Daredevil: Born again

 

 aneb Popkulturní držkování II

Nějakou dobu zpátky jsem se nepěkně rozepsal o tom, jak mi produkční společnosti hnojí moje oblíbený franšízy. Tak dneska bych si dovolil snad o něco stručněji o tom, jak to dopadlo, když jednu zkusili opravit.

Od začátku. Daredevil je alter ego newyorského právníka Matthewa Murdocka, který v devíti letech přišel o zrak a jen o málo později také o otce. Ztráta zraku mu ostatní smysly zostřila mnohem víc, než bývá u podobně postižených lidí obvyklé a otce mu nahradil rovněž slepý tajemný podivín známý toliko jako Stick, který mu předal něco ze svých znalostí bojových umění... Mezi komiksovýma hrdinama je Daredevil ten, co zachraňuje sousedství. Jeho příběhy tak žánrově jsou spíš detektivky, než sci-fi.

Snímek z roku 2003, kterým do podoby pohyblivých obrázků Daredevila převedl režisér Mark Steven Johnson, ignorujme. Film byl solidně obsazený, ale přišel odnikud, nikam nevedl a zapadl jako něco, od čeho člověk sice neodchází naštvanej, že mu tvůrci dluží dvě hodiny, ale že by si šel pro přídavek, tak to si teda taky zrovna nejde...

V roce 2015 si Daredevila vzal do prádla Netflix, který toho času držel práva na několik marvelovských postav řekněme lokálního významu (no prostě takovejch těch, co se stejně jako DD starali hlavně vo ten nejbr, že jo). Titulní role se zhostil anglický herec Charlie Cox, do té doby známý nejspíš jen díky pohádkovému dobrodružství Stardust, kde si asi prvně v Hollywoodu zahrál hlavní roli (a docela dobře, Stardust si vlastně klidně dejte - je to vcelku zábavný, ať už na to koukáte s minilidma nebo bez). Záporákem je hlava newyorského organizovaného zločinu Wilson Fisk aka Kingpin v podání Vincenta d'Onofria. 

Netflix toho stihl natočit tři série, v nichž se postupně ve vedlejších rolích objevilo několik dalších marvelovských postav (...no vedlejších...ale k tomu se ještě dostanem...) a poté, co Netflix veškerá práva související s Marvelovkama prodal Disneymu, ani ten Daredevila nenechal moc dlouho spát a dal mu alespoň camea ve dvou seriálech a letos v březnu konečně po asi osmi letech dostal zase svůj vlastní.

Čímž se tedy dostáváme k sérii Daredevil: Born Again, poněkud krkolomným okolnostem, za nichž vznikl a faktu, že ony krkolomné okolnosti svého vzniku jaksi nedokáže zapřít.
To máte tak. Již posledně jsem se zmínil, že MCU po Avengers: Endgame poněkud strádá. Důvody teď nechme stranou, všimněme si toliko skutečnosti, že marvelovské seriály z Disneyho produkce se u diváků zdaleka netěší takové oblibě jako ty starší od Netflixu. Po Hawkeyovi, který nevěděl, jestli chce být odlehčeným vánočním příběhem, nebo hlubokým dramatem rozervaného muže, po Secret Invasion, která Furymu utrhla koule, aby pak jednu rozbila a druhou ztratila, po She-Hulk, která... nevim, pojďme dělat, že tohle se nikdy nestalo... Po Echo, kde se pomalá oplácaná indiánka snažila tvářit, že se dokáže shodou okolností právě s Daredevilem střetnout jako rovnocenný soupeř v boji zblízka... Po tomhle všem se v produkci podrbali za uchem a rozhodli se natočit pro změnu něco, čim diváka tak úplně nenaserou.

Zvolit si to nejlepší, co z předchozí produkce vypadlo, se na první pohled jeví jako přirozená volba, ale zároveň si tím na sebe tvůrce upletl bič v podobě vysoké laťky a s tím korespondujícím očekáváním na straně fanoušků. Ti však, když se objevil trailer, měli dobré důvody se na seriál vcelku těšit. Sliboval solidní akční scény, temnou až dusivou atmosféru, navnadila i přítomnost Punishera v podání Jona Bernthala...

A z důvodů zmíněných výše jsem se těšil i já. Minulý týden jsem dokoukal poslední z devíti dílů Daredevil: Born again... a já si myslim, že nevim...
Vyloženě špatný řemeslo to není, na to tam herci podávají příliš dobrý výkony a tu chemii, co mezi sebou měli v netflixáckých sériích, si uchovali i tady.
Onofrio jako Kingpin byl a je skvělej. Věříte mu momenty, kdy ho nával vzteku mění v živel, který během vteřin živého člověka holýma rukama roztluče do podoby krví nasáklého želé. Věříte mu nesmělou něhu, která ho jen chvíli po bouři násilí zcela ovládne, to když se na scéně objeví jeho žena. Věříte mu, že omeleta k snídani není dokonalá, pokud si k ní nepustíte Bachovu suitu pro cello v G dur, přesto, že o svém hudebním vkusu nebo stravovacích návycích ani jednou nepromluví.
Bernthal jako Punisher je přesně tak smutnej a vzteklej zároveň, jak by zřejmě měl být člověk, v němž se pere touha prohnat si kulkou vlastní hlavu s chutí zabít všechny okolo. A tak dokud se nerozmyslí, zlo oplácí ocelí a olovem, protože situací, kdy se právo ukázalo bezzubé viděl až moc.
Komentovat Charlieho Coxe v roli Daredevila se mi jeví skoro zbytečné. Podle mého skromného mínění ten člověk na příštích sto let otrávil studnu pro každýho, kdo by snad tu roli měl převzít, až on se na to začne cejtit starej. Toho slepce, co předstírá, že je slepější, než je, hraje dobře. A teď mám skutečně na mysli fyzické projevy toho, že Matt Murdock má být nevidomý a přitom skrývat, že dokáže vnímat jinak.
Velmi dobře fungují i interakce mezi řečenými postavami. Ve scéně, kde se nad laciným kafem v laciným bistru sejde Murdock, toho času pouze právník bez maskovaného alter ega, s Kingpinem, kandidujícím na post newyorského starosty, a téměř nezávazně hovoří o tom, kam je od posledně vítr zavál, je cítit jistá únava dvou starých zbrojnošů, kteří toho spolu - byť na opačných stranách barikády - zažili tolik, že je to přivedlo k porozumění jednoho vůči druhému. Ale zároveň tomu hovoru nechybí ani napětí, které by mezi protivníky, co si docela tvrdě šli po krku, mělo být. Tam, kde se Daredevil setkává s Punisherem, je na obou stranách cítit uznání vůči schopnostem a motivaci, ale zároveň opovržení metodami toho druhého. ...a rezignaci na jakékoliv snahy přesvědčit druhého o tom, že "já to dělám líp!" V podstatě by se dali přirovnat k exmanželům, kteří sice jeden druhého do určité míry stále respektují, ale čím déle jsou nuceni být pohromadě, tím víc jeden druhého sere, ale zároveň si ani jeden nemíní vysvětlováním nebo přesvědčováním kazit neděli víc, než je nezbytně nutný.

Obávám se ale, že právě jen herecké výkony jsou důvod, proč má člověk pocit, že disneyovská inkarnace tohohle seriálu má všechno to, co měla ta původní od Netflixu. Scénář pohromadě moc nedrží, spoustu důležitých momentů, které by nabízely zajímavý příběh, prostě přeskakuje. Jako příklad uveďme postavy Foggyho Nelsona a Karen Page - dvojice Daredevilových side kicků, kteří byli takoví jeho dva andělé, co mu seděli na rameni, když o sobě pochyboval. Když ho potkal přesně ten jeden špatnej den, o kterym mluvil Punisher, když Daredevilovi jednou řekl: "You're one bad day away from being me!" tihle dva pro něj byli kotva... Foggy zemřel a Karen se odjebala kamsi na západní pobřeží. Žádnej spoiler alert kvůli tomu nehlásim, protože oboje se stane v prvních dvaceti minutách prvního dílu... Po jejich ztrátě nenásleduje žádný složitý vyrovnávání se ztrátou dvou nejlepších přátel. Děj skočí do doby "One year later", hlavní postavu vhodí do úplně jiného prostředí mezi úplně jiné lidi a ty se s tim, diváku, nějak srovnáš, viď?

Dále se postavy - byť dobře zahrané - chovají jinak, než je divák z dřívějška zvyklý. Velmi markantní je to u Kingpina, kterého Netflix kdysi správně vykreslil jako důmyslného zločince, který je schopen důsledně plánovat a zároveň pružně reagovat na změny situace a různými překvapivými kroky zaskočit klidně několik protivníků naráz. V Born again od něj ale až příliš často slyšíme nějakou variantu věty "Jé, to jsem nevěděl." Podobné rozpaky budí i Punisher, který se tu nechává slyšet, že dává přednost "jednoduchým řešením", a pak ho vidíme dělat zřetelně chybná rozhodnutí, kterých se jednak na Netflixu nedopouštěl, ale hlavně z něj dělají primitivního bouchače, kterým on být nemá i navzdory faktu, že se s nikým moc nesere. 

Původní série od Netflixu zdobila práce s Daredevilovými protivníky. Zejména v prvních dvou sezonách byl divák nejprve vystaven jistému chaosu, který daná postava způsobila, a ta byla teprve potom uvedena na scénu. První série vybudovala postavu Kingpina, druhá Punishera, třetí pak Bullseye. V první sérii hrdina Kingpinovo vlastní jméno poprvé slyšel až někdy ve čtvrté epizodě, do té doby byl pouze konfrontován s výsledky jeho práce. A když to jméno slyšel, malá ryba, která ho propálila, spáchala dosti brutálním způsobem sebevraždu, protože nikde nemohla skončit hůř, než v Kingpinově rukou.
Ve druhé sérii se o Punisherovi divák dozví sice už v první epizodě, ale i tak nejdřív vidí poněkud bezradné uniformy NYPD řešit, že nějaká nová parta ve městě ošklivě přežehlila tři různé gangy. Že nejde o žádnou novou partu, ale jednoho pekelně nasranýho mariňáka, se Daredevil dozví od posledního dosud dýchajícího pěšáka mexickýho kartelu, který Punisher předtim rozvěsil v masokombinátu na háky jak hororový parodie na Jánošíka. V dalších epizodách si pak Punisher v Bernthalově podání celou show tak trochu ukradl pro sebe. 

Srovnejme to s tím, jak Born again pracuje s postavou Muse. Muse od první epizody vídáme tak nějak bez souvislosti s událostmi jednou malovat graffiti na zeď, jindy spěchat tmavým tunelem neznámo kam. Veškerý chaos, kterému je tu divák vystaven, lze snadno vtělit do věty: "A tohle je kdo?" Kdo to je a co dělá se dozvíme někde v páté epizodě, na konci sedmé je dotyčný mrtev, což z něj dělá křiklavý příklad plýtvání potenciálem. Muse je tu masový vrah, který krví svých obětí maluje po městě rozsáhlá graffiti. Trochu umí Taekwondo, takže pro Daredevila představuje o něco důstojnějšího soupeře, z čehož se vyklubou dva choreograficky zajímavé pěstní souboje. Tím ovšem zůstává poměrně daleko pozadu za svojí komiksovou předlohou, z níž nebezpečného protivníka pro Daredevila nedělá povrchní znalost bojového umění, ale skutečnost, že se narozdíl od ostatních lidí zvládá učinit nezjistitelným i pro Daredevilův velmi citlivý sluch. Z toho poměrně přirozeně vychází, že by byl ideálním rozšířením palety těch vracejících se záporných postav, které se ve vysírání titulního hrdiny mohou pohodlně střídat. Nebo by jím šla alespoň pěkně naplnit ta aktuální série.

Ovšem jedna věc je stylistika celkově dost na lenocha, jiná věc je logika událostí s ní spojených. Fakt, že se tvůrci některým věcem vyhnuli a další vykreslili nějak ...jinak, by se dal přejít. Ne právě radostně, ale dalo by se, dokud by platily alespoň fyzikální zákony. Alespoň některý. Jak jsem zmínil výše, Muse maloval graffiti lidskou krví. Maloval velká graffiti, takže té krve potřeboval opravdu hodně. Když se na složení barviva té spousty nových nápadně podobných obrazů přišlo, někdo se dopustil kvalifikovaného odhadu, že bylo potřeba krve tak ze šedesáti těl, možná víc.
Do psích pochev urousanejch, šedesát lidí snad někde musí chybět, ne? I kdyby to všechno byli bezdomovci, prostitutky, feťáci a jinej low-life, kde se sice úplně nedá čekat, že by někdo šel na policii hlásit pohřešovanou osobu, pořád přece pojede šeptanda, která se nakonec k těm policejním uším dostane. Pasák nepůjde hlásit na stanici, že mu chybí holka. Stejně tak dealer nepůjde hlásit, že se mu dlouho neozval stálej zákazník. Ale oběma tyhle lidi budou chybět, protože jim skrz ně tekly peníze, který najednou netečou. A na to si určitě někde někomu postěžujou a rozkecá se to.
A kde do háje jsou ty těla? Seriozně chce někdo tvrdit, že se jeden člověk žijící osaměle jen on a jeho duševní porucha někde v podzemí dokáže zbavit těla tak dokonale, že nikdo nikde nenašel ani část těch mrtvol s podezřele podobnou příčinou smrti? A když to teda takhle dobře umí, proč tu šedesátou první potom nechal jen tak válet někde u vody v přístavu, kterej se zrovna od základu rekonstruuje a celej den se to tam hemží zedníkama? Dovede si vůbec někdo představit blbější místo, kde nechat mrtvolu?

Proč místo toho nemohl NYPD od prvního dílu řešit sérii zmizení? ...nebo lépe vražd, protože ty těla by se jednoduše někde objevily a policejní sbor, kterej by z mrtvol se stejnou příčinou smrti nalezených v relativně krátkym časovym úseku na území jednoho města neuplet případ masovýho vraha, na světě neni.
Proč takový vyšetřování nemohlo posloužit jako pozadí pro vzájemný štengrování mezi Daredevilem a Kingpinem, kde jeden se kvůli němu po delší době vrací k "řemeslu" a druhý tomu musí přizpůsobovat agendu svojí práce na radnici. Nepohodlná pozice obou, okořeněná třeba i o vynucenou potřebu nějaké spolupráce mohla dát Musovi docela dost prostoru... 

Proč to prostě neni dobrej noirovej detektivní thriller, na kterej je v tom seriálu látky asi tak dva vagóny?

Proč to celý vypadá, jak blbě opsanej domácí úkol...?