úterý 22. října 2019

Letní příprava

Zvykl jsem si na téma výletů, které my Jezevci pořádáme v rámci přípravy listopadový memoriál čs. parašutistů, utrousit jen tu a tam krátkou poznámku na FB. Ten poslední mi ale z nějakého důvodu vychází delší, pročež jsem se rozhodl zatočit zarezlou klikou mlejnku a odložit si sem...
Od pochodu do Prčice již uplynulo několik týdnů, puchýře ulovené dlouhým šlapáním v příliš nové obuvi se zahojily, nastal tedy vhodný okamžik prohrábnout mapu a naplánovat další výlet. Kudy trasa povede, se začalo rýsovat záhy. Vzpomněli jsme si, že loni při podobném výletě stali jsme se členy jednoho bezejmenného klubu na okraji obce Libeř. A že jsme tam dlouho nebyli a že by to chtělo zaplatit členské příspěvky.
Naplánovat trasu pochodu právě těmihle místy nebylo nijak složité. Turistických stezek tudy vede až až a okolí si krásou nezadá s měchenickou plovárnou (o bazénu v Praze 4 - Podolí tím pádem nemluvě). Zjistil jsem, že i tu vzdálenost jsem už dostal do oka tak, že se mi daří těch zhruba 30 kilometrů trefit na první dobrou...
I vydali jsme se jednoho sobotního rána na pochod z vlakové zastávky Pyšely. Na ní je pozoruhodné to, že je v Čerčanech a do Pyšel samotných z ní dojdete tak za 20 minut svižné chůze přes Vysokou Lhotu.
...
Za třemi tečkami výše mělo následovat barvité vyprávění o malebném okolí naší cesty tu a tam proložené nějakým tím humorným intermezzem v podobě nedorozumění s navigací, která proaktivně každých 20 metrů hlásila, že máme jít pořád rovně na cestě, ze které nikam uhnout nešlo, ale odbočku na zarostlou lesní pěšinu nám diskétně zatajila alespoň dvakrát. Též bych si mohl zakňourat nad vlastní obuví (ano, té, která byla na pochodu Praha-Prčice moc nová), která bohužel nevydržela nápor kilometrů a její podrážka po dvou výletech vypadala, jako by šlo o letité veterány. Nekvalita podražení bohužel ostře kontrastovala s nebývalým pohodlím, které boty poskytovaly nohám.
Mělo následovat. Ale nebude. Asi jsem si ten ostrovtip vybrušoval moc důkladně nebo co, protože na výletě jsme byli koncem června a on je najednou říjen a ty výlety jsme od té doby podnikli dva další. Kdybych chtěl tu prokrastinaci zdůraznit efektně a přitom levně, ještě bych mohl říci, že než já tohle dopsal, parťák se stihnul oženit.
Zůstaňme však u těch výletů.
První z těch dvou následujících jsme šli někdy v červenci a pamatuju si z něj především úplně blbý počasí. Aby mi v létě přišlo bejt dobrej nápad navléct se do softshellu, to se mi tehdy stalo poprvé a doufám, že naposled.
Na druhý z obou výletů jsme vyrazili v sobotu 19. října. Jelikož šlo o poslední výšlap před memoriálem, tradičně (rozuměj "už podruhé") jsme dojeli nasát atmosféru do Chrudimi. Oproti loňsku jsme ale nekopírovali trasu předchozího ročníku memoriálu, nýbrž se rozhodli své kroky nasměrovat tak, abychom posléze jen cestou domů nezazdili dvě hodiny. Zvolená trasa proto vedla do Přelouče.
I sešli jsme se zhruba v půl sedmé na Hlavním nádraží, usadili se ve vlaku a ten (trochu nečekaně) vyjel na čas. Národní dopravce vysoko nastavenou laťku ještě překonal, když nás bez zbytečného zpoždění dokonce i do té Chrudimi dovezl. Od nádraží jsme pak odešli dobře známou ulicí Škroupovou k letišti, které jsme tentokrát minuli a pokračovali na Sobětuchy, Stolany až do Janovic. Tam došlo na sváču a zhodnocení tepelného komfortu, ježto byl seznán pitomým. Místo uprázdněné snědeným krajícem chleba s máslem a se šunkou proto zaplnila jedna odebraná vrstva oděvu a já pokračoval v pochodu jen v termotriku. Za Janovicemi se projevilo něco, co jsme s parťákem ještě nepojmenovali, byť je to jev již mnohokrát pozorovaný. Jak jsme se blížili k Heřmanovu Městci, kde jsme plánovali zastávku na oběd, krok se zrychloval. Snad nohy věděly něco, co hlavě zůstalo utajeno, snad předtucha chuti flákoty a piva na patře...
Nevím. V každém případě jsme v Heřmaňáku našli restauraci U Slunce a dobře nám tak, protože tam právě toho dne pořádali zabíjačkové hody, kterých se místní mistr řemesla řeznického zhostil se ctí. Jediné, čeho lze litovat, že jsme se dostavili příliš brzo na prdelačku a jitrničky, pročež jsme museli vzít zavděk řízkem. Snad bych měl předchozí větu zformulovat jinak a lépe, protože takhle pro řečený kus masa nevyznívá moc příznivě a to si rozhodně nezaslouží. Ten řízek, přátelé, ten řízek bych vám přál zažít. Nejen, že výborně chutnal a krásně voněl. Když se ze dvora ozývalo broušení nožů a z kuchyně plátkem masa tlumené klepání kovové paličky o dřevěné prkýnko, do našeho gastronomického zážitku byl zapojen i sluch, který se obvykle do přijímání potravy nemontuje. Vše dohromady dávalo jasně na srozuměnou, že prase položilo život za lepší svět a jeho oběť nebyla marná! Měkoučký a šťavnatý řízeček byl podáván s bramborovým salátem - jedním z mála, které mi chutnaly, přestože nebyly od maminky. S parťákem jsme se shodli, že kdyby někdo poblíž ještě nechal vonět otevřenou lahev rumu, začnem nad talířem zpívat koledy. Když jsme skvělou krmi potřebovali něčím spláchnout, seznámili nás s nefiltrovanou dvanáctkou ze Žlebských Chvalovic, která svými kvalitami řízku zdatně sekundovala. A to jsem vám ještě nevyprávěl o tom hovězím vývaru, kterým jsme kalibrovali chuťové pohárky! Nebudu to dál rozmazávat - vývar+řízek+velký pivo+malý pivo = 180,- i s dyžourem. Křišťálovou kouli nemam, ale něco mi říká, že přes Heřmanův Městec ještě někdy někam půjdeme!
Další cesta byla... Inu - pokud jste předchozí řádky četli pozorně, snadno jste si spočítali, že náš krok poněkud ztěžkl. Nicméně silou vola jsme své nohy donutili odvádět řádnou práci i na dalších kilometrech pochodu. Přes Horní a Dolní Raškovice nás dovedl k rozhledně Barborka a odtud ke Svojšicům. I když jsme je minuli, známá zákoutí mi na tváři vyloudila nostalgický úsměv při vzpomínce na to, kterak jsme na posledním svojšickém Brutal Assaultu vymýšleli přesný teroristický plán, jak zkurvit zahrádku jednomu nerudnýmu kornoutovi, co nám nechtěl říct, kde nám tam nalejou za něco jinýho, než festivalový žetony.
Zbytek pochodu po ose Choltice - Jedousov - Veselí - Klenovka - Přelouč už byla akce v zásadě přímočará a prostá jakýchkoliv dobrodružství. Vypíchnout snad lze únavě navzdory nebývale hluboké filozofické zamyšlení nad absencí občerstvoven ve Veselí a Klenovce ("Zasraný EET, ty vole! Místňáci se domluvěj, u koho na zahradě vylemtaj basu, ale pocestnej nemá kde složit kosti, kurva!") Do Přelouče jsme dorazili okolo půl čtvrté odpoledne s rezervou tak akorát dlouhou, abychom před odjezdem vlaku do Prahy stihli v nádražce vypít po dvou gambáčkách a vidět tři ze čtyř gólů, které padly v zápase mezi Libercem a Jabloncem.
Generálku na memoriál hodnotím veskrze kladně. 30 kilometrů jsme zvládli v pěkném čase i přes skutečnost, že jsme se nešetřili a pracky si tentokrát většinu cesty otloukali o asfalt.

Žádné komentáře:

Okomentovat