Zasrané náledí

   aneb Když je bláto kámoš

Zahájení letošní turistické sezony jsme dlouho neodkládali. Na víkend 17./18.1. jsme se s parťákem dohodli ještě dřív, než jsme stihli vystřízlivět ze silvestrovského řádění. Překvapuje mě to o poznání méně, než loňská objednávka do Hellu. 

Než se pustím do výkladu o krásách zimy ve středočeském kraji, cítím jisté puzení výlet uvést do souvislostí předcházejících dnů.
Začal bych středou 14. ledna, kdy jsem šel spát až ve čtvrtek v půl třetí (a v sedm vstával do práce). Může za to družný hovor, do něhož jsme zabředli se Zebřičkou, Zahradnicí a Námořníkem. Šlo zdařilou reprízu podobné akce z předchozích týdne, kdy našemu družnému hovoru, tehdy ovšem bez Námořníka, padla za oběť litrová lahev domácí meruňkovice. Usnesl jsem se, že tomu budu říkat zápisné, neboť větu "Dáme meruňku?" prvně vyslovila Zahradnice, takto nejnovější posila týmu, která si svým podmanivým úsměvem již stihla získat přízeň davů. Konkrétně mně bylo ráno překvapivě fajn, Zebřička se Zahradnicí však stejnou zkušenost neudělaly, pročež jsme onoho 14. ledna meruňkovici do našich učených debat již nezapojovali...

Pokračoval bych čtvrtkem 15. ledna, kdy jsem se na lože odebral v pátek okolo jedné ráno a pátkem, kdy jsem šel spát v sobotu ve tři. V onen pátek totiž slavila Habra narozeniny, pochopitelně U Vávrů. Vedle toho se tam konaly další dvě akce, které personál podniku hravě zaměstnaly do pozdních nočních hodin. Lépe snad říci brzkých ranních, jelikož Zahradnice zahodila zástěru do kouta asi ve dvě a rozhodně ne jako takovej ten poslední, co za sebou zhasne a zamkne... Já se toho večera chtěl odebrat do peří nejpozději okolo půlnoci. Na sobotu jsem totiž plánoval spakovat děti a vzít je na výlet, aby do mrtva uslavená Habra mohla dopoledne prospat, k obědu si objednat pizzu a pak jít zase spát, bude-li třeba. 
To se mi úplně nepovedlo, to s tim odchodem. Od Vávrů jsem odešel chvíli před třetí hodinou ranní. Nicméně byl jsem na sebe přísnej, v sedm jsem vstal, spakoval děti a v 8:14 jsme opouštěli pražské Wilsonovo nádraží směrem k Hradci Králové, kde místní modelářský klub toho dne zahajoval výstavní sezonu. 
"To jsou ty výtečníci, co s náma na jaře pojedou do skanzenu?" zahalasil s těžko přeslechnutelným slovenským přízvukem hradečák Lukáš, který má nějaký akcie ve vojenskym skanzenu ve Smečně u Kladna. Inženýr zbystřil a vůbec se celej tak zvláštně napružil, že chvíli připomínal Surikatu frčící na nějakých ne úplně legálních práškách. 
Potřást pravicí jsem toho dne mohl též dvěma bývalým Veselým lepičům Medvědovi se Žabákem, kteří vypadali veselejší, než když byli Veselí... Korzováním jsme s dětmi příliš času netrávili. Před cestou jsem si totiž udělal domácí úkol a věděl, že vedle Aldisu, kde se koná výstava, jsou hradecké městské lázně. Na dvě hodiny jsme tedy zaparkovali tam. Děcka blbly na tobogánu a v bublinkách a ve vlnách a vůbec všude kam vlezly. Oběd jsme ku spokojenosti všech zúčastněných vyřešili pizzou na místě. S kolegy modeláři jsem se po rodinném cachtání došel spíš jen rozloučit a s dětma odešel na nádraží, kde jsme pořídili nějakou sváču. Což však bylo úplně fuk, protože první, co mi řekl Inženýr, když po usazení ve vlaku popatřil na nabídku občerstvení, bylo: "Táto, já mam hlad." Cesta domů se nesla ve znamení těžkého boje s vlastní únavou, do něhož mi malí záškodníčci každou chvíli nějak házeli vidle... 

Domů jsem je proto sice přivedl celé, živé, nepolámané, neutopené a nebál bych se říci i vcelku veselé a spokojené, sám jsem však byl vorvanej jak jetel. Plácnul jsem sebou na postel a chystal se cele poddat mrákotám. Z nich mne vytrhla Habra nepříjemně věcnou připomínkou, že bych si měl skočit do Alberta pro něco na sváču na nedělní výšlap.
"...a když už v tom budeš, zkus brnknout Hostinskýmu, jestli by ses nemohl zastavit v hospodě. Já tam mam v lednici nějakej zbytek masa na tatarák, tak že bys ho přines. Bych z toho zítra dětem udělala třeba malý burgříky..."
Tedy jsem zvednul telefon, vytočil Hostinskýho, který se mi ozval hlasem rozjařeným tak, že jej slyšela i Habra. "No jasně, přijď. My tu jsme s Magistrou...a Bekovka tu je... a nějaký další lidi..." 
Podotýkám, že na UV bývá přes víkend zavřeno. To teď však neni důležité. Důležité je, že když Habřin uchometr zaznamenal informaci o poměrně široké společnosti, burgříky šli stranou...
"Hele tak když tam jsou, nedojdem tam a neuděláme si normálně ten tatarák?"
Inu šli jsme a udělali. Bylo ho půl kila a byl sprostě dobrej.
Připravoval jsem jej já a když jsem se s rukama vonícíma syrovým hovězím vykutálel z kuchyně, začal jsem být mimořádně atraktivním pro Bekovkova společníka, jímž bylo devítitýdenní štěně německého ovčáka (asi). 
V takto kvalitní společnosti jsme setrvali ještě poměrně dlouho poté, co se odporoučela poslední topinka do hlubin některého ze zainteresovaných trávicích traktů. Únavu se mi povedlo překlábosit a spláchnout malešovskou dvanáctkou a nějak se tak přihodilo, že jsem se čtvrtý den po sobě doma zjevil po půlnoci...

A tím se pomalu dostáváme k tomu výšlapu. Sešli jsme se s parťákem pár minut po osmé na smíchovském autobusáku, dali si kafe a jali se čekat na autobus 317, který nás pak odvezl do zastávky Klínec, Hl.sil. Klíncem jsme prošli bez zádrhelů až k lesu, kterým jsme se pustili údolím podél potoka Korábky k jednokolejné trati vedoucí z Prahy do Dobříše. Tento úsek udal tón podstatné části výletu. Cesta byla pokryta nesouvislou ledovkou, takže bezpečná stopa se najít dala, ale místo kochání krásným okolím musel člověk pohled soustředit tak půl metru před sebe, aby si nějakým nedopatřením neulomil některou z končetin.

Za zmíněnou tratí a lávkou přes Bojovský potok nás čekal kopec, do něhož jsme se už jednou škrábali a bylo to zábavné i bez sněhu a ledu. Na vršku jsme si chvilku odfrkli, zahřáli se kalíškem čaje s rumem a pokračovali dál do Sloupu, ze kterého jsme velmi opatrně, přidržujíce se plotu a větví podél cesty, sestoupili do Davle. Výhled na soutok Sázavy s Vltavou náši pozornost příliš dlouho neudržel. Ale hezkej je, to jo. 
V Davli jsme se odměnili kávou a zákuskem v Café Marina. Dobrej Alžír a oříšková kostka mi udělali tak hezky v bříšku, že jsme se museli štípnout do ucha, abychom se probrali a šli dál.

 Na druhém břehu řeky, na jejíž hladině tu a tam plovaly kusy ledu, jsme se opět museli začít důsledně koukat pod nohy, protože ve stinném údolí Záhořanského potoka k žádné velké oblevě taky nedošlo a cesta tak probíhala na chlup stejně, jako z Klínce do Davle. Nejzábavnější byl asi úsek údolím Černíkovského potoka, které do Záhořanského ústí někde mezi osadami Sedm jezů a Albatros, a od něj pak nahoru do Oleška. Nezledovaťělá část cesty byla široká zhruba jako kladina a když jsme nohu položili blbě, kopejtka se rozjížděla do všech stran. Nicméně dobrá věc se podařila, do Oleška jsme se dostali, aniž bychom si rozbili držku. Bohužel, občerstvovna, na kterou jsme se tu těšili, byla zavřená a otevírala až snad ve čtyři. Vzhledem k tomu, že bylo zhruba poledne, rozhodli jsme se nečekat.

Oleškem jsme prošli do Březové, o níž víme, že je tam pivovar. Došli jsme k němu, abychom zjistili, že ten má zavřeno taky. Ovšem nežehrali jsme na nepřízeň osudu. A zcela správně. Jen o pár desítek metrů dál, v Nové Březové, jsme našli hospodu U Zahrádkářů. A v ní jedenáctistupňový braníček za 37,- a bramboráčky vytuněný škvarkama a klobáskou za 60,-. Dali jsme si oboje, ten braníček dvakrát.

Odtud už to bylo pořád z kopce až do Vraného. Kousek jsme šli lesem, opět většinou na ledě... Už jsme si zvykli. Za mnohem větší příkoří bych považoval, že ve Vranym, obci vcelku silně připomínající civilizaci, jsme zakopli o dvě hospody a obě byli zavřený. Tak jsme dali plechový u Ernesta před nádražím. Ovšem větší radost takhle po tom sezení "na zahrádce" udělalo automatický kafe v čekárně toho nádraží...

A toho dne, milé děti, se mi podařilo jít spát opravdu toho dne...