Líná ruka

 - prázdnej blogísek

...ne, že bych se nudil tak třeskutě, až by témata docházely...
...ba nezažívám ani časy tak turbulentní, že by nebyl čas sem tu a tam něco vylepit...
Jen mi poslední dobou různý věci serou tak nějak blbě, že se mi o tom vlastně psát ani moc nechce.

Nicméně o tom, že nadšení nikdy nepřežije disciplínu jsem se tu v jiných souvislostech už zmínil. Tak jsem se hecnul, že alespoň stručný shrnutí nejvýznačnějších událostí předchozích několika mnoha týdnů sem zkusím nějak úhledně sesypat disciplinovaně, když už ne nadšeně. Tak k čemu já se to od té půlky května přimotal...

K pochodu Praha - Prčice. To asi neni žádný velký překvapení, tam se s parťákem couráme každoročně. Jako vždy z Olbramovic, po letech pro změnu fakt do tý Prčice. Asi bylo vcelku užitečný si připomenout, proč se před koncem od davů trhnem a jdem na vlak do Heřmaniček. Býváme tak doma o dobrý dvě hodiny dřív a poslední kilometry pochodu nám nezpestřujou lidi, co celou cestu prochlastali. Vrcholem akce i tentokrát samozřejmě byly bramboráky v Bučině. Kdyby snad někdy došlo na nejhorší a my jednou v Bučině to útulný posezení nenašli, shodli jsme se, že bychom se doplácali někam na nejbližší autobusovou zastávku a s PPP se tim rozloučili. Definitivně!

Co tam máme dál... Přiznám se, že jsem si k tomu teď musel otevřít kalendář, protože kdo si to má do háje pamatovat?
Dál tam máme trochu kultury. A jaký! 
V neděli 7. června v bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě zahrál Vinohradský symfonický orchestr spolu s varhaníkem Lukášem Dvořákem Rheinbergerův Varhanní koncert č.2, g moll. Poté, už bez varhan, Guilmantovu Sonátu č.1 d moll a na závěr Dvořákův Zlatý kolovrat.
Vydali jsme se tam s Hostinským a pěkné to bylo. Jestli si myslíte, že po koncertě vážné hudby nemůže následovat afterparty, po níž je sick day tim nejvoňavějšim benefitem světa a okolí, tak dovolte, abych vás krátce vyvedl z omylu. Vedle mnoha dalších talentovaných umělců jsou členy výše zmíněného orchestru Zebřička s chotěm, jehož rodiče se na koncert přijeli z daleka také podívat. V této sestavě jsme pak seběhli z Vyšehradu na Výtoň do Podskalské celnice a odtud nemohli pokračovat nikam jinam, než na UV, kde jsme v družném hovoru setrvali... Dlouho. Nevim proč, odkudsi z hloubi paměti mi vyskakuje čas 3:22... Protože jsem se nezodpovědně poddal chuti na malešovskou dvanáctku, po níž mne bolí hlava i když se na ní jen nešikovně podívám, v pondělí se to bez toho sick daye neobešlo a šéfa jsem s ním s poníženou omluvou seznamoval jaksi ex-post až po poledni...
Jen tak tak jsem se zvládl dát dohromady alespoň na dlouho domluvený večerní pub kvíz s kolegou Jezevcem a jeho ctěnou sestrou.
V každém případě bych tím rodinobody, získané za příkladnou péči o mláďata v době manželčiny téměř týdenní nepřítomnosti v prvním červnovém týdnu, považoval za beze zbytku spotřebované.

