Mlejnek na maso: Šťastní lidé s bolavýma nohama II

"Co když to letos nedáme?"
"Tak to budem zkoušet, dokud to neklapne."
"Dobře... A co když to teda letos dáme?"
"Tak to dáme příště zas, ne...?"

Rozhovor výše citovaný proběhl už loni ještě před odchodem z Chrudimi a dává, myslím, vcelku jasně na srozuměnou, jak jsme se víkend okolo dne veteránů rozhodli trávit letos. Pročež se Jezevci k účasti na letošním ročníku Memoriálu československých parašutistů přihlásili vlastně hned, jak výsadkáři z Chrudimi vypsali termín. Jakože fakt hned - pořadím přihlášek byla dána startovní pozice přihlášených skupin a Jezevci startovali jako druzí. Ale nepředbíhejmež.
Nejprve si přetrpme krátký flashback sahající až do října 2017 - tedy před naši první účast. Tehdy - již přihlášení a se zaplaceným startovným - se Jezevci rozhodli, že si před ostrým startem půjdou otlouct pracky cvičně na zhruba poloviční vzdálenosti. Trasu jsem naplánoval já a vedla z Butovic přes Prokopské údolí a Hlubočepy do Bráníka, dál do Kunratic, na Chodov a odtud pak už přes Pankrác na Vinohrady ke kostelu sv. Ludmily. Před tímhle pokusem jsme si řekli, že by to chtělo, abychom tu trasu zvládli tak za sedm hodin a po jejím dokončení měli pocit, že by to ještě jakože šlo.
Inu větší kravinu jsme si říct nemohli a, nebudu Vám lhát přátelé, na konci jsme byli zralí na utracení.
Což neuniklo našim drahým polovičkám, které nám před ostrým startem neváhaly vyslovit podporu poněkud svérázným způsobem ("...v půlce pojdeš..."). Vzpomínáte-li si, co jsem psal loni, zas tak daleko od pravdy ty naše holky nebyly. Provedli jsme tedy s kamarádem důkladný debriefing, jehož výsledkem byl (krom dvou překrásných kocovin) závěr, že úspěch jsme spíše utrpěli a vlastně bychom se ani nemohli moc divit, kdybychom na konci místo devatenáctiminutové rezervy měli půlhodinovou sekeru.
Pročež jsme se rozhodli, že další ročník už nenecháme náhodě a ty pracky na něj připravíme. Od jara letošního roku jsme proto podnikli několikero pěších výletů po vlastech českých. Začali jsme zvolna cestou z Tróje přes Řež a Únětice do Šárky (cca 25km), další trasy měly s jednou výjimkou okolo 35 kilometrů. Naposled jsme tři týdny před Memoriálem 2018 vyzkoušeli první polovinu loňské trasy. Místo deseti hodin jsme vzdálenost mezi Chrudimí a Hlinskem urazili asi za 7,5 hodiny...
A najednou byl 9. listopad a Jezevci zase dřepěli ve vlaku do Pardubic... Vzpomínám si, kterak jsem se před lety dobře bavil cizím neštěstím při čtení "veselých historek ze zpoždění" z pera Ženy s moly. Už se nebavím. Jízda z Prahy do Chrudimi měla trvat necelou hodinu a půl. Trvala více než dvě a půl. Až mi jednou doktor řekne, že mam rakovinu skoro všeho a zbývá mi rok života, pošlu si pro zubatou ČD a hned budu mít ty roky dva (Pak ještě zabiju strojvedoucího a za to vyfasuju dalších osm. Člověk si musí umět poradit, ne?)
Nástup byl v sobotu v 8:00. Krom přivítání se na něm účastníkům pochodu dostalo množství užitečných informací ("Jestli jste loni nebloudili a navigace vám přesto tvrdí, že jste ušli víc než 70, tak kecá a stížnosti nepřijímáme.") a ze strany kaplana praporu také požehnání našim zásobám alkoholu a analgetik. Jelikož mezi nástupem a začátkem pochodu byl tři hodiny čas, rozhodli jsme se jej účelně využít a došli si do města pro rum. Po návratu na letiště jsme se pohodili do hangáru na žíněnku a odpočívali.
Jak se blížila jedenáctá, nervozita rostla (protože úspěch potvrdit občas bývá větší kláda, než jej napoprvé dosáhnout), pomalu jsme se tedy sesbírali a připravili se k odchodu. Prošli jsme se k bráně na travnatou plochu letiště (protože toho chození nás čekalo málo), prohlédli si seznam skupin a pobavili se některými jejich jmény. Pořídili něco obrazové dokumentace... A bylo jedenáct a my zas přes to pole, co jsme si na něm loni hned zkraje tak pěkně zasvinili boty, mířili k rozhledně Bára pro další pokyny. Stejně jako loni nás odeslali do Svídnice za porybným, který nás po ohlášení smluveným heslem rovněž stejně jako loni poslal dál do Žumberka. Tam jsme tentokrát nehledali místního vandráka, alébrž ruku v ruce zamířili do kostela za kaplanem. Ruku v ruce doslova - jednalo se opět o smluvené znamení. Představuji si, že by nám kaplan beze slov kývl k oltáři, pod nímž byl schovaný list s dalšími instrukcemi, celá událost by se udála správně konspiračně zcela potichu, zcela beze slov. No ale to bychom do toho kostela nejdřív museli přijít sami. Jelikož jsme sami nepřišli, spíše než konspiraci scéna připomínala slet bukvic, co se přišli zaregistrovat ausgerechnet do Žumberka, protože tam úřaduje progresivní kněz... :-) Kaplan navíc každému pochodujícímu podal mešní pohár s hltem vína, přičemž vyslovil obavu, kolik že alkoholiků toho dne stvořil. Zželelo se mi toho dobrého muže, proto jsem mu sdělil, že my už jako alkoholici přišli. Snad ho to alespoň trochu uklidnilo.
Po krátké zastávce na zřícenině místního hradu, kam výsadkáři umístili první větší checkpoint a my tu dostali novou mapu, jsme pokračovali dál k Ležákům. I na opakování loňské zastávky v Miřetické hospodě tedy došlo. Loupli jsme tam jeden grog a mazali do těch Ležáků, které jsou od Miřetic doslova za rohem.
Zde je třeba ocenit práci, kterou si s celou akcí chrudimští výsadkáři dávají a v průběhu pochodu se snaží účastníky maximální měrou vtáhnout do děje. Účastníci při pochodu sehrávají úlohu paraskupiny, která se po vysazení v Protektorátu přesouvá z místa shozu do místa plnění úkolu.
Konkrétně Ležáky se této "hry" zúčastnily jako lokalita, v níž už měla působit jedna skupina (Silver A), od níž by se nám mohlo dostat pomoci v další cestě, ale po příchodu na místo nacházíme už jen doutnající trosky...
Zapálili jsme svíčku, památku lidí ze zničené obce uctili minutou ticha a vydali se na další cestu. Až potud se trasa pochodu kryla s minulým ročníkem - samozřejmě s odhlédnutím od míst, kde jsme si cestu zkrátili a šli měkkým polem místo abychom si otloukali hnáty o asfalt. Z Ležáků jsme však místo do Hlinska odcházeli na Medkovy kopce. Tím jsme se vyhnuli protivnému úseku mezi Dolním a Horním Babákovem. Vzdáleně je připomněl Holetín, což je vyloženě ukázkový strassendorf, nicméně podle pravítka narýsované cestě mezi Horním a Dolním Babákovem konkurovat nemohl.
Stanoviště na Medkových kopcích představovalo druhý větší checkpoint též polovinu trasy. Dostalo se nám zde vítané vzpruhy v podobě balíčku čokolády pro každého člena skupiny a horkého čaje, který byl přesně tak dobrý, jak si jej pamatujeme z loňska. Aby byl ještě lepší, přilili jsme do něj v Chrudimi prozíravě pořízený rum. Krásnou epizodku na další cestě napsala jedna mladá dáma v obci Čertovina hned pod Medkovými kopci. Stála u branky s lahví slivovice v jedné a panáky v druhé ruce a volala na nás, jestli nechcem frťana na cestu, když šlapem takovou dálku. I to víte, že dali. A rádi. Do každé nohy jednoho, abychom nepajdali. Ani jeden Jezevec si od té doby není jist, jestli zahřála víc slivovice, nebo to laskavé gesto.
Cílem tohoto úseku bylo náměstí obce Svratka. Tam jsem poprvé při tomhle pochodu - po cca 45 kilometrech - ošetřoval nohy. Krátká zastávka nad mapou nám potvrdila to, co jsme už nějakou dobu tak nějak sami tušili - další checkpoint nás čekal na Devíti Skalách. Nečekali jsme, že by si tenhle bonbónek pořadatelé odpustili a nakonec - člověk v životě potřebuje mít nějakou tu jistotu. Že nám ji chrudimští neupřeli tedy hodnotím v zásadě kladně.
Na Devíti Skalách jsme za odměnu docvakli ten rum, kterého nám po vylepšování čaje už beztak moc nezbylo. Což už tak kladně nehodnotím, neb jak známo - prázdná láhev je těžší, než plná. Od tohoto bodu trasa pochodu vedla stejnou cestou, jako loni - za mlhou hustou tak, že by se dala krájet (tu jsme letos obdrželi pro zpestření výletu místo loňského deště se sněhem) jsme našli Fryšavu a ještě kousek za ní Medlov. Zde nás příjemně překvapila Tatra, menší oheň a nádrže s čajem. Chvilku jsme pobyli, zahřáli se zvenku i zevnitř a se vzácným pocitem "Nic mi nebylo a je mi líp!" se vydali hledat TU modrou. Inu - našli jsme ji. Moc pěkná.
Od rozcestí na Pasecké skále, kam nás modrá zavedla, jsme pohodovým tempem dorazili do Studnic. Na posledním checkpointu nám bouchli razítko do průkazu, my pak zapálili svíčku u domu Cyrila Musila - dosti úspěšného lyžaře, který za války pracoval v odboji a mimo jiné pomáhal i výsadkům z Anglie - a chystali se vyrazit na definitivně poslední úsek pochodu ze Studnic do Nového Města na Moravě.
"Hele, ještě tam mam dvě místa, tak si naskočte chlapi."
"Co?...kam?"
"No do Lanďase, jede se ke kulturáku..."
Čekali jsme nějaký podraz, ale žádný nepřišel. Z auta nás skutečně vysypali v Novém Městě před kulturákem. Došli jsme tedy nahlásit příchod a během pěti minut seděli u plného talíře a šilhali po papírových taškách, do nichž nám zabalili diplom a další pozornosti pro úspěšné skupiny - psí známku s logem akce na jedné a znakem 43. výsadkového praporu na druhé straně, novou stužku k loňské medaili a hrnek, také s logem akce...
Na diplomu stojí čas 16 hodin a 34 minut. O více než tři hodiny lepší čas, než jsme dosáhli loni dobře reprezentuje průběh letošního ročníku memoriálu. Průběžná příprava během roku asi přinesla ovoce. Většinu cesty jsme dokázali držet solidní tempo - nijak úporné, jen tak abychom měli nějakou rezervu pro strejčka příhodu, ale přitom si nohy úplně nezničili. Zlepšila se nejspíš i orientace v terénu - pamatuji-li se správně, nezabloudili jsme ani jednou. Jelikož štěstí přeje připraveným, tak i překvapení, která nás na cestě potkala, byla spíš z těch příjemných. Příkladem budiž zmíněné Studnice, kam jsme přišli připraveni na posledních pět kilometrů a zjistili, že už je vlastně máme za sebou...
Na závěr - abych pořád nežvanil - něco obrázků.

Znak naší skupiny, který pozorní čtenáři mohou na fotkách rozpoznat na našich rukávech.
Autorkou grafického návrhu je Veronika Růžková - moje spolužačka ze základní školy, které jsem slíbil, že ji za tuhle pěknou práci budu všude chválit. Tímto tak činím zde ;-)