Mlejnek na maso: Šťastní lidé s bolavýma nohama

Zpráva z místního tisku: "Dne 11.11. v pozdních odpoledních hodinách zaútočila jednotka AČR zhruba v síle praporu na hospodu U Mrázků. V chirurgicky přesně provedené operaci zde zcela zlikvidovala zásobu utopenců a značně také zredukovala množství polévky s játrovými knedlíčky. Po akci postupovala dále směrem na Dachov a Ležáky."
Nevím, jestli obec Miřetice na Chrudimsku nějaké tištěné periodikum vydává, ale pokud ano, výše uvedený text by se v něm klidně mohl objevit. Okolnosti incidentu osvětlím níže.
Bylo to začátkem října, když mi FB mezi "mohlo by se vám také líbit" vylepil na zeď upozornění na Memoriál československých parašutistů. Pořádá jej 43.výsadkový prapor z Chrudimi jako vzpomínku na skupiny vysazené během války na území Protektorátu a mezi nimi zejména na paraskupinu Tungsten. Akce je otevřena široké veřejnosti, cílem hry je ve dvojici ujít 70 kilometrů v časovém limitu 20 hodin. To je nálož, která mnoho civilistů nepřiláká a většina účastníků se rekrutuje z řad vojska a IZS.
A pro jednou FB nekecal. Pozvánka na akci mi chvíli ležela v hlavě až mi to nedalo a jednou v restauračním zařízení jsem předložil návrh kamarádovi, o kterém vím, že ho stříkli do podobný formičky jako mě. Inu - nezmýlil jsem se v něm. Dohodnout se na tom, že se na Martina půjdem projít, nám netrvalo ani dvě piva.
Sobotní dopoledne se trochu táhlo. Na letišti jsme se nahlásili před desátou, nástup byl v jedenáct, první skupiny byly vypouštěny v poledne. My - dále "paraskupina Jezevci" - odcházeli ve 12:10. Atmosféra byla zvláštní. Přišlo mi, že se vlastně nijak zvlášť neliší od té, která panuje mezi studenty maturitních ročníků těsně před zasednutím na potítko. Ale možná, že si tu střední jen blbě pamatuju.
První kroky nás zavedly... Do bláta. První instrukce velely vyhledat vyvýšené místo s dobrým rozhledem po kraji, ježto se nachází zhruba tři kilometry od letiště směrem jižním. To ukazovalo na rozhlednu Bára na podhůrském kopci, k níž z chrudimského letiště vede cesta přes pole. Ale co - čistý kanady stejně vypadaj blbě.
Pod Bárou jsme dostali první mapu a s ní úkol. U vodní nádrže Křižanovice II jsme se měli setkat s hrázným Vodičkou. Ten nám po rozpoznání pomocí dvojice hesel ("Posílá mne Jan Nerad." - "Ryby ještě máme.") nedal nic, pouze nás poslal dál do obce Žumberk za dalším kontaktem. Konspiračních průpovídek netřeba, stačilo mu nenápadně předložit mapu, do níž píchl prstem na zříceninu hradu Žumberk. Tam jsme našli první větší checkpoint. Měly jsme v nohou necelou dvacítku, místo bylo vcelku útulné, nepohrdli jsme proto možností na pár minut složit kosti a v "úkrytu místní odbojové buňky" něco malého sníst a vypít. Krom toho jsme dostali novou mapu. Byla potřeba, protože z té první bychom už nedaleko za Žumberkem spadli. Ta nová nás přes Bošov a Miřetice vedla do Ležáků. Cestou do Bošova se začalo smrákat což spolu s protivně posmrkanou cestou přineslo první drobnou krizičku. Tu se podařilo rozehnat v miřetické hospodě U Mrázků způsobem, který jsem naznačil v podtitulu. Už z dálky nás zdravila svým vývěsním štítem, lákala nás do své teplé náruče... Taková krásná hospoda a já měl v tu chvíli ze všeho nejvíc chuť na banán. Polévka s játrovými knedlíčky však morálku mužstva pozvedla stejně, ne-li lépe. Odolali jsme pokušení loupnout tam jedno pivo a dali si malinovku. Jeden půl litr na místě, druhým jsme doplnili vlastní zásoby tekutin a vyrazili dál k těm již zmíněným Ležákům. Na místě jsme zapálili svíčku a minutou ticha uctili památku obětí německých ýbrmenšů, kteří zavražděním pár desítek lidí včetně třebas i ročních dětí svému válečnému úsilí zajisté mocně pomohli. Jako otec tří capartů jsem na tom místě hodně skřípal zubama.
Po krátkém ošetření nohou skupina Jezevci vyrazila dál. Kontakt v Ležákách nás poslal do větší obce 7,5 kilometru jižně. Podle mapy jednoznačně Hlinsko. 7,5 kilometru ale možná tak vzdušnou čarou. Po cestách o 3 víc. O dalšího půl druhého navíc kvůli zbytečnému bloudění v okolí Včelákova. Naštěstí jsme navigační chybu odhalili včas a nestála nás mnoho sil. Pochod k Hlinsku byl k uzoufání dlouhý. Ten dojem budil zejména kvůli lesní cestě mezi Dolním a Horním Babákovem, kterou někdo ve velmi mírném svahu nakreslil podle pravítka a její překonání byla těžko uvěřitelná nuda. Když jsem později zjistil, že jsme po ní ušli jen zhruba 2 kilometry, stala se ještě neuvěřitelnější. Na checkpointu, umístěném na parkovišti u hlinského plavečáku, jsme se hlásili zhruba 3 hodiny po opuštění Ležáků. Tento čas mne zklamal - do té doby jsme si drželi poměrně solidní tempo, které slibovalo, že bychom v půli cesty mohli mít nějakou rezervu. Zapsali si nás a dali nám každému půlkilo čokolády. Mnohem větší radost mi udělal horký čaj z kanystru na korbě jedné ze dvou Tater. Přesto morál na bodu mrazu - byl jsem unavený, mokrý a byla mi zima. Nohy nutně potřebovaly další kolo údržby, ale my neměli k dobru téměř nic. Špatné bylo, že jsem prostě nevěděl, kde na tomhle úseku jsme ten čas ztratili. Tehdy jsem dost vážně zvažoval, že to zabalím (čímž bych sestřelil i parťáka, protože pokračování v pochodu jednotlivcům nebylo dovoleno).
"Ty hnáty bolej, že bych je nejradši zahodil do pangejtu!"
"Mi vykládej... jenže ty vole na dešti tu šaškovat s flastrama nemá cenu."
"Hele... co se zeptat, jestli si s tim nemužem zalízt do Tatry?"
Na korbě náklaďáku bylo sucho, teplo, světlo a jelikož jsme nebyli první, kdo tenhle nápad dostal, tak i veselo. Hlinsko jsme opustili po asi 50 velmi účelně využitých minutách směrem k rybníku Šantrůček u obce Herálec za dalším kontaktem a dalšími pokyny.
Ani jeden s parťákem nevíme, co přesně se stalo, ale na další úsek jsme vyletěli jak dělový koule. Shodli jsme se na tom, že ten čaj, jímž jsme se v Hlinsku zahřáli, nutně musel být slazen materiálem mnohem kvalitnějším, než je prostý cukr. Čert ví, co to bylo za kokeš - zkrátka nálada se zlepšila, chůze zrychlila... Ba i štěstí si na vola sedlo. Šli jsme po silnici od Vortové, k Herálci už nezbývalo mnoho a počítali jsme si, kolik času ztratíme zhruba 1,5 kilometru dlouhou zacházkou k Šantrůčku. Ten totiž neleží u silnice, ale u lesní cesty, která k němu vede odněkud od Hamrů a nám se podařilo ji minout a podle mapy bychom se tedy k rybníku museli z Herálce kousek cesty vracet. Nijak jsme toho nelitovali, přesvědčeni, že po silnici se nám stejně půjde lépe a lepší cesta vyrovná ztrátu danou větší vzdáleností. Míjeli jsme genderově vyváženou čtyřčlennou skupinu - takto dvě party, které se rozhodli pro užší spolupráci - když jsem zaslechl:
"To je tady?"
"No, taky by to šlo, ale ještě kousek dál..."
Nad to zarputile špulili čočky kamsi doleva mezi stromy.
"Hele - vy vypadáte, jako že víte o nějaký zkratce."
"To my jen vypadáme. My nic nevíme, my sme důstojníci."
Zda-li výřečná vojanda mlžila, či nikoliv, to nevím, ale k tomu Šantrůčku jsme v těsném závěsu za její skupinou dorazili bez problému. Další obálka s mapou a úkolem kontaktovat odbojovou skupinu v prostoru Devíti Skal. Prokázat jsme se měli heslem LIBUŠE, kontakt měl reagovat slovem LONDÝN. Stále plni elánu jsme snědli dvě kostičky čokolády a vyrazili na cestu. Svižným krokem jsme prošli Herálcem, minuli kočku, která nechápala co za divný myši jí to tuhle noc courá po rajónu, a pustili se do kopce k Devíti Skalám. Tam se tempo drbet zadrhlo. Část cesty zhruba kilometr před cílem ze všeho nejvíc připomínala rozbité schodiště. Pohlídat si trasu a zároveň koukat pod nohy, aby si člověk na tak pěkném povrchu nerozbil držku, to jednoho zpomalí. Za sebou jsme měli už téměř 50 kilometrů a popisovat zbývající vzdálenost slovy "už jenom" bylo čím dál snažší. Asi osmikilometrový úsek z Devíti Skal byl prost jakýchkoliv zrad a kdyby nás někde zhruba mezi Křivým Javorem a obcí Fryšava pod Žákovou horou nezastihl déšť se sněhem, ježto nám v kombinaci se světlem z čelovek vyrobil před očima stroboskop, skrz který jsme neviděli ani stromy podél cesty, natož jestli na nich nejsou načmáraný nějaký značky, nebál bych se říci, že úsek Devět Skal - Medlov jsme překonali v pohodové náladě. V Medlově u rybníka jsme našli předposlední checkpoint u něj trojici výsadkářů, kteří nás pozdravili slovy "Zimě zdar", čímž nás s parťákem dokonale zmátli, protože jsme přišli přesvědčeni, že tímhle heslem jsme se měli ohlásit my. Předali nám poslední mapu a my vyrazili k obci Studnice, kde - dle našeho poněkud naivního přesvědčení - měl pochod končit. Od medlovského rybníka jsme v souladu s trasou vyznačenou na mapě vyrazili po modré směrem k Písecké Skále. Kus cesty jsme si nahlas říkali o zlomení nohy při poskakování po mokrých balvanech přes rozbahněnou hlínu. Jak jsme stoupali k Písecké Skále, bláta ubývalo, přibývalo popadaných větví. Balvany s námi zůstali. Nezůstala s námi modrá. Ve svahu vedli zhruba po vrstevnici dvě silnice. U té výše položené jsme se chvíli vztekali, protože poslední modrou značku pod silnicí jsme viděli jasně, nad silnicí ale byly modrý jen moje křečový žíly. Po pár minutách plašení lesní zvěře otázkou "Kde do hajzlu je ta zkurvená modrá?!", kterou jsme si rozhodně nepokládali nikterak tiše, jsme se rozhodli, že půjdeme na hřeben a v úterý doprava. Rozhodnutí se ukázalo jako správné, protože nás dovedlo k zelené, na kterou jsme nahoře z té modré stejně měli uhnout. Po zelené jsme zanedlouho dorazili do Studnice, kde jsme doufali najít šampíčko, hostesky, červený koberce...
Místo nich tam stál Land Rover a na boku měl přilepenou mapu toho už ale opravdu posledního kusu cesty. Kdybych byl kreslenej, pískala by mi z uší pára jak z Papinova hrnečku. Nicméně bližší pohled odhalil, že jde o zhruba 5 kilometrů téměř výhradně z kopce...
"Kolik je?"
"6:45"
"Potřebujem tam bejt v 8:10. To máme skoro hodinu a půl. A je to z kopce. Dem vole, to urvem!" zavelel parťák a tak jsme šli. No - šli... Svah ze Studnice jsme vzali poklusem a kdyby nám to na blátě uklouzlo a chvíli se vezli po zadku, bylo by nám to fuk. Svižně jsme prošli Maršovicemi do Nového Města na Moravě a jali se hledat ten kostel, za kterým má být kulturní dům, v němž se máme hlásit. Do kulturáku jsme vletěli jak velká voda, kupodivu přitom nepošlapali nohy ani jiné oudy lidem, kteří dorazili před námi a toho času se placatili ve spacáku, nebo i na hulváta bez něj, všude možně po zemi a spali.
Příchod skupiny jsme nahlásili v 7:51. S časem 19 hodin 41 minut jsme se nakonec hned na první dobrou vešli do časového limitu. Dal jsem si čaj - úplně stejně dobrej, jako v Hlinsku, jestli mi rozumíte - a šel si s nim sednout na schody před kulturák. Čehož jsem po pěti minutách hořce litoval, protože jsem potřeboval vstát a ono to nějak nešlo...
Čímž se dostávám k otázce, kterou mi pár všetečků položilo - v jakém stavu člověk po takovém podniku je. Po takovém podniku mi bylo zle. Ne, že by se žaludek snažil obrátit naruby. To jen mozek odstavil ten přísun adrenalinu, co mě držel v laufu tím, že tlumil bolest a únavu. Obě tyhle tety se pak do mě pustili a jak odeznívali účinky zlaté trojice hroznový cukr-magnesium-ibalgin, nabírali na síle. Následkem toho jsem si pak chvíli vážně nebyl jist, jestli nepůjdu tiše zvracet do kouta. To za chvíli odeznělo, tak jsem se šel najíst (O bříško se mi postarali dobře kuřecíma prsama s fazolovými lusky na slanině). Zajímavé je, že s výjimkou otlačených chodidel nohy příliš nebolely. Neméně zajímavé je i to, kde všude mě poškrábalo vlastní oblečení krystalky soli vypocenými a usazenými na vláknech. Ale to se mi teď nechce rozebírat, je to přeci jen příliš čerstvá zkušenost...
Nicméně...

Pokud jste podobně jako já kancelářská krysa, je takováhle akce ze všeho nejvíc test vlastní kondice a vůle. Víc asi té vůle. My tím testem prošli úspěšně, což nám pochopitelně udělalo velkou radost. Hned napoprvé takový pochod zvládnout celý, v limitu a ještě navíc dle závěrečného hodnocení v čase, který není beznadějně nejhorší - to je prostě ego-booster jak řemen.