Šťastní lidé s nohama úplně na kaši

 aneb Jak jsem padl za svobodu Československé republiky

A je to tu zas. Memoriál československých parašutistů, ročník 2025. V mnohém byl jiný, než předchozí. Třeba hned zkraje lze jako jeden z podstatných rozdílů zmínit, že oproti předchozím ročníkům jsme nejeli v pátek přenocovat do Chrudimi, nýbrž jsme na místo startu odjeli až v sobotu ráno. Parťákovo příbuzní potřebovali být v sobotu od časného rána někde jinde, takže ustájit na noc by nás asi mohli, ale brzo vypakovat posléze museli. Vzhledem k tomu, že jsme letos startovali v poledne, navíc stejně jako loni z Pardubic od vojenské části letiště, nám přišlo tedy mnohem výhodnější se v klidu vyspat doma a do Pardubic dojet v sobotu dopoledne.

Díky tomu jsem na sebe v pátek večer musel bejt přísnej. Nějakou dobu nazpátek mi právě na 7.11. přišla pozvánka třídní sraz se spolužáky ze základní školy a za jiných okolností bych je viděl docela rád. Ovšem s vědomím, že před tímhle výletem by mnou kocovina cloumat spíš neměla, jsem zůstal doma a asketicky se věnoval inventuře výbavy na Memoriál.

S parťákem jsme se sešli na nádraží lehce po deváté hodině a jali se trpělivě vyčkávat, až nám ČD laskavě sdělí, ke kterému nástupišti bude přistaven rychlík do Pešti s odjezdem v 9:42. 
Odjeli jsme v pořádku a cestou se shodli na tom, že teprve teď vlastně máme nějaký prostor k lehce nervóznímu spekulování o tom, kudy a kam nás pošlou a zdalipak jsme se letos připravili dostatečně... V Pardubicích samých, kam nás ČD dovezly na čas, je to od nádraží k letišti pěšky tak 20 minut v suchym tričku. Na MOLce přes silnici jsme si dali kafe, pozorovali cvrkot před letištěm a zkoušeli z něj něco vyčíst.

Správně jsme odhadli, že letos nás žádnýma autobusama na začátku nikam nepovezou, letos pošlapeme pěkně pěšky rovnou z letiště. Už naprosto nesprávně jsme odhadovali kam. Pořád jsme ve svých spekulacích totiž operovali s tím, že pokud se v Chrudimi nezačíná, bude se tam určitě končit. Své opodstatnění ten předpoklad měl, poslední čtyři ročníky takhle proběhly. Ovšem výsadkáři taky zatim vždycky vytáhli z rukávu nějaké eso, kterým zažité vzorce trochu narušili. A tentokrát tomu nebylo jinak...

V poledne jsme se dostavili na briefing, vyfasovali protektorátní doklady, nějaké potravinové lístky, trochu peněz a do dvojice jednu mapu. Hned poté jsme byli "vysazeni" a vydali se plnit úkol. To jsme zahájili zejména svědomitým vyplněním dokladů, aby nás někdo zase zbytečně neuvařil na ptákovinách... První kroky směřovaly ke svatojakubskému patníku u mostu mezi Svítkovem a Rosicema, kde jsme objevili hluboce zakonspirovanou informaci o aktuální poloze štábního kapitána Morávka, který nám ozřejmí další postup. K nalezení má být na Kunětické hoře, oslovit jsme ho měli větou "Cesta klouže." 

Od mostu jsme ušli sotva pár set metrů, když nás zastavila německá hlídka, která nám vypálila 15 korun pokutu za to, že jsem u sebe měl kafe, trekový hole (z kovu, na to prej je nějaká vyhláška) a krom toho jsem si tak trochu nepamatoval rok narození... No nic, od tý chvíle už jsem si ho pamatoval docela dobře...
U mostu mezi pardubickým Starým Městem a Polabinama jsme se utrhli od řeky a vzali to městem okolo univerzity ke Starému Hradišti, odtud přes Brozany do Ráb a konečně se vyškrabali na Kuňku. Pan štábní čekal u hradní studny.
"Cesta klouže."
"Lépe klouzat, nežli klečet." odpověděl oslovený muž a my tak poznali, že jsme takříkajíc na správné adrese. Poslal nás do Krňovic do hospody U Skanzenu, kde jsme se slovy "Posílá nás pán z cesty." měli identifikovat další kontaktní osobě. Krom toho nás varoval, že různě po cestě slídí gestapo, důsledně kontroluje v podstatě všechno, tak ať si dáme majzla na vyplnění údajů v dokladech a potravinových lístcích. Dobrá rada nad zlato, protože jsme si dosud neráčili všimnout, že se v těch potravinových lístcích někde něco vyplňuje...

