Vrrrrrzzzzz!

...aneb Malé páteční blafnutí

U nového zaměstnavatele jsem třetí týden. Co jsem zatím viděl, to se mi celkem líbí - pevná pracovní doba, přestávky na baštu proplácené, šéf rozlévá panáky (sice jenom protivně sladkýho Beama, ale darovanýmu koni...) a můj základní nástupní plat je tam, kde ve slévárně, když jsem po třech letech končil... A dál už jen samá pozitiva a sociální jistoty. V kanceláři máme kocoura. Jmenuje se Karel, býval bílý a má jedno oko modré a jedno světle zelené, až žluté. Za svého mládí to býval talentovaný lovec a svému původnímu majiteli nosíval do kanceláře kdejakou havěť, povětšinou ve stavu bezživotí. Dnes už jen žere, nebo spí. Ostatní činnosti se zřejmě omezují na povalování se na klíně některého kontrolora a usilovné předení. Dál už asi pouze ty hygienické nezbytnosti, které si občas musí vyřídit každý...

Když už jsme u těch mazliků - s habrou jsme si před dvěma týdny přinesli domů dvě potkaní mimina. Holky dostaly jména Lojza a Líza, hezky rostou a vůbec se mají čile k světu. Za tu nedlouhou dobu, co je máme, stačili jsme zjistit pár zajímavých věcí. Například to, že mrkev lze (krom obvyklého použití) s výhodou využít jako pajcr. Holky se mezi sebou rvou jak koně a občas je to lepší podívaná, než klasické kung-fu filmy s Brucem Lee, dejž mu pánbůh klidnej spánek... To ony se proti sobě postaví na zadní, zaklesnou se do sebe a počnou sebou mlátit o zem. Trochu to připomíná řecko-římské zápasení. Na lidskou společnost jsou evidentně zvyklé - kdykoliv někdo vejde do místnosti, visí na mřížích klece a koukaj, jestli jim třeba něco nenese. Nebo je aspoň nepodrbe...

21.3.letošního roku konala se soutěž Prosek model, jíž jsem se zúčastnil - tentokrát poprvé jako pořadatel. Pojali jsme to ve velkém stylu a návštěvníkům nabídli relativně bohatý doprovodný program v podobě přednášek, které si vzali na starost dobrovolníci z řad členů klubu, ale zejména exkurze v Aeru Vodochody s možností zalétat si na simulátoru bitevníku L-159. Já byl jedním z těch, co si mysleli, že mají co říci... Případným posluchačům jsem chtěl říci něco o TSR.2. Cca měsíc čistého času ležel jsem ve všech svých dvou knihách, jež o dotyčném zázraku techniku hovoří, překládal texty, třídil informace a vymýšlel kompozici, aby to bylo efektní a hutné a pro posluchačstvo zajímavé. Přiznám se, že jsem se spoustu nového a zajímavého při psaní té přednášky dozvěděl taky. Ale člověk míní... jiný člověk mění. Petr rovněž přednášel. Přednášel o Spitfirech a přednášel o nich kurva dlouho. Tak dlouho, že já už se vykecat nestihl, bo on přednášel předposlední a já měl být poslední... U srdce mne kapku hřeje, že nemálo lidí se na zbytku Petrovi přednášky objevilo v době, kdy měla začínat ta moje.

"Na co ho máš?" optala se minulou sobotu Habřina babička při pohledu na kroužek skvící se na jejím levém prsteníku... Čert ví. O tom jsem totiž vůbec mluvit nechtěl. V souvislosti s babičkou snad jen - v sobotu jsem absolvoval již druhý rodinný výlet. Naložil jsem do auta Habru, její mamku a sestru a odkvačil ku pomezí česko-polskému do obce Hronov za její babičkou... Rodinou se nesly zvěsti o neradostném stavu habřiných prarodičů a návštěva byla nezbytně nutná. Dík bohu se ukázalo, že autor zvěstí má podobný talent k přehánění, jako blahé paměti pan Kolomazník, a oba stařečci byli v podstatě v pořádku... Po obědě jsme s habrou vylezli na kopec, na kopci na zmrzačený betonový korpus pohraničního opevnění, jakých jsou tam po okolí mraky... Skoro by se chtělo napsat, jak tak na jednoho dýchne ona zašlá sláva První republiky, jejích ozbrojených sil. Asi by v tu chvíli nešlo hrdě nezmínit bolehlav, který musel zachvátit každého německého důstojníka při vyhlídce na to, že proti těmhle monstrům povede své muže na zteč. Při pohledu na tlející trosky, které jejich nový majitelé divoce omotali ostnatým drátem, dýchlo na mne něco úplně jiného a hrdost to nebudilo... No nic - to by pro dnešek stačilo, jdu se s nastávající koukat na Jamese, jak to natírá dalšímu padouchovi...;-)