Šlapací otvírák

 

 aneb Zahájení turistické sezony 2025

Když jsme loni v říjnu využili mimořádně pěkného počasí ke generálce na Memoriál, od průvodčího ve vlaku z Třemošnice do Čáslavi jsme se dozvěděli o malém nenápadném pomníčku v remízku ve Skovicích. Protože my jsme zrovna my a ne jen tak někdo jinej, ještě v tom motoