neděle 24. října 2010

Žába a škorpion


Dnes vám budu vyprávět jinou bajku. Pokud vím, je českého původu a je o žábě, která za horkého letního dne seděla na břehu široké řeky. Kdesi v suchém podrostu vypukl požár a brzy dospěl k řece. Byl cítit dým a slyšet praskot. Ze suché trávy náhle vyběhl škorpion. Žába se polekala a skočila do vody, ale škorpion jí řekl, že se nemusí bát. Nechtěl uhořet a požádal žábu, aby jej na zádech převezla přes řeku. Žába mu samozřejmě nevěřila, ale nechala se přesvědčit vcelku logickými argumenty, které jí škorpion předložil, a přes řeku jej převezla. V polovině řeky, v nejprudším proudu, ucítila bodnutí a ochromující bolest. „Ty pitomče!“ rozkřičela se na škorpiona „Pročs´to udělal? Já teď zemřu a ty se utopíš!" ...a než se nad oběma definitivně zavřela voda, škorpion stihl říci pouze: „Sem prostě takovej.“

Žába a škorpion je pokračování díla Žáby v mlíku páně Jana Drnka. Tentokrát se autor snažil nastínit, co se bude s Československem a se světem vůbec dít po překvapivém selhání nacistické válečné mašinérie. Nosným prvkem děje se stává SSSR, resp. Stalin - druhý z obou evropských diktátorů, kteří se v reálu naštěstí servali mezi sebou, takže si Evropa lízala rány jenom 50 let. V Drnkově alternativní historii ale Hitler a s ním i nacistická ideologie umírá v roce 1938, německým kancléřem se stává Konrád Adenauer, v Itálii se zbavili Mussoliniho, Maďaři vstoupili do řad Malé Dohody, zkrátka Evropa se integruje a vůbec ta situace vypadá klidnější a všichni jsou tak nějak spokojenější. Teda kromě toho Stalina. Nechce se mi děj vyprávět, protože kniha je opět napsána dobře a jejích necelých 450 stran samotného příběhu (další stovku zabral popis česko-slovenské, německé a sovětské armády a posléze vysvětlivky) jsem přelouskal, než bys řekl Popokatepetl. Nicméně na rozdíl od žab v mlíku, tentokráte musím dílu vytknout pár drobností.


Trochu do rozpaků mne uvádí, jak se autor na jedné straně docela utrhl ze řetězu, na straně druhé si v popisu některých událostí alternativní historie vydatně pomáhá berličkami poslepovanými z přeházených dílků té skutečné. Tak například Československo se po Mnichovské válce stává nejprve Česko-Slovenskem a ihned poté silnou lokální mocností navíc díky jáchymovskému uranu nechutně bohatou. Nemalou měrou z toho těží armáda, která ve výše zmíněné válce prokázala svoje schopnosti a takříkajíc obhájila svoji existenci. A tak tu máme 1200 tanků, mezi nimi něco, co vzdáleně připomíná sovětský T-34, jenže je to nižší, lehčí, lépe vyzbrojené (upravený protiletecký kanón ráže 83,5mm a pozor – vybavený automatickou stabilizací) a kvalitněji zpracováné (takže na rozdíl od T-34 nemusíte řadit kvalty kladivem). Drnek nechává české zbrojovky přerůst přes hlavu doslova celému světu – máme tu akusticky naváděné protiletecké rakety (neptejte se mě jak to funguje), jako první na světě zalétáme proudový letoun, vynalézáme princip vrstveného pancíře...


Na druhou stranu větší část toho, co se děje v SSSR, Drnek takřka opsal od Suvorova. Což by vzhledem k souvislostem celého díla bylo v pořádku, kdyby nenechal generální štáby celé Evropy žvanit ty nesmysly o uložení převodovky jako klíčovém faktoru budoucí použitelnosti tanku (z čehož jasně plyne, že Drnek nečte Mlejnek na maso). Nicméně je to historik, budiž mu tedy neznalost technických nuancí odpuštěna. Z dalších událostí v knize poznáte bitvu o Midway a to i vzdor skutečnosti, že se odehrává jindy, jinde a místo Američanů je zde soupeřem Japonců spojený britsko-francouzsko-holandský námořní svaz pod velením admirálů Jamese Sommervilla a Karla Doormana. V průběhu této bitvy poznáte i jinou notoricky známou epizodu námořních bojů WWII, tu však prozrazovat nebudu...


Kniha končila formulí „Konec I. části“. Jsem celkem zvědav, čeho se dočkám v té druhé...

Žádné komentáře:

Okomentovat