Vyrazili jsme tedy do Krňovic. Hned v Němčicích jsme zahlédli několikero lidí z jiných týmů, jak si z místní hospody nesou kelímky s pivem. Jelikož s parťákem zastáváme názor, že pivo je něco jako maminka a když zavolá, nemá se odmlouvat, došli jsme si taky! Točili tam Kozla a byl moc dobrej.
Prošli jsme obcemi Dříteč a Bukovina nad Labem, kde se nic zvláštního nestalo, pouze jsme si výbavu připravili na noční provoz, neboť do setmění již věru mnoho nezbývalo. Když jsme pod Bukovským kopcem sešli ze silnice, byla už tma jako v pytli a my si na další cestu museli posvítit čelovkama. Minuli jsme boreckou oboru, překonali tok Bohumilečského potoka, až jsme došli k silnici u motorestu Koliba, tam jsme s plechovkou grepovýho Birellu na chvíli složili kosti u benzinky a družně pohovořili s lidmi z dalších týmů, které dostaly stejný nápad jako my. Lesem okolo Hoděšovic jsme pak prošli k silnici číslo 298, která nás dovedla až do těch Krňovic.
...tedy bývala by nás dovedla. My vyměnili pár set metrů navíc za pochod lesem místo vcelku frekventované silnice, na kterou jsme se vrátili až necelé tři kilometry před okrajem Krňovic.

V hospodě nás čekal kontakt, který nám jen tak mezi řečí pod rukou posunul pivní tácek, na kterém jsme si přečetli co dál...
Ale k tomu se vrátíme po pivu a klobáse, přátelé. Když totiž na cestě, zejména takhle dlouhé cestě, potkáte otevřenou hospodu, o níž navíc víte, že bude dneska poslední, bylo by nemoudré toho nevyužít a nedat si nějaký gáblík z místních zdrojů. My původně pásli po polévce. Jedno jaké - gulášovka, dršťková, nebo vývar - každá trochu nasytí, trochu zahřeje a na další cestě moc netíží. Bohužel polévka už nebyla, museli jsme vzít zavděk klobásou. Žádný zle, byla moc dobrá. Pěkně opečená, lehce pikantní, s krajícem chleba a hořčicí se ukázala být velmi solidní náhradou za původní záměr...

Zpátky k tomu tácku. Odsud to začalo být akční. Odboj, zdá se, přitvrdil. Od muže ve skanzenu jsme měli vyzvednout "zásilku" (čti balíček s trhavinou) a tu doručit do kašny u kulturáku v Holicích, kde té noci mělo proběhnout setkání vysokých důstojníků okupačních sil. Pokud možno nepozorovaně samozřejmě. Odtud jsmepak měli odejít do Horního Jelení, v kostele Nejsvětější Trojice vyhledat faráře Václava Čikla, který nám měl poskytnout úkryt.

Takto jsme měli trasu vykolíkovanou na následujících asi čtyřiadvacet kilometrů; zhruba patnáct do Holic, odtud zhruba devět do Jelení. Cesta do Holic byla nanejvýš prudná záležitost, snesitelná snad jen díky tomu, že vedla většinou lesem po cestě s povrchem mimořádně příjemným na došlap. Ale jinak? Nevím, jestli si někdo vzpomene na zápisek z naší první účasti na Memoriálu a v něm na úsek z Horního do Dolního Babákova, kde cestu lesem někdo narýsoval podle pravítka a člověk na pochodu, zejména ve tmě, vlastně neměl jak odhadnout zbývající vzdálenost. Tak na cestě z Krňovic jsme potkali něco podobného, jen delší. Cesta mezi oběma Babákovy má okolo dvou kilometrů. Na cestě z Krňovic to máme nejdříve téměř čtyři kilometry k oboře Požáry, okolo níž cesta na pár stovkách metrů tvoří takový zub, a od obory další více než dva kilometry k silnici, vedoucí od Bělečka k osadě V Jamkách. 

Od řečené osady jsme po silnici doklopýtali k Vysokému Chvojnu, na jehož vzdálenějším okraji, kousek od místního přírodního amfiteátru, jsme udělali krátkou pauzu na odfrknutí. Odtud jsme pak lukami a lesy okolo rybníků Špičník a Blažek a dál přes obec Podlesí došli do těch Holic. A tam nás čekalo tohle:

Fešná spolupracovnice odboje nám doplnila pár informací k poloze kašny, kam máme výše zmíněnou zásilku doručit, a dodala něco k chování hlídek. Nicméně nenápadné doručení ke kašně uprostřed parkoviště se ani s novými informacemi nezdálo být právě snadným úkolem. Sedli jsme si na zídku přes ulici, chvíli pozorovali, co se okolo parkoviště děje, já u toho zbaštil müsli tyčinku. Vlastně dvě... To je fuk. Kolega se mezitím hotovil, že tam ten balíček zkusí odnést.
"Já to vezmu. Asi mam o fous čerstvější nohy." řekl jsem pamětliv toho, že mě parťák cestou už párkrát okřikoval, ať neženu, jako by za rohem byla hospoda. Vzal jsem balíček do kapsy a odebral se podívat blíž, zatím jen tak z ulice... Německých uniforem jsem na parkovišti napočítal nepočítaně. Ani zdaleka tam necourala jen znuděná hlídka, k vidění bylo vidět dalších několik lidí v důstojnických uniformách, pak nějaké dámy v dobových šatech, o nichž bylo těžko soudit, zda patří ke německé společnosti... Když se mi pojednou zdálo, že je většina lidí u druhého výjezdu z parkoviště vydal jsem se svižným krokem splnit úkol. Jeden z hlídkujících mužů si mě ale všiml a já poněkud naivně zkusil zapříst více-méně přátelský hovor o kráse motorky se sajdou, která tu parkovala.
No nesežral mi to. S úsměvem si přivolal kolegu, s nímž mě pak zkoušeli přemluvit, že když se mi tak líbí ty dekorace, tak že uvnitř mají taky hezký. Jelikož se mi nechtělo, musel mě přijít přemlouvat ještě třetí. Strkanice, která následovala pobavila spoustu lidí. Mně se bohužel vyprostit a utéct nepodařilo a balíček mi z kapsy při tom víření taky nevypadl (kde jsou děravý kapsy, když je člověk potřebuje). 
A tak jsem o chvíli později trochu zadýchaný seděl uvnitř kulturáku na židli. Za stolem naproti mně seděla uniforma Hauptsturmführera 9. pancéřové divize SS "Hohenstaufen". A měla v sobě Pavla Kmocha. Pavel Kmoch je historik, který ve své práci hodně času věnuje dění v protektorátu. Příkladně na téma atentátu na Heydricha si nepřečtete nikde nic lepšího, než je jeho Operace Anthropoid: Epilog. A krom toho je to taky kamarád, kterého jsem po docela dlouhé době rád viděl.
"Tak vy jste nám napadl hlídku?"
"...nenapadl..."
"Aha...tak ono se to samo, ne? Vy asi nebudete úplně v pořádku, že? Víte, že pro takové lidi máme různá zařízení? vaše papíry..."
...beze slova jsem vyndal z kapsy legitimaci a podal ji ordonancovi, který ji předal vyslýchajícímu... Zatímco si ji pročítal, já sledoval, jak voják o kousek dál probírá fotky hledaných osob a čas od času si nějakou posadí před oči tak, aby ji měl vedle mě, a porovnával důkladněji. Nenašel mě tam a vypadal, že ho to trochu zklamalo.
"Máte u sebe nějaké peníze?"
"Ne.
"Mapu?"
"Taky ne."
"Takže vy se nám potulujete po nocích krajem jen tak?"
"...no...já tak...po paměti..."
"Víte co je tohle?" ptal se dál vyslýchající a pokynul hlavou k pyramidce balíčků úplně stejných, jako jsem měl v pravé kapse bundy i já.
"Nevim... Mejdlo?"
"Jo mejdlo... a nemáte takový mejdlo u sebe náhodou taky?"
Někde tady už jsem byl rozhodnutý, že to nebudu protahovat. Tak nějak jsem tušil, že trestem za neúspěch tady bude, místo kulky, kterou bych dostal před 85 lety, nějaká doba zadržení. Proč se tedy zbytečným řečněním okrádat o čas ještě sám. Uznal jsem prohru a "mejdlo" jsem přidal na pyramidku na stole. A vyfasoval 15 minut na trestný lavici. 
"Co to bylo, ty vole?" řehtal se parťák, když jsem pak vyšel ven. 
"No co...normálně sem to posral." odpověděl jsem a pakoval se k dalšímu pochodu.
Mezitim zadýchán avšak spokojen přiběhl chlapík z jednoho týmu, s nímž jsme se letos na trase potkávali vcelku často, a převyprávěl nám, jak to vyřešil on.
"No ony ty holky, co tu jsou, nám můžou pomáhat. Ta jedna mi říkala, že ony tam ten balíček hodit nesmí, ale můžou třeba zkusit odlákat pozornost. No tak se do mě jedna ta holčina takto zavěsila a že jako jdeme z randíčka. Jeden ten voják nás zastavil a že co tam děláme. Tak mu řikám, že jdem se slečnou, že se jen koukáme, kde bychom si třeba dali skleničku, že... On pak povídal něco o policejní hodině, ale to ona na něj ta holčina tak začala dělat oči... Ten voják se pak už bavil jen s ní, a tak jsem ji pustil, hodil balíček do kašny a zdrhnul."
...lépe to vyřešil... (Musel. Dovnitř se mu nechtělo, protože jeho obličej by mezi těma hledanýma byl a to by nebylo jen za čtvrthodinku na trestný).

Z pochodu do Horního Jelení jsme už nedělali vědu. Trpělivě jsme ukusovali kilometry po silnici přes Ostřetín. Byli jsme čím dál zvědavější, co nás v Jelení čeká. Podle zadání už to mohl být konec, kilometrů se však zdálo být málo - ke kostelu to bylo téměř rovných šedesát. 
"Přicházíme za světlem." ohlásili jsme se místnímu faráři, který nás přijal s otevřenou náručí. Jen co to udělal, do kostela vstoupili dva přísný pánové v černých pláštích a spustili, že se tomu farářovi zase v kostele srocuje nějak moc lidí. O pár chvil později jsme stáli v řadě v uličce mezi lavicema a ti přísní pánové nás vyslýchali. Zase.
"Datum narození?"
"25. ledna 1908"
"Povolání?"
"Kuchař."
"Sloužil jste v československé armádě?"
"Ne. Já sem chabrus na kolena."
"Jo ale běhat kolem plotny by šlo..."
"U tý se dá občas sednout."
"No joooo...tak vy půjdete s náma." řekl s trochu jedovatým úsměvem, vzal mě za loket a vyvedl z kostela. Hádám, že nebýt to jen jako, v tuhle chvíli by mě asi zastřelili podruhý. Protože to ale bylo jen jako, na čerstvym vzduchu před kostelem ten přísnej pán přestal bejt přísnej a poslal mě do chalupy za farou, kde bylo připravený občerstvení. Parťák z kostela ale vyšel s trochu nepříjemnou informací, že nás do konce cesty čeká ještě dalších asi jedenáct kilometrů k baroknímu areálu na okraji Vraclavi. 

Tady už se nejelo na nic jinýho, než na morál. Možná trocha teinu z čaje v Jelení, trochu nasrání, ale hlavně ten morál. Omlácený nohy jsme se zarputile snažili ignorovat, odčítali kilometry... už jen sedm, ...už jen šest, ...už jen... Hele ta navigace nějak dlouho drží hubu...
Navigace, překřtěná na Božku, zřejmě chrápala, neohlásila odbočení na jednom z rozcestí a my tak najednou z pěti kilometrů zase měli šest a půl. Když jsme ji pak probrali a ona zase začala proaktivně hlásit, že teď máme jít dvě stě metrů rovně po cestě, z níž nebylo kam uhnout, rozlehl se lesem u Týništka výkřik "Drž kurva hubu, Boženo!" o němž mohu zodpovědně říci, že do něj parťák skutečně dal srdíčko.

Po zbytek cesty jsme odčítali zbývající vzdálenost způsobem výše popsaným dál. Počítalo se dobře, šli jsme po silnici mezi Janovičkama a Zámrskem, u Nové vsi odbočili doprava na silnici na Chrudim, z ní po pár stovkách metrů na úzkou silnici ke Svatému Mikuláši a právě Vraclavi. Ve Svatém Mikuláši jsme pomocí zde umístěné radiostanice ohlásili splnění úkolu. Tam nám vypnuli stopky a než jsme došli do vraclavského kulturáku, vytiskly nám účastnické listy s výsledným časem 17 hodin 43 minut... Dobelhali jsme se do cíle s rezervou pouhých 17 minut, avšak dobelhali jsme se. Shodli jsme se na tom, že od toho Týništka už bychom se do cíle klidně odstrkali i ušima, kdyby to jinak nešlo.

Letošní ročník, přestože prost větších kopců, byl podle mého jeden z nejnáročnějších. Horší byl snad jen ten první, do něhož jsme ale nastoupili v podstatě bez přípravy... Snad se v tom nenáročnym terénu hůř hlídá hospodaření se silama, svoje asi udělalo i to, že jsme z těch sedmdesáti kilometrů šli necelých pětačtyřicet po asfaltu... V každém případě mám pocit, že loni jsem tak zrychtovanej nebyl. No ale podivejte se na ty dvě spokojený držtičky těsně po pochodu. 
...jasně, že příště půjdem zas...