"Dobrý ráno, my se jdeme nahlásit. Paraskupina Alfa, tým Jezevci..."
Podle prázdných škrtacích políček na startovní listině se zdálo, že jsme na start dorazili jako první. Bobřík zodpovědnosti tím byl splněn. Od boudy jsme se vydali k hangáru, kde jsme se jako vždy chtěli schovat před vlezlým ranním chladem. Tentokrát nás ale dovnitř nepustili a poslali nás za roh pod ESO přístřešek. Pravda je, že místo hlubokých meditací o tom, co nás na nadcházející cestě čeká, jsme se věnovali bohapustým špekulacím kdo a kde bude prodávat trička s logem akce, která výsadkáři ohlásili pár dnů před akcí a doprovodili klasickým obchodnickým "Kupujte, nebudou." Budiž nám odpuštěno - plocha pod přístřškem se plnila a my zdaleka nebyli jediní, kdo o tuhle novinku spojenou s memoriálem československých parašutistů projevil zájem.
V 8:00 nás na nástupu na ploše před hangárem uvedli do děje, který se rámcově nijak nelišil od předchozích ročníků - vžít se do role kapitána Pernického a rotmistra Musila, takto členů paraskupiny Tungsten, kteří byli vinou navigační chyby vysazeni nedaleko Kutné Hory namísto Vortové u Hlinska a protože na místě vysazení žádný kontakt neměli, museli do svého operačního prostoru dojít pěšky napříč Vysočinou a v mrazu. V čem se letošní akce od té loňské naopak lišila byl čas startu. První skupiny - my opět mezi nimi - odcházely z chrudimského letiště už v 9:00.
A krom toho času, na kterém nakonec prd záleží protože 20 hodin od 9:00 je stejně dlouhých, jako 20 hodin od 11:00, se změnila i atmosféra pochodu. Organizátoři si na tom dali záležet ještě víc, než loni a postavili nám do cesty několik německých hlídek, kontrolních stanovišť ba i nějakého gestapáka, v jejichž rolích se zapojili do hry členové Vojensko-historického spolku Trutnov a KVH Feldgendarmerie z.s.
Ale od začátku. Že je něco jinak bylo ve vzduchu cítit už při nástupu (když teda nechám stranou ten zalígrovanej hangár). Z Chrudimi se stal Stradishall a pořadatel k účastníkům pochodu hovořil tónem, jaký by mne asi nepřekvapil od Františka Moravce před odletem některé ze skupin. Během hodiny, která nám zbývala jsme si u předstartovní přípravy vyzvedli výbavu, z níž zřetelně nejdůležitější byly falešné doklady s cestovním povolením. Zhruba v 8:55 se paraskupina Alfa - prvních deset dvojic - odebrala do hangáru, kde se ve spěchu poněkud chaoticky naskládala do trupu Halifaxu 138th (special duties) squadron RAF zde skromně ztvárněného trupem letounu L-410 a ve stanovený čas vyskočili do neznáma...
To už Chrudim byla zase Chrudimí a místní odbojář nás se slovy "Na padáky serte, vo ty se postarám." poslal na cestu. První zastávkou na ní byla trafika u rozhledny Bára, kde jsme se měli ohlásit dotazem na paní Novákovou. Tam poprvé přišla ochutnávka trochy toho protektorátního adrenalinu, protože před trafikou si dělala pohodlí motohlídka Feldpolizei a uvnitř se důležitě rozhlížel pán v koženym kabátě. Co ten je zač jsme se neptali, koupili si denní tisk a odešli si jej do lesa přečíst. Na mapě, kterou nám trafikantka obratně vložila do novin, aniž si toho všetečné oko gestapákovo všimlo, byla vyznačena vodní nádrž ve Svídnici, kde jsme si měli porybnému říct o ryby. Po krátké domluvě padlo rozhodnutí se cestou do Svídnice moc neukazovat na cestách. Bylo to dobré rozhodnutí. Vedlo nás přes hezkou, měkkou louku mezi Kochánovicemi a Svídnicí. Ušetřilo nám pár desítek kroků a my navíc potěšili oko pohledem na pěknou svini... a houf selátek spokojeně pokvikávajících zatímco se mamince motala pod nohama tak, jak to dělávají mláďata pravděpodobně všech živočišných druhů, které jsou alespoň jedním párem nohou vybaveny...
Ale porybný byl bez ryb, tak nás poslal dál do Žumberka, kde by prý snad ještě nějaké být mohly.
Žumberk je víska hezká, nebál bych se říci malebná. Jenže na kopci a bahňák v podhradí moc naděje na bohatý úlovek neskýtá. V Žumberku na návsi nás zastavila silná hlídka Feldpolizei vyfutrovaná pár dalšími vojáky. Opodál stál náklaďák a motorka se sajdou, v níž se za kulometem ležérně povaloval chlap, co nevěděl, jak by se zamotal do svého maskovacího převlečníku, aby ho přestala otravovat listopadová zima. Doklady se asi líbily, neb nás pánové v šedých uniformách nechali jít dál. Na obvyklém místě - ve zřícenině místního hradu - jsme si vyzvedli mapu s dalšími instrukcemi.
Podle těch jsme měli jít do Ležáků varovat místní odbojovou buňku, že se na ně Němci chystají. Nu - cestovní povolení bylo vystaveno na 9. a 10. listopad 1944, tahle část hry byla tedy klasické no-win scenario. Cestu do Ležáků jsme si zpříjemnili zastávkou v naší oblíbené hospodě v Miřeticích, kde si sympatická paní provozní postěžovala na organizační nedostatky, v jejichž důsledku účastníkům nestihla včas uvařit frankfurtskou. Opakování této nepříjemné situace jsme se zavázali příště již nepřipustit. A když najdu ten papír, na který mi hostinská napsala svůj telefon, měla by se dobrá věc podařit.
O Ležákách samotných nemá moc cenu se rozepisovat. Na člověka si tam dřepne taková blbá tíseň... I proto jsme se tam příliš nezdržovali. Zapálili jsme svíčku a hleděli se z toho místa vypakovat, aby se nám pečlivě udržovaný nátěr cynických hovad moc neoloupal... Stejně jako loni nás výsadkáři poslali na Medkovy kopce. Byli jsme rádi, že nás ušetřili té nekonečné rovinky mezi Horním a Dolním Babákovem. Krom toho jsme si cestou začali malovat, že bychom si ve kvelbu v Holetíně mohli udělat radost rohlíkem a deseti dekama vlašáku, který jsme si pamatovali z loňské návštěvy. Člověk míní, provozák mění, kvelb byl zavřený, tak jsme šli dál až na zmíněné Medkovy kopce, kde na nás čekala proteinová tyčinka, banán a již legendární čaj. A příležitost k dobrému skutku.
"Kluci nemáte rum? Parťák se mi dvakrát poblil, ho potřebuju nějak postavit na nohy."
I vybrat dostal.
Následovaly kilometry dobře známé z loňska - do Svratky, ze Svratky samozřejmě na Devět skal a odtud stejně samozřejmě do Medlova. Co k těm úsekům říci nového... Při kontaktu s odbojářem ve Svratce jsem měl chuť si dát pár facek, protože jsem zapomněl, jak se mu máme hlásit. Odbojářem byl němý hrobník, který za skromného svitu svíčky kopal u cesty jámu. Po ohlášení nás poslal do remízku ve svahu, kde schovával bedny se zásobami z "předchozího shozu". Doplnili jsme zásoby banánem a šli dál. Na náměstí jsme našli otevřenou hospodu, tak jsme na chvíli vypadli z role, snědli misku kaldounu a vypili pivo.
Výstup na Devět Skal byl opět epický, velmi jsme si ho užili a těšíme se na příští rok, až tam polezeme zas. Potvrdilo se, že byť ten kopec není nijak extra ani dlouhý, ani prudký, s těmi kilometry v nohách se do něj snadno zkrátka nejde. Na druhou stranu se potvrdilo i to, že když už se na něj člověk vyškrábe, zbytek cesty to postaví do mnohem přívětivějšího světla i přesto, že je tma jak v pytli.
Pochod do Medlova je v podstatě odpočinková záležitost, ze které jen nesměle vyruší kopec mezi Fryšavou a Medlovem. Po dlouhé době o sobě dali vědět okupanti, kteří kousek pod vrcholem zřídili kontrolní stanoviště a kolemjdoucím pokládali všetečné otázky ("Kam jdete? Z práce říkáte? Takhle pozdě večer?"). S naší odpovědí ("Ujel nám vlak, tak jdem pěšky.") se spokojili a nechali nás jít.
Z hřebene kopce už bylo vidět na stanoviště výsadkařů. Cestou k němu, při pohledu na světlo z ohniště, nás přepadla palčivá chuť opéct si buřta. Oddali jsme se hovoru na toto téma tak usilovně, že se sliny začaly sbíhat i tkaničkám u bot. K našemu milému překvapení jsme na checkpointu, kromě mapy a instrukcí koho kde a jak kontaktovat, toho buřta skutečně dostali.
S mastnou hubou a spokojeným bříškem jsme směle vykročili na poslední úsek duševně připraveni na tu překrásnou modrou na Paseckou skálu a bavili se žertováním, jestli i tentokrát k rozcestníku pod vyhlídkou vyšlapeme novou stezku. Do bodré nálady nám vstoupil výsadkář v lanďasu, takto v roli pracovníka odboje, který nám naléhavým hlasem oznámil, že do Studnice nemůžem, protože tam okupant zrovna dělá rozsáhlou razii.
"Ve Studnici sou Němci, jo? ...jako že se nebudeme škrábat po tý hnusný modrý na Paseckou, jo? Konečně sou ty čůráci taky někde dobře..." rozesmál se parťák. Výsadkář nás poslal po zelené okolo medlovského rybníka rovnou do Nového Města na Moravě a naše nadšení nijak nekomentoval. My záhy pochopili proč. Stezka okolo rybníka byla ještě hnusnější, než modrá na Paseckou a ani kvůli tomu nemusela být do kopce. Ztrácela se někdy mezi stromy, někdy v bahně a rákosí a než se vzdálila od rybníka, dala nám možnost si vymáchat nohy rozbahněném potoce, který svým jindy spíše čůrkem než tokem zmíněný rybník živí. Úsek to byl výživný, naštěstí však krátký. Jediným nárokem, kladeným na nás zbytkem pochodu, bylo střídání nohou.
V novoměstském kulturáku, u talíře s grilovaným masem a poctivě okořeněnými fazolovými lusky na slanině, jsme si s parťákem nadělili cílovou prémii v podobě plechového Prazdroje, který jemně podtrhl dojem z chutného jídla.
Co říci závěrem.
V roce 2018 jsme v pátek do Chrudimi dorazili s hodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu ČD, pochod samotný jsme zvládli v čase 16 hodin 34 minut.
V roce 2019 jsme v pátek cestou do Chrudimi nabrali hodinové zpoždění už na odjezdu, pochod - aniž bychom se cestou nějak přetrhli - jsme dokončili v čase 16 hodin 18 minut. Z uvedeného plyne, že dostat se vlakem z Prahy do Chrudimi je větší problém, než pak z Chrudimi dojít pěšky do Nového Města na Moravě.
Žádné komentáře:
Okomentovat