Výlet po nádražkách

 aneb Expedice, co by si zasloužila grant...

...protože pro výletníky jsou informace o množství a kvalitě pohostinství v blízkosti železnice, obzvlášť takhle s létem za dveřmi, mimořádně důležité!

Já teda, pravda, naprosto netušim, jestli bylo právě tohle tím určujícím momentem, díky němuž padlo rozhodnutí další teambuilding na UV pojmout právě jako výlet po nádražkách, konkrétně těch, nacházejících se u trati mezi Prahou a Benešovem. Ovšem důležité jsou výsledky, že ano...

Datum výletu se díky Zebřiččině zálibě v Excelu (ne, nezdá se vám to a ne, nejde o žádný sofistikovaný sarkasmus - Zebřička si skutečně v Excelu hoví) poměrně rychle podařilo utřepat na první květnovou sobotu, kdy mělo volno jednoznačně největší množství klientů vávrovské chráněné dílny  zaměstnanců a přátel naší milé restaurace.

Ovšem o tom, jak se to má s realizací plánů, již dávno moudře se značnou skepsí pohovořil Guderian a ani on tehdy určitě nebyl první. Takže na 2.5. se sice přihlásilo lidí nejvíc, ale pak si taky pár z nich blbě naplánovalo marodku (amatéři - měli si jí vyřídit o týden dřív, jako já). Tímto si tedy ze seznamu účastníků ještě před nástupem do vlaku škrtáme Hostinského, Zahradnici a Saxofonistku a u odjezdový tabule na hlaváku se nás sešlo pět. Já, Zebřička se svým chotěm Matfyzákem, Herec a Mánička-MaTurista. Po cestě přistoupivší nakonec celkový počet účastníků zájezdu uzavřeli na konečných osmi kusech.

Ale věnujme se tomu nejdůležitějšímu - hospodám!
Hospoda první - benešovský Perón. 
Jediná hospoda na trase, která sídlí skutečně přímo v nádražní budově. Velkoryse pojatý interiér nabídl útulné posezení nad jedenáctistupňovým Ferdinandem. Byl fakt dobrej - jedině hluboce zakořeněná disciplína, profesionalita a léta praxe mi zabránily přepálit start a dal jsem si jen jeden kousek. No dobře, jeden a půl, zas tak hluboko se mi ta disciplína nezadřela... Plánovali jsme v téhle hospodě dát pod pivo nějaký základ, bohužel o víkendu tam nevaří.

Hospoda druhá - čerčanský Barrandov.
V pivnici hned u nádraží čepují Březňáka. Osobně proti tomu pivu nic nemám, leč je třeba říci, že po tom Ferdovi v Benešově tu ten Březňák nebyl v úplně snadné pozici. Více než pivo jsme tu tedy ocenili chutné jídlo. Na stole se ocitlo několik porcí smaženého sýra s opečeným bramborem, vepřová játra s houskovým knedlíkem a segedín, samozřejmě rovněž s houskovým knedlíkem. Všichni strávníci od stolu odcházeli spokojeni. Pivečko si tu už ale nikdo nepřidal...

Hospoda třetí - Pyšelka.
Vskutku mimořádně nenápadný hostinec s penzionem stojí hned vedle železniční trati jen pár metrů od zastávky Pyšely (byste bejvali neřekli, co?). Interiér působí téměř až zbytečně moc čistě, zahrádku tu ale maj kouzelnou a k úplný dokonalosti ji schází volný výhled na trať a projíždějící vlaky, který tu zazdili protihlukovýma stěnama. Piva měli na čepu tři, pamatuji-li se správně Radegast 10, Kozel 11 a Prazdroj. Mně kozlík chutnal, ostatní členové výpravy si na své volby také nestěžovali. Návštěvu tohohle podniku lze, zejména v teplejších měsících, vřele doporučit.

Hospoda čtvrtá - senohrabský Franz.
Franz sluje zejména vynikající dršťkovou polévkou, kterou jsme si však tentokrát nedali. Sympatická servírka měla plnej dům, lítala jak hadr na holi, tak nám bylo blbo jí prudit nějakýma mlsotama. Dali jsme si nápoj, někteří z nás se hleděli trochu přibrzdit nealkem, já zůstal u piva, maj Gambrinus, hodnotím chvalitebnou. 

Od Franze jsme k další hospodě šli pěšky a na cestu se posilnili kávou v cafe33. Odtud jsme sešli do údolí, prošli tunelem pod tratí a na druhé straně pak podél Kunického potoka zamířili k Mirošovicím.

Hospoda pátá - U Aničky v Mirošovicích.
Zde nechme chvilku mluvit Herce a jeho zápisník z cest.
"Hospodský je oblečen v dresu Slavie, nad výčepem je vyvěšeno šest slávistických šál. Galahad hoří."
Nehořel. Ale stejně jsem byl tak nějak radši, že jsme pak seděli venku (...i když zrovna včera mohla bejt zrovna v týhle hospodě docela legrace...). Na čepu výborný Radegast 12.

