Žáby v mlíku

 

Stará ruská bajka vypráví o dvou žabách, které při hledání něčeho na zub nachomýtnou se ke kravínu. Napadne je, že tam by mohly najít něco dobrého a oknem skočí dovnitř. Ku své smůle však přímo do vědra s čerstvě nadojeným mlékem. Vyskočit nemohou, okraj je vysoko a nemají se od čeho odrazit. A tak se jedna rozhodne, že je zbytečné, aby zemřela unavená, plácat se přestane, klesne ke dnu a tam zemře. Ta druhá, i když je též přesvědčena, že smrt je nevyhnutelná, bojuje dál až úplným vysílením padne do mdlob. Když se probere, zjistí, že při svém zoufalém boji o život utloukla pod sebou v mléce tenkou vrstvu másla, které ji nadnáší. Poselství této bajky je zřejmé - nikdy, Nikdy, NIKDY!!! se nevzdávat, byť by naděje byla sebenicotnější. Odkaz na tuto bajku a její poselství umístil svérázný historik Jan Drnek do názvu své knihy, která pojednává o tom, co by bylo kdyby...

O tom, co by bylo, kdyby se Československo na podzim roku 1938 bránilo, se toho napsaly stohy a prokecaly hodiny. Mnichovský syndrom je totiž mocný. Odhady jsou většinou střízlivé a celkem svorně až na pár výjimek hovoří o tom, že by ta kýčovitá fangle s hákovým křížem nad Pražským Hradem nakonec zavlála stejně, jen by ten Hrad byl nejspíš rozbitý. Někteří optimisté sázejí na to, že by nám pomohlo Rusko. Že by dotyční pomáhali spíš sobě než nám v takovou chvíli zůstává nevyřčeno. Blázni sázejí na to, že kdyby se skutečně začalo střílet, Francie by se snad přecijen rozhoupala a přišla nám na pomoc. V čem přesně by ta pomoc spočívala už většinou nejsou schopni říci a dáte-li jim vcelku pravdivou informaci, že v roce 1938 bylo francouzské letectvo slabší nejen ve srovnání s Luftwaffe, ale vlastně i s letectvem československým, víra v žabožrouta je náhle pryč. Naopak pesimisté vidí výsledek utkání velmi jednoznačně a nejlepší výsledek, jakého podle jejich mínění mohlo Československo dosáhnout, bylo vyčerpání německé armády, jež by znemožnilo agresivní politiku vůči komukoliv dalšímu. Jakási oběť pro Evropu.

Jan Drnek ani do jedné z uvedených skupin nepatří. Věřím, že neprozradím příliš, když řeknu, že nechává osamocenou československou armádu drtivě zvítězit. Tento výsledek se jeví jako krajně nepravděpodobný - ostatně proto jsem si knihu i vypůjčil. Očekával jsem, že se při čtení tohoto šesti set stránkového opusu, který ze všeho mne známého nejvíc připomínal Suvorova, budu královsky bavit. Svou krční páteř a bránici připravoval jsem na zvýšenou zátěž. Pak jsem otevřel knihu, začetl se... A skutečně se královsky bavil. Ale oproti očekávání ne proto, že by autor mlel zřejmé nesmysly lhostejno zda charakteru historického, či technického.

Příčinu onoho historického selhání Československa Drnek zjevně vidí v osobnosti prezidenta Edvarda Beneše. V tom se shodneme. Beneš přijal mnichovský diktát, aniž by k tomu měl mandát. Skutečnost, že se prezident republiky dopustil protiústavního jednání, které hraničí s vlastizradou (Ne, není to silný výraz - vydal nepřátelské mocnosti území, které mělo pro obranu státu klíčový význam), je podle mne větší průser, než skutečnost, že se Francouzům zrovna rozklepaly kolena.

Autor mne velmi potěšil také způsobem, jakým uvádí do souvislosti skutečnosti sice celkem notoricky známé, nicméně když dojde na spekulace ohledně vzájemné konfrontace, stojící tiše stranou.
Je příkladně notoricky známou skutečností, že nutnou podmínkou německých válečných úspěchů byl moment překvapení. V případě útoku na Československo by Wehrmacht útočil proti zmobilizované armádě, logicky by tedy tuto výhodu neměl. Početní stavy obou armád byly v poměru pouze 1,5:1 ve prospěch Wehrmachtu. Ročníky, které v roce 1938 Němci povolali do zbraně, totiž byly oslabeny první světovou válkou.
Technologická převaha Němců rovněž nebyla nikterak propastná. Panzerwaffe měla převahu vlastně jen početní. Co se kvality týče - cca 3/4 tanků, které měla Panzerwaffe k dispozici, tvořily tanky PzKpfw.I a II. Tanky PzKpfw.I byly vyzbrojeny pouze dvěma kulomety ráže 7,92 a za žádných okolností nebyly schopny ohrozit jiné obrněné vozidlo. jJejich o něco sofistikovanější mladší bratříček PzKpfw.II měl výzbroj složenou z automatického kanónu ráže 20mm a jednoho kulometu ráže 7,92. Ani s touto výzbrojí však na vzdálenosti běžné pro tankový boj nemohl československé tanky ohrozit. Oba dva stroje byly původně určeny pouze pro výcvik posádek, ale právě z důvodu nedostatku kvalitních vozidel byly zařazeny do „ostré" služby. Těžších vozidel (PzKpfw III a IV) bylo před začátkem války vyrobeno pouze 98, resp. 211. Z uvedeného plyne, že na podzim 1938 proti 350 československých tanků mohli Němci nasadit při nejlepší vůli tak 150 vozidel, která by nepředstavovala pouze žrádlo pro škodovácké kanóny...
Luftwaffe na tom byla stran vybavení o něco lépe. Množství relativně moderních bombardérů a nové jednoplošné stíhačky skutečně znamenaly určitý náskok nejen před Československem, ale vlastně před celou Evropou. Ale... Jednak drobátko vázly dodávky munice, a pak bombardéry - ať už klasické (Dornier Do-17 a Heinkel 111) nebo střemhlavé (Junkers Ju-87 „Stuka") - byly výkonově celkem bez problému v dosahu československých stíhacích letadel Avia B-534. Byl to sice dvouplošník a jako takový vedle uhlazených jednoplošníků nemohl nevypadat zastarale, ale nutno k tomu dodat, že v „pětistovce" se šéfkonstruktérovi Avie, panu Františku Novotnému, pravděpodobně podařilo dosáhnout vrcholu v konstrukci dvouplošníků a některými výkony za sebou nechávala o generaci mladší stroje až trapně snadno. Srovnání s těmi variantami stíhaček Bf-109, které měli Němci v roce 1938 k dispozici, tedy nebylo zdaleka jednoznačné. Vezměmež si jako mustr motorizaci. Avia B-534 byla poháněna motorem Avia HS-12Ydrs o výkonu 860 koní. Bf-109 verzí A, B a C byly poháněny motory Jumo-210D o výkonu 680 koní. Bf-109D měla motor Jumo-210Ga o výkonu 700 koní.
Bf-109 byla oproti Avii sice aerodynamicky čistší, ale o tunu těžší (a to vzdor skutečnosti, že první tři varianty Bf-109 nesly slabší výzbroj, než B-534). Závěr je tedy takový, že si tato letadla byla více-méně rovnocennými soupeři. Výsledek nasazení Avií při obraně republiky by tedy pravděpodobně závisel na výkonnosti hlásné služby...

Zkrátka - nacistické Německo mělo daleko výkonnější ministerstvo propagandy, než zbrojní průmysl. To, co Goebbels ukecal, Speer nikdy nedokázal vyrobit a v roce 1938 pro nás Němci ještě byli docela hratelný soupeř...