Chceš něco pod hlavu?

 

 aneb Mé kšefty s Peklem

"Proč jdeš v úterý vařit až na šestou?" zeptala se onehdá Habra popatřivší na vávrovský rozpis směn. Otázka to byla vcelku logická, neboť obvykle chodívám už od čtyř. Tentokrát to však nešlo, jelikož jsem nutně potřeboval být někde jinde.
Abych vám osvětlil kde a jak k tomu vůbec došlo, zalistuju o něco hlouběji do historie. Abych vás příliš netrápil, mohu slíbit, že to nebude dál, než k poslednímu Silvestru.

O posledním Silvestru, jak již je v kraji u Ludmily zvykem, jsem se zhruba na čtvrtou hodinu odpolední dostavil do kuchyně, abych připravil hrnec polívky dost chutné a vydatné, aby sezvaní štamgasti měli čim podestlat pod pivo a víno. A šel jsem domu za dětma zanechav Habru osudu a divý zvěři. Když kulíšci někdy později v noci odpadli, zašel jsem se na cvrkot k Vávrům podívat. Přítomný lid sice vesměs měl přede mnou nedostižný náskok v konzumaci, přesto se mi podařilo s mnohými vcelku pěkně poklábosit.

Okolo šesté ráno jsem si domu odnesl Habru v jednom z těch zřídkavých okamžiků, kdy je milostpani ráda, že má doma právě mě, protože... noooo... Protože vedle sebe zrovna potřebovala silného muže o něco víc, než obvykle. Asi si nedala tu polivku.
Doma projevila zájem o očistu, pročež jsem jí napustil vanu, uložil ji do ní a až bude chtít ven, ať si mě zavolá... A šel se mezitím odložit s hrnkem čaje k noťasu. (S hrnkem, co se přebarví, když se zahřeje HEČ!)

A tady to začalo bejt zajímavý. Co přesně jsem u toho noťasu dělal, jsem si totiž úplně přesně nepamatoval. Pročež jsem byl vcelku zaskočen, když jsem někdy na Nový rok odpoledne v mailboxu našel zprávu z Hellu, že OK a že se mi někdo ozve, protože zatímco se Habra uváděla do člověkupodobného stavu, já se zjevně hecnul a vyplnil helláckej objednávkovej formulář. Jejich "někdo se ozve" jsem bral s rezervou zhruba stejnou, jakou jsem předpokládal u nich vůči jedincům, co si objednaj termín tetování prvního ledna v šest ráno.
Jenže on se někdo ozval. Tatér, kterýmu tu mojí objednávku přihráli na stůl, že prej ať si zarezervuju termín na celodenní jam session a dám pro sichr vědět, na kdy to bude, aby si taky mohl udělat v kalendáři uzel.

...a tak jsem v úterý osmadvacátýho lehce po desátý vystřelil z kanclu a vydal se přes poněkud zmrzačený Libeňský most do Holešovic, abychom s Andym doladili kompozici. Byla asi jedna, když mi začal hráběma rýpat do ruky.
"Jsme se nechali inspirovat..." prohodila jen tak mezi řečí Evil Hand, zatímco pečovala o svou zákaznici. O čem mluví jsem pochopil až o chvilku později, když jsem na obrazovce na polici vedle dveří popatřil na zmatenýho hajnýho, za kterym jak ocásek běhá v podstatě cizí kluk v podání Tomáše Holýho a křičí na něj dědo.
"...my se tu věčně dohadujem, co si pustíme za hudbu, tak teď jsme tam dali tohle..."
"Jé...no dyť von ho má i na batohu." pousmál se Andy, když se ptal, jak mě napadl zrovna ten motiv, který mi strojkem vykusoval do předloktí.

Přátelé, kolegové, bratři, sousedé, nebudu vám lhát. Vydržet se to dalo, jazyk jsem si v bolestivé křeči ani jednou neukousnul. Ale do těch ramen to před dvaceti lety bolelo výrazně méně.
Fotit teď nic nebudu, ještě to neni zahojený a spíš než tetováž to připomíná lepru.

Až večer v kuchyni mě napadla otázka, jak často se jim vlastně objednávaj lidi na Novej rok brzo ráno. Musim si jí zapsat a zeptat se příště!

EDIT 9.2.: S trochou pomoci od lékařské vazelíny jsme se dostali k prezentovatelné podobě.