Hawker Tempest Mk.V

Na blankytně modré scéně oblohy nad jižní Anglií objevili se dva herci. Ponejprv se s odporným jekotem přihnal relativně malý letounek s obdéníkovými křídly a jakýmsi podivným doutníkovitým tělesem na hřbetě, aby jej následoval jiný, mnohem větší, a rychle letounek doháněl. Celkově nebylo pochyb o tom, že oba protagonisté jsou vůči sobě zhruba ve stejné relaci, jako příkladně taková kočka s myší. Když byla protivně ječící věc dohnána, letmým dotykem křídla ji lovec vychýlil z dráhy letu. Bezprizorní stroj předčasně ukončil svůj let pádem do polí, aniž by nadělal vážnější škody.

Hlavními protagonisty tohoto incidentu byl na straně jedné proudový bezpilotní letoun Fieseler Fi-103, historii lépe známý jako V-1, který na svých křídlech měl do některé z londýnských čtvrtí přinést další příděl zmaru. V roli lovce se představil Hawker Tempest Mk.V. RAF dokázala do konce války zneškodnit 1771 střel V-1. 638 z nich padá na konto Tempestů.

Je potřeba si říct, že zrovna Tempest Mk.V byl stroj, o který zprvu nikdo nestál. Nebyl nic víc, než improvizace v situaci snad ne zoufalé, vážné však zcela jistě. Kdybych to chtěl vzít zeširoka, začínal bych někde v roce 1940 u souběžného vývoje několika vysoko-výkonných leteckých motorů a letadla, které mělo býti některým z nich poháněno. Stručně bych pohovořil o Tornadu, o o něco úspěšnějším Typhoonu. Ve chvíli, kdy bych se dostal k tomu, že Typhoon byl dobrý, jen k té hromadě plusů mu ta poslední sudička - ta s tou bradavicí na nose - do vínku vetkla nějaké to „ale", měl bych za sebou tak čtyři více-méně off-topic odstavce, jejichž prostřednictvím bych se propracoval k místu, kde stručné vyprávění o Tempestu začne člověk, který informace dávkuje rozvážně, aby měl o čem psát i příště. Tedy někdo jako já.

Tedy, neurazí-li někoho, když ocituji sám sebe, začněmež větou /Typhoon byl dobrý, jen k té hromadě plusů mu ta poslední sudička - ta s tou bradavicí na nose - do vínku vetkla nějaké to „ale"/.1. prototyp Typhoonu poprvé letěl 24.února 1940 a už v březnu byly zahájeny práce na zlepšení výkonů Typhoonu zejména ve velkých výškách. Prakticky jediná cesta vedla přes snížení čelního odporu. Ten byl u Typhoonu relativně velký dílem kvůli mimořádně tlustému profilu křídla (celých 18%), dílem kvůli velkému náporovému chladiči v přídi letounu. Výsledky práce prezentoval šéfkonstruktér firmy Hawker Sydney Camm jako odpověď na specifikaci F.10/41, kterou v průběhu roku 1941 vydalo britské ministerstvo letectví. Návrh předpokládal použití velmi štíhlého poloelyptického křídla, které by se svým profilem blížilo laminárnímu. Oproti tomu, jež bylo použito u Typhoonu, mělo mít velkou plošnou výměru a u kořenů v náběžné hraně ukrývat dva chladiče, čímž by příď letounu získala daleko čistší tvar. V listopadu 1941 ministerstvo objednalo výrobu dvou prototypů. Jméno Tempest bylo novému letounu přidělenu v lednu následujícího roku. V průběhu roku 1942 byla objednávka na stavbu prototypů rozšířena kvůli snaze přizpůsobit konstrukci trupu zástavbě různých motorů. Nový výčet předsériových strojů je tedy následující:

1 Tempest Mk.I s motorem Napier Sabre IV a chladiči v křídlech

2 Tempesty Mk.II s hvězdicovým motorem Bristol Centaurus IV

1 Tempest Mk.III s motorem Griffon IIB

1 Tempest Mk.IV s motorem Griffon 61

1 Tempest Mk.V s motorem Napier Sabre II s chladičem umístěným v přídi trupu pod motorovým ložem.

Cesta k „tomu pravému" byla komplikovaná a její výsledek zřetelně odporuje Darwinově teorii o přirozeném výběru. Tempest Mk.I byl v průběhu testovacích letů hodnocen jako velmi výkonný (maximální dosažená rychlost sahala kamsi k 750 km/h) a dobře ovladatelný, leč nespolehlivost motorů Sabre IV mu zlomila vaz. Prakticky totéž lze říci i o verzi Mk.II, jejíž výrobu sice problémy s motorem Centaurus IV neznemožnily, ale velmi výrazně zdržely. Motory Griffon IIB a 61 pro Tempesty Mk.III a Mk.IV byly v podstatě nedostupné, protože byly dlouhodobě vyhrazeny pro nové varianty Spitfirů a letouny královského námořního letectva. Verze Mk.III a IV tedy jako Tempesty nebyly dokončeny - Mk.III později posloužila jako prototyp letounu Fury, Mk.IV nebyla dokončena vůbec.

Verze Mk.V tedy zbyla jako jediná použitelná v nějakém rozumném časovém horizontu. Její prototyp poprvé vzlétl 21.června 1943. Do konce války jich bylo vyrobeno něco málo přes osm stovek a s úspěchem je používalo 7 bojových perutí. Křest ohněm prodělaly na jaře 1944 na Francií, kde v rámci příprav na invazi braly útokem co se kde hnulo... Po válce bylo vyrobeno množství Tempestů Mk.VI. Vycházely z pětky - motor Sabre II o výkonu 2150 koní byl nahrazen motorem Sabre V s výkonem 2340 koní. Od Tempestu Mk.V byla tato varianta rozeznatelná podle vstupů vzduchu v kořenech křídel...

Tolik k historii typu. Teď k modelu. Ten je v měřítku 1/72 a vyrobila jej korejská firma Academy. Při pohledu na čistě odstříknuté díly v rámečcích jeden skoro slintá a problémy při stavbě nečeká. Pominu-li drobné komplikace při lícování polovin trupu v okolí chladiče, skutečně jsem na nic vážného nenarazil. Hrubou stavbu jsem měl hotovou za cca 3 hodiny čistého času, včetně tmelení. O to více zábavy jsem si užil při barvení. Na Tempestu jsem si chtěl vyzkoušet techniku preshadingu, což by samo o sobě nebylo až tak pozoruhodné, kdybych při aplikaci teoretických vědomostí v praxi nezjistil mimo jiné i to, proč je dobré udržovat stříkací pistoli v čistotě a co všechno s ní nejde, když je zasr... když čistá není. Nicméně nakonec se mi podařilo vymodlit solidní výsledek, který se zúročil při stříkání kamufláže samotné. Po ní přišly na řadu žlutý pruh na náběžné hraně křídel a prsten v barvě Sky type S před ocasními plochami. Nanesení barev proběhlo bez problému, odstranění maskovací pásky již poněkolikáté nikoliv, když s ní z modelu odešel tu a tam i nějaký kousek kamuflážních barev. Řešení bylo víc a pochválím se - zvolil jsem pravděpodobně to nejkomplikovanější. Na trup a křídla modelu jsem se rozhodl doplnit bílo-černé pruhy, kterými byly označeny všechny letouny nějak zapojené do operace Overlord. Přestože je to už hodně dávno, co jsem se o něco takového pokoušel, a zároveň nejsem obdařen talentem umět všechno, na co šáhnu, za vynaložené úsilí jsem obdržel celkem ucházející odměnu.

Stroj, který byl předlohou mého modelu, byl přidělen jako osobní W/Cdr. Rollandu Beamontovi, veliteli 150. stíhacího křídla RAF. Za obtisky na tento stroj sluší se děkovati pánovi s nickem Petr3342.