není nikterak strašidelné rozuzlení.
Ovšem dalším plánem bylo nezmoknout. Vzpomínám si jasně na rozhovor, který jsme se ženou u sobotní snídaně vedli - já před výletem, ona před cestou na závody:
"...jen mi štve, že nám má na střelnici celej den pršet..."
"To nám cestou ne. Občas nějaká přeháňka, ale jinak polojasno."
Snad už ani není potřeba psát, že my na výletě zmokli, kdežto drahé ženě svěží deštík způsobně počkal, až nastoupí do auta na cestu domů.
Ale to už zase předbíhám - jsme v Malé Hraštici a hlady jsme doúpěli až do restaurace U Kapličky, kde se nás ujaly, nakrmily nás a především napojily. Především napojily, jelikož než nám donesly jídlo, bez většího úsilí jsem si stihl nalít do hlavy dva a půl Prazdroje.
Údolí říčky Kocáby nám otevřelo svou vlídnou náruč za Velkou Hrašticí a my si užívali svěží zeleň, čerstvý jarní vzduch, s nímž se jednou na chvíli vystřídal výhled na pasoucí se steaky. Deštěm, který nás zastihl u Malé Lečice, jsme se rozházet nenechali. Ale ta placatka, kterou jsem před odchodem z domova prozřetelně naplnil Tullou, přišla vhod, to zas ne že ne. Já nakonec rezignoval na nějaký vrstvení nepromokavého, suché oblečení jsem nechal v batohu, aby suché zůstalo až do cíle a já se měl do čeho převléct. I v tom dešti se ale šlo vcelku pěkně. Vypéct nás zkusila jen modrá, která, se zdá, na to má tak trochu patent a hned jak jsme na ni sešli, zkusila se ztratit mezi stromy v podobě pěšinky tak úzké a křivolaké, že jí běžný zpovykaný pražák jako cestu nemůže rozpoznat. Ale na nás si nepřišla. Někde na té modré, jen malý kousek před osadou Havran, nás míjela skupina cyklistů. Promočení na kost s hnědými rychlými pruhy až za krk, nás tu a tam předjeli, aby na sebe navzájem pak zase čekali a my tak mohli společně s nimi rozverně doskotačit až k brodu přes Kocábu, který se cyklisté rozhodli překonat kolmo. Teda jako v sedlech. Tehdy si hubu na špacír pustil parťák, zřejmě aby průsery toho dne nešly jen za mnou.
"Jé, to se mi ulevilo, že nemusíme přes vodu."
"Ulevilo jo...? A to mi teda řekni proč."
Další cesta na našem břehu byla:
- úzká
- šikmá
- kamenitá
- mokrá
- zarostlá
- vysoko nad řekou
Po překonání kozí stezky u Havrana vedla plánovaná trasa dál podel Kocáby vůkol osad Lousiana, Mantrap, Maják a Kansas... Ale my jsme řekli ne. Tedy - my nejdřív vylezli na kopec k Masečínu, tam nahlédli do bezelstných duší středočeských vesničanů, ježto se větru dešti navzdory na fotbalovém hřišti radovali z něčí svatby a grilovaného prasete (jen jsme procházeli, tedy nevíme z čeho víc) a teprve potom jsme řekli "Ne, ke Kocábě už se vracet nebudeme." Do Štěchovic jsme došli po silnici z Masečína. Někdy tou dobou přestalo pršet a já se zaradoval, že své sluneční brýle nenesu jen tak pro nic za nic.
Mezipřistání ve štěchovické hospodě U Vrňáků oprášilo takovou hluboko v paměti zahrabanou vzpomínku na výlet parníkem s tátou. (To jsme taky jeli do Štěchovic, tam jsme šli kousek do kopce do restaurace na jídlo, já si dal nějaký maso s bramborem, vůbec mi nechutnalo, pročež jsem obědval jen dvě sklenice pomerančové limonády.)
Dojít ze Štěchovic do Hradištka už byla ryzí formalita, zakončená právě těmi buřty a pivem. Buřty jsme kvůli propršenýmu dni nepekli na ohni, nýbrž je ještě před naším příchodem parťákův táta upekl v pekáčku na pivu.
Protože plánem sice Boha rozesměješ, ale plánem B si ho namažeš na chleba.