Přes měsíc...

...a pořád tu nic nejni...

Někdo se na svatbu těší, jiní se jí a věcí s ní souvisejících bojí... Všichni se shodnou na tom, že je to celkem zásadní životní rozhodnutí a to dokonce vzdor skutečnosti, že ta svatba sama o sobě toho vlastně až tak moc nezmění. Krom toho, že za úředně potvrzeného životního partnera máte jakousi slevu na dani vlastně nic. Na druhou stranu je potřeba si říct, že to zjistí každý s různým zpožděním, až když vyleze z obřadní místnosti, bez ohledu na to, kolikrát a kolik lidí mu to před obřadem samým řekne. Přípravy na svatbu snad právě proto bývají horečné a nervozita, která je provází, místy hraničí s panikou. Svědci, oznámení, šaty, prstýnky, koláčky, hudba na obřad, kytice pro nevěstu, kytice pro maminku, kytice pro druhou maminku, mašličky pro svatebčany... Už jen při dohadování termínu můžete užít spoustu srandy.

Drobná, leč ne nepodstatná odbočka. Pamatujete se na zmínku o Lojze a Líze? Tak ty večer před svatbou pošly. Takřka naráz se ze dvou zdravých potkanů stali dva mrtví potkani. Kněz Vojtěch (který bude v souvislosti s naší svatbou připomínán zejména proto, že nevěstě pogratuloval a ženichovi účastně řekl "Seš hodnej, že sis ji vzal.") s mírnou ironií v hlase a s náznakem eufemismu pravil, že si je k sobě vzal Bůh, abychom šli do svazku manželského bez závazků. Ateistická verze praví, že je otrávil domácí. Hajzl. Chtěl jsem mu za to hezky po mafiánsku někde na očích oběsit jeho britskou modrou kočku. Ona je strašně blbá, já blbý kočky nemam rád, takže by to asi i šlo. Jenže ona je TAK blbá, že ji nemá rád nikdo, včetně domácícho. No uznaj Kohn, to by byla msta na hovno.

Tak jsme 6.srpna večer pohřbili myši, umyli terárium a šli ležet. Sedmého srpnového dne ráno utekla mi žena ke kamarádce nechat se nakadeřit, já se pak v klidu o samotě konečně naučil vázat kravatu. Napoprvý dobrý ne? Pak přišel svědek s lahví fernetu dali jsme si každý tak, abychom nepajdali, pobalili koláčky, tácy a já nevim co ještě, a vyrazili ke stejné kamarádce, u které se drahá kadeřila. Obřad samotný konal se v 11:00 dopoledne na Novoměstské radnici na Karlově náměstí a šli jsme tam pěšky. Cestou jsme potkali, tuším, dvě svatby v autech, jejichž účastníci na nás poměrně divně koukali.

Svatebčané shromáždili se v předsálí a my zjistili, že nám pro ně pro všechny nějak nestačí mašle s myrtou. Nezachvátila nás panika, naopak nám srdce zaplesala, že nás maj lidi tak rádi. Panika mne téměř zachvátila až ve chvíli, kdy mi matrikářka vysvětlovala, kdy se vchází do obřadní místnosti, kdo jde první, kdo jde vpravo, kdo jde za ním,... chvíli jsem měl strach, že se místo ženění vdám... Oddávala nás starostka Prahy 2, měla při tom docela hezkou řeč, hovořila hlasem příjemně klidným a to "Ano" se pak řeklo úplně samo... teda u mne. Nastávající paní galahadová se na to musela tak vteřinku nebo dvě nadechovat. Po podpisech následovaly gratulace, k nimž nám zpívali Monty Pythoni svoje Always look on the bright side of life. Píseň je to veselá a hravá a chcete-li vědět, při jakých příležitostech je vhodné si ji zapět, stačí do gůglu zadat klíčový výraz HMS Sheffield. Já si teprve při gratulacích udělal obrázek o tom, kdo vlastně přišel. Mezi jinými jeden ředitel, jeden kriminálník kriminalista, jeden bezpečák... totiž kolegové z klubu. Zrovna místopředseda to vzal politicky a důtklivě mne nabádal k tomu, abych si své ženy hleděl, neb je to první manželka v klubu, která taky lepí. Tomuto úkolu přidal společně s ostatními přítomnými členy klubu na důrazu tím, že nám svatební dary koupili po obřadu v nejbližším modelářství. Já obdržel Spitfire Mk.Vb s odlévaným kokpitem, drahá polovička VW New Beetle a návod na použití modeláře.

No a pak nás sice přátelsky, leč důrazně vykázali z obřadní místnosti, protože s těma svatbama se nějak roztrh pytel a my se šli ponejprv na dvůr, posléze na náměstí, fotit. A při té příležitosti někde v útrobách radnice zapomněli a vlastnímu osudu zanechali lahev Jamesona, kterou nám věnovala terrynka s chotěm. Zázraci se dějí - nikomu se nezatoulala do baru, neřku-li do žaludku, způsobně na nás počkala a radnici opustila, tuším, devět dní po svatbě v náruči paní galahadové.

K hostině se vyjádřím velice stručně. Byla nečekaně dlouhá, nečekaně levná, nečekaně zábavná a novomanželé z ní šli nečekaně pod parou. Moje maminka, která došla k rozumnému závěru, že mně už slečnu vnucovat nemusí, napřela svoji pozornost na oba svědky, kteří její aktivitu přijali s neskrývanými rozpaky. Leč ubránili se.

Novomanželé si plánovali, jak si po hostině drobátko odpočinou, než půjdou připravovat scénu pro večerní after-party. Ale to by se nesměli z hostiny dostat domů ve čtyři odpoledne. Takhle se tedy stihli tak akorát převléknout, pobrat nádobí, kterého se U rozjeté žáby poněkud nedostává, a vydali se na cestu. V hospodě pak příprava pochutin s přibývajícími lidmi plynule přešla v pařbu, na kterou by jistě mnozí rádi vzpomínali, kdyby si z ní něco pamatovali. Leč piva bylo dost, kořalky taktéž a u mnohých paměť složila zbraně možná ještě předtím, než její boj s démonem alkoholem začal. Hospodu jsme s paní galahadovou, tchýní, švagrovou a Binárním opouštěli po půl třetí ráno. Binární při pohledu na displej hodin v tramvaji pravil, že takhle pozdě už se z hospody dlouho nevracel. Od té doby jsem ho neviděl. Ale bude asi fér dodat, že pár mailů už mi napsal, takže pravděpodobně žije...

Na úplný závěr bych velmi rád poděkoval několika lidem za pomoc. Několika přátelům, kteří krom toho, že fotoaparát mají, s ním umí také zacházet, a my díky nim nemuseli fotografa vlastně vůbec řešit. Tetce z Vysočiny za VÝBORNÉ svatební koláčky se správně nadávkovaným rumem, Nith a Sickymu za takřka bezmeznou ochotu pomoci v rámci svých možností s čímkoliv bylo třeba - zejména oznámení by bez nich asi nebylo takové, jaké nakonec bylo. Dík patří také všem, kteří v touze podpořit novomanžele nemrhali prostředky na porcelánové jeleny, umělecké svícínky, vyřezávané kočičky a všeliké jiné podobně nepraktické blbůstky...