Plán B

 aneb Příležitost se nesmí promeškat i když parťák zrovna nemůže!

Plány na další výšlap jsme začali, ostatně jako obvykle, spřádat v podstatě hned, jak jsme ze sebe smyli prach z cest toho posledního. Našel jsem pěknou trasu z Jíloviště přes Davli a odtud vůkol Sázavy a odeslal ji parťákovi k posouzení.
"Únor bílý, sílí pole..." nadepsal jsem mail s odkazem na mapy.
"...trasu beru, pičovole..." zarýmoval v odpovědi parťák a jali jsme se ladit termín, který se nakonec utřepal hned na sobotu 1. února.

Bohužel se parťákovi vyvrbily rodinný povinnosti plynoucí zejména z toho, že ÚVN na ty svoje tak trochu dlabe, pročež tuhle sobotu kilometry sice polykal, ale bohužel tedy za volantem osobního automobilu.

Ovšem to počasí by bylo bývalo škoda nechat ležet ladem jen tak za oknem. Pročež jsme se domluvili s Hostinským, že uděláme takovou stručnější výpravu pražskou divočinou. Vyrazili jsme před půl desátou dopoledne, dojeli na Stodůlky a odtud se pěšky vydali k Řeporyjím. Tudy už jsem párkrát šel, takže k Dalejskému potoku, podél něhož jsme následně šli, jsme trefili zcela bez obtíží. Klidný vesnický ráz zástavby jen podtrhoval příjemnou atmosféru cesty, na níž naší největší starostí bylo uhlídat erdelteriérku Vendy, aby nežrala kobylince. Nebo se v nich neválela. Přesto, že jsme ji do zmíněných zkrášlovacích procesů házeli vidle, seč nám síly stačily, psina vypadala spokojeně, protože v těchto místech zatim nebyla, tedy bylo co zkoumat a kam zvědavě čumák strkat.

 

Cesta podél Dalejského potoka okolo bývalého Trunečkova mlýna, lomu Mušlovka a lomů Černého a Červeného skýtá mnoho příležitostí ke klidnému rozjímání, neb je narozdíl od Prokopského údolí v podstatě liduprázdná. A asi proto je na ní taky podstatně méně asfaltu. O ten jsme si začali nohy otloukat právě tehdy, když jsme se kousek pod Novou Vsí napojili na Prokopák, kterým jsme došli až do Hlubočep, kde jsme na zahrádce občerstvení U Prokopa v klídku vypili dvě řezaný vystaveni prvním letošním slunečním paprskům. Hřálo to hezky, Vendy chňapala po mouchách, pivíčko chutnalo... Kdybychom tam výlet prohlásili za vyřízený a šli na nejbližší autobus, nic by nebylo špatně.

Ale my jsme řekli ne. My se vyškrábali na kopec nad Hlubočepama a po hřebeni došli k Dívčím Hradům, užívavše při tom výhledů na Prahu z úhlů, z nichž ji obvykle nevídáme.
No a pak už jsme byli zpátky ve městě, psina musela zas na vodítko, čímž jsme tu její dosud spokojenou náladu poněkud rozladili. Jelikož už ale byla vcelku uondaná, nedávala své pohoršení příliš najevo a my mohli nedbat. Na Smíchově v Radlický, tam co okna ženských domovů hledí na to, co zůstalo ze smíchovského nákladového nádraží, jsme zakopli o další příležitost vypít trochu piva. Vůkol bývalé nádražní budovy tam funguje tzv. Kulturní Sportovna, která tentokrát již zdáli zaujala vůní pečených klobás. Nedalo nám to a šli jsme místo prozkoumat zblízka. Pozemek byl plný veselého švitoření lidských zobáčků umaštěných od pečených kolen, klobásek, tlačenky a buřtíků, cinkání sklenic a jen chvíli po našem příchodu také reprodukované hudby. Reprodukovala se hudba typicky hospodská, aby si návštěvníci mohli mezi doušky pěkně od plic zabékat, že na Pankráci, na malym vršíčku, co je tam to pěkný stromořadí, že tam měli holku jak tříkolku...nebo tak nějak to bylo... Vcelku s chutí jsme tam loupli každej tři kousky, poněvadž se nám tam líbilo. A myslim, že v létě, když ty nahusto rostoucí stromky podél plotu obrostou listím, by se nám tam líbilo ještě víc...
Ostatně to nebude trvat tak dlouho a budem to moct skočit posoudit.