13.6. - Odolský Albatros. Tentokráte bez inženýra, který si jel na víkend užívat divočiny. Dojel jsem, vyložil modely na stoly a jal se korzovat tělocvičnou. Při tom jsem zakopl o duo přátel z Dobříše, s nimiž jsem si vzápětí nutně potřeboval dojít do foodtrucku na dvůr pro pivo. Dalšímu korzování padlo za oběť pár stokorun, vyměněných za model Mirage IIIC, nabízející po třech pohledných kamuflážích jihoafrického a argentinského letectva. Protože mne i svého kolegu lobo přesvědčil k pořízení elegantního brousítka, zbytek dne jsem chodil po place s pilníkem na nehty drze čnícím z kapsy košile.
Za pozornost dále stojí setkání se starým známým z dob, kdy jsem byl členem proseckého modelářského klubu, který z krátkého přátelského poklábosení udělal tak trochu pracovní pohovor. V určitých souvislostech zmínil takový jedno číslo, kterýmu nešlo nedopřát sluchu... Ale to si zaslouží vlastní článek. Časem...
Dále za pozornost stojí, že si pořadatelé ponechali poněkud zvláštní rozdělení technikářských kategorií.
Krátce: "Technika v měřítku 1/40 a větší" je jedna, "Technika v měřítku 1/41 a menší" je druhá. Výsledkem je, že ze tří nejběžnějších technikářských měřítek, tedy 1/35, 1/48 a 1/72, mají pětatřicetiny kategorii pro sebe, kdežto čtvrtky a dvaasedmdesátiny jsou pohromadě, což pak trochu deformuje hodnocení. I tohle by si asi zasloužilo svoje ublognutí, jen by mně to asi muselo o něco víc trhat žíly...

Hned den po Albatrosu jsme se vydali na další jezevčí výšlap. Po osmé ráno jsme se sešli na smíchovskym autobusáku, kam se mi hrozně chtělo jet přes Dvorecký most, ale pohodlí jsem tomu nakonec neobětoval a na Karláku normálně přestoupil na metro. Při nástupu do autobusu, který nás posléze vezl do Davle, jsme krátce politovali bolestivě střízlivějícího muže, kterého řidič vyloučil z přepravy. V zas tak strašnym stavu ten člověk nebyl, za šoférovým rozhodnutím proto tuším nějakou přilš čerstvou a příliš ošklivou zkušenost.
Z Davle jsme šli v podstatě po paměti do Jílovýho údolím Záhořanskýho potoka, pak okolo osady Havaj nahoru do kopce k tomu lesíku, co v něm visí varování před nějakou liščí prašivinou. V Jílovym jsme navštívili sámošku a osvěžili se, věřte nebo ne, nealkoholickým nápojem. Pořád po paměti jsme pokračovali ke Zdeničce do Nechánic, kde jsme si k řízku se salátem už ale dali normálně pivo, jako slušný lidi.
Dál přes Kostelec u křížku, Kamenici a okolo Struhařovského rybníka do Popovic, kde jsem v místní Kozlovně neodolal řezanýmu pivu do tupláku. Odtud pak přes kopec do Kunic a pod dálnicí do cíle ve strančický hospodě U Milotů, kde jsme k večeři dali něco z místní studené kuchyně.

V pátek 26.6. jsem smířen s osudem pořídil letošní várku spálenin od slunce na koupališti v Berouně, kam jsme s dětma odjeli hned, jak přišli domu s vysvědčenim. Sice jsme našli místa s jakýms takýms stínem a ani jsme se na tom koupališti neplacatili úplně celej den. Ba dokonce i namazanej jsem byl tak, že za mnou v bazénu zůstávala mastná stopa, jak za poškozenym tankerem. Všechno jedno, stejně jsem odtamtud zase odjížděl rudej jak trenýrky.
Večer jsem se hotovil zaskočit na UV na dopitnou, která tentokrát měla být mnohem důkladnější, než je v čase před prvním prázdninovým týdnem obvyklé. Nenásleduje totiž jen obvyklá týdenní dovolená, nýbrž vcelku zásadní rekonstrukce toalet, díky níž bude hospoda zavřená minimálně do začátku srpna. Dopitná se nakonec nekonala, neboť dopít se podařilo hostům úplně bez naší pomoci už v pátek před šestou večer. 
Pročež jsme se vydali přes ulici s tím dopíjením pomoct kolegům do divadelního klubu. Ve Vinohradském divadle bývá zvykem před letní přestávkou uspořádat krátký hudební festival za vstupné dobrovolné a s pivem do kelímku.
Já zvládl dorazit na posledního účinkujícího, jímž byla part Gambrz Reprs. Kdo zná, tuší, že to úplně můj šálek kávy není. Nicméně s živou muzikou se to má podobně, jako s čepovanym pivem. Nezáleží ani tak na značce, jako spíš na podání. A tak jsem si i tenhle divnej žánr vlastně docela užil.
...ale na to pivo bylo lepší si přeci jen dojít do klubu, než k tomu impro-výčepu - fronta menší, pivo lepší...
V klubu jsme nakonec skončili všichni. Umělci, dříči ze zákulisí, exulanti od Vávrů... Všichni. Kolik jsem vypil piv, to si už přesně nepamatuju, jakékoliv číslo dokonale zastínil údiv jednoho z divadelníků nad tím, že je po dlouhý době chlastem zčouzenej víc, než koksem. Zábava s těmi rozevlátými lidmi z uměleckého prostředí byla nevídaná, což mi vyrobilo náladu obvykle vtělované do sošek tlusťoučkého spokojeně se culícího Budhy. 

"Tatííí..." probralo mne z těžkého spánku Medvídě "mohli bychom dneska zase do Berouna?"
Bylo sobotní dopoledne, já s obtížemi rozlepil víka a jal se prát sám se sebou, abych vymyslel něco smysluplného, čím bych dcery, toho času stojící s nadějí v očích ve dveřích do ložnice, nezklamal. V první řadě bylo třeba si ujasnit, kolik je hodin. Jedenáct. Hm, v Berouně koupaliště otevíraj v deset a pokud tam na tu otvíračku nejste, připravte se na to, že se budete celej den pomalu propékat na sluníčku.
"Hele holky, to už je teď trochu pozdě. Kouknem, kam by se dalo jít v Praze..." odpovídám pohotově. První mne napadl bazén na Šutce, ale to holky kysele odmítly s tím, že chtějí venkovní. Nebudu to dlouze napínat, s naivním předpokladem, že jsou lidi obecně líný chodit pěšky jsme vyzkoušeli Divokou Šárku, o níž jsem si myslel, že když je to tam od nejbližšího parkoviště/MHD dvacet minut pěšky, lidi to odradí. Palouk plnej ručníků a fronta na hodinu u brány mne vyvedly z omylu. Zkusili jsme nedaleký Džbán. Tam žádná fronta nebyla, pohodili jsme ručníky na palouk u bistra Na hrázi a šli vyzkoušet vodu. Sobotní akci bych tedy považoval za úspěšnou. Přesto však jsem pro případný nedělní výjezd qodě navrhl zlepšovák.
"Hele zejtra bych zajel na plovárnu do Senohrab. Tam to známe, je to u lesa, bude tam stín, dojedem tam za půl hodinky, zaparkujem hned vedle..."
Kulíšci návrh odsouhlasili a tak jsme v neděli, tentokrát v sestavě já, Medvídě a Inženýr zamířili k soutoku Mnichovky se Sázavou. Půjčili jsme si lehátka, rozložili je do stínu lípy a bylo nám dobře celý odpoledne, který jsme trávili střídavě skákáním z mola, osychánim na lehátkách a požíránim dobrot a popíjením chlazených nápojů ze zásob jak vlastních, tak i sousední Baštírny...

V podstatě samá pozitiva a sociální jistoty, kdyby se celym červnem jak smrad netáhlo nasrání z práce, myslim tý HPP.
Ale jak jsem psal výše, o tom si tu časem ještě poklábosíme...
Teď mi držte palce, ať přežiju prázdniny.