Hospoda šestá - U Milotů ve Strančicích.
Když překonáte odpor a podaří se vám vystoupit z vlaku na té beztvaré neudržovatelné změti hutního materiálu, kterou mají posledních asi dvacet let ve Strančicích místo nádraží, hned za starou nádražní budovou je hospoda U Milotů. V poměrně velké budově bývávalo kino a v patrech nad hospodou penzion. Kino už neni, místo něj má hospoda salonek (no...spíš takovej jakoby salon. Sál. Sál to je. Taneční...), hotýlek už taky nehotýlkuje, ale hospoda prosperuje, zdá se, dobře. Na čepu tu, co si tak už ze svých jinošských let pamatuji, mívali Kozla a Prazdroj. Tentokrát inzerovali Volbu Sládků, což se občas vyplatí ochutnat. Fešná servírka na nás ale zakroutila hlavou a nabídla Ratar. No nakonec taky proč ne. 
U Milotů jsme taky začali plácat o stůl čertovejma obrázkama, k čemuž jsme se při dalších zastávkách ještě vrátili...

Hospoda sedmá - říčanská Lokálka.
Tady mi udělali asi největší radost. Pivo jsem sice lemtal na stojáka na sluníčku na dlažbě před nehezky šedým domečkem, ale tím pivem byl Kynšperský Zajíc! Vynikající pivíčko jsem ochutnal kdysi dávno v Beergeeku na Jiřáku a pak jakoby zmizelo z povrchu zemského - nezakopl jsem o něj dobrých deset let. A tak když jsem zjistil, že ho v Lokálce mají na čepu, radostí jsem si výskl, možná i povyskočil. Byl přesně tak dobrej, jak jsem si ho pamatoval.

Hospoda osmá - U Medvěda v Kolovratech.
Nezadržitelně jsme se přiřítili zpět do Prahy (ano - tahle obec na půl cesty do Benešova skutečně už patří do pražského katastru) a Medvěd to odnes. Usadili jsme se kolem většího stolu, na který zmatnělé okno s vypětím všech sil vrhalo denní světlo, a opět se vrhli na karban. Popíjeli jsme o toho Bohéma z Krušovic. Po Zajícovi na tom byl ještě hůř, než hned ze začátku ten Březňák po Ferdovi. Nicméně v zápalu hry jsme zvládli bez většího násilí vypít dva. Hospoda U Medvěda je jinak strašně útulnej pajzlíček. Jedna větší místnost, kam se vejde tak dvacet lidí - dvacet pět, když se mají rádi - je přesně tak nedokonalá... trochu tmavá, stoly trochu otlučený a ozdobený kroužkama od sklenic... aby v ní člověku bylo hezky. 

Odtud už jsme jeli rovnou na hlavák. Minuli jsme tak nádražku v Hostivaři, která v původním plánu byla, ale osobně myslím, že to důležitý jsme obejít zvládli. Nicméně to neznamená, že by byl toho dne konzumaci konec. Ne ne ne, přátelé...

Hospoda devátá - Turnovská pivnice na žižkovský straně hl.n.
Pokud se potřebujete dostat z hlaváku na Vinohrady, považoval bych za trestuhodné k tomu zvolit trasu, která by skrz Turnovskou pivnici nevedla. Konkrétně tahle pobočka dnes již poměrně košaté franšízy dřepí na moc pěknym místě a jak terasa, tak interiér nabízí mimořádně pěkný výhledy na centrum Prahy. Krom toho v Turnově vaří neskutečně dobrou osmičku, která se ani mezi plnotučnějšími pivy rozhodně neztratí... Poseděli jsme na terase, vychutnali si tu dobrotu a chystali se na autobus, abychom... 

...šli lejt dál!
Hospoda desátá - bar Tečka.
Přátelé, kolegové, bratři, sestry, sousedé a známí - ukažme si na mě, můžu za to já. Den před výpravou jsem totiž prvně navštívil bar Tečka v Americký, kde jsem objevil Kácov 12 za 54,- Co bych to byl člověka, kdybych se o tuhle zkušenost s přáteli nepodělil, že.
"Já už nic pít nebudu, ale jestli jdete do Tečky, tak já jdu s váma." prohlásila rozhodně Zebřička, ze které opadla zodpovědnost za výpravu a tím uvolnila místo nastupující opičce. 
Jelikož z Tečky už nám nikomu nikam nic nejelo, poslední pivo jsme si vypili ve velmi ležérním tempu a zas u toho chvilku mastili ty karty.

Tečka by bývala byla hezká tečka za sobotním veselím.
Jenže... Mánička-MaTurista s Galahadem dostali hladík, který zahnali burgrem od Macdonalda na I.P. Pavlova. Hladík pak vystřídala žíža. Velmi dobrá plzínka v Demínce na ní nestačila, doklopýtali jsme tedy ještě za roh do Hákovny, kde jsme to zavíčkovali jedenáctistupňovým ležákem. Zatímco jsme si jej vychutnávali, nějak - už přesně nevím jak - jsme se dali do řeči s milou cizinkou. V Evropě žijící mexičanka Laura si odskočila na prodloužený víkend do Prahy a v sobotu večer si jen tak zašla na pívo. My v sobě zřejmě našli ještě dostatek šarmu a intelektu, aby před náma neutekla a Mexiko nám nevyhlásilo válku...
Já bych řek', že dobrý, ne?