Alan White

 

...tak tohle bylo nejspíš naposled...

Už nevím přesně při jaké příležitosti jsem prvně slyšel o válečném filmu Umírání za dlouhého dne. Mám takový dojem, že mi o něm kdysi dávno vyprávěl táta, když jsme spolu byli v kině na Ďábelské brigádě... Ale to je teď už beztak celkem jedno. Po delší době jsem se na Umírání měl možnost podívat a byl nadšen. Zápletka je neskutečně jednoduchá, efektní bitevní scény chybí, potoky krve netečou a vůbec tu ta válka zuří tak nějak šeptem. Přitom překvapivé dějové zvraty, řež v podání řádově tisícihlavých skupin komparsistů, krví zrudlá zem a všudypřítomné hřmění děl jsou prostředky, na které většina režisérů spoléhá, ba nepohrdl jimi ani Binární ve své synopsi nervy drásajícího válečného spektáklu...

Když to vezmu velice zkrátka – trojice britských commandos – John, Tom Cooper a Cliff - tvoří předsunutou hlídku, sedí na opuštěném statku a čumí na kopec na protější straně údolí. Den co den jim přijde seržant předat nové rozkazy. Jednoho dne nepřijde. Tak se trojice rozhodne přes přes frontu vrátit ke svým, přičemž je cesta všechny stojí život. Nemám-li zabřednout do popisu detailů, je tohle asi tak všechno.

Díky Dámě s laufem mám ten film doma na placičce. Koukal jsem už mockrát a baví mne pořád. Nevím, kdy přesně – to vlastně také není nikterak zásadní – mne v titulcích do očí praštila fráze „Based on the Alan White’s novel Long Day’s Dying“

Není to ani měsíc, co jsem si knižní předlohu vypůjčil v knihovně. O zábavu se mi postarala stejně dobře, jako film, a jejích slabých sto stran jsem přelouskal během pár hodin. Zjistil jsem, že film se knižní předlohy drží více-méně přesně – za povšimnutí stojí snad jen to, že White je na rozdíl od filmařů lidumil a nechal přežít alespoň Johna.

S tím jsem si o pár dní později šel do knihovny pro další dvě knížky od Alana Whitea – Dlouhý pád a Dlouhá hlídka (Pokud se vám zdá, že má dotyčný všechno dlouhé, vězte, že krom pádu a hlídky ještě také noční pochod a léto...a dle všeho i vedení) – a ve zmíněném pořadí si je přečetl.

Nevím – asi mě mělo varovat už to, že Umírání za dlouhého dne je první případ, kdy film kvalitou snad i překonal knižní předlohu. V každém případě Pádem i Hlídkou jsem byl spíše zklamán.

Stručně:

V Dlouhém pádu je dvanáctičlenná skupina commandos vysazena v Belgii, kde se pokouší Němcům pod nosem ukrást soubor šifrovacích klíčů. Skupina je vedena zkušeným důstojníkem Robinem Rhodesem a krom něj a osmi komanďáků si do ní našel cestu jeden policejní odborník na trhaviny a dva kriminálníci znalí téže problematiky. Šifrovací klíče se po jistých peripetiích (překvapivě způsobených právě těmi dvěma zločinci) dostanou do britských rukou a akce budiž tedy zvána úspěšnou i přesto, že se z ní sedm z dvanácti mužů nevrátilo...

Dlouhá hlídka se točí okolo jednoho starého francouzského chemika, který se ve věznici poblíž obce Petillon nedaleko Chartress pod dohledem Němců zabývá výzkumem pikrátů. V oblasti je vysazena čtyřčlenná skupina commandos, jíž vede voják, který před válkou chemii studoval. Úkolem skupiny je se do vězení dostat a vyslechnout profesora, resp. dostat do ní chemika, aby on profesora vyslechl.

Obě knihy jsou sice poměrně čtivé, leč operují s nesmysly natolik zřejmými, že z toho i majitele ne právě oslnivého intelektu berou křeče do očí. Argumentuje tím, že akci je potřeba provést v první řadě tiše, nechává v Dlouhém pádu v Němci okupované Belgii seskočit dvanáctičlennou skupinu bez jediné palné zbraně. Existenci tlumiče zřejmě před Whitem někdo zákeřně ututlal. Mám dojem, že po vydání Dlouhé hlídky musel totéž někdo udělat i se samotným autorem, jinak by se tento musel stát terčem lynčování ze strany vojáků královské námořní pěchoty, z nichž právě v hlídce dělá naprosté idioty, schopné servat se mezi sebou jak koně vlastně uprostřed nepřátelské posádky.

Tolik, pokud člověk nebude knihy uvádět ve vzájemnou souvislost. Tu ale White čtenáři více-méně vnucuje už tím, že nechává v knihách vystupovat tytéž postavy. Tedy ty, které přežily. Někdy nechá vstát z mrtvých i padlé. Příkladem budiž výše zmíněný Tom Cooper, kterému v Umírání prostřelená hlava (friendly fire – such an evil grace) nebrání v tom, aby se znovu objevil mezi živými v Dlouhé hlídce. Tentokrát však ne jako chlap vědom si stinných stránek své práce, ale jako roztěkané kuře, jež svými chybami ohrožuje celou skupinu a své ostudě ve finále nasadí korunu dezercí... To je vlastně další věc – ty postavy, které se objeví ve vícero dílech má čtenář problém poznat. To je nakonec i případ majora Rhodese. Poté, co se v Dlouhém pádu prezentuje jako sympaťák a takřka ukázkový klaďas až supermanovských rysů, v Hlídce má čtenář před sebou chladnokrevného cynického zabijáka, který neváhá „pro úspěch mise“ zabít sotva osmnáctiletou těhotnou dívku, aniž by na svoji obhajobu pronesl byť jen něco o nesprávném čase a místě, na němž se dotyčná ku své smůle objevila. Rhodesovou rukou ze světa sejde i onen profesor chemie, za nímž se skupina tu štreku táhla. Prostřednictvím téhle epizodky pak White dává Němcům možnost ze sebe definitivně udělat pitomce tím, že profesorovu smrt prohlásí za selbstmord i přesto, že dotyčnému z ucha trčí kus nerezové šipky vystřelené z Rhodesovi kuše nebo čeho...

Již jen formální výhrady bych vznesl vůči časovému sladění příběhů. Umírání se zjevně odehrává někdy na podzim roku 1944. Obě knihy, jejichž příběhy se dle souvislostí odehrávají až po Umírání, jsou datovány do druhé poloviny roku 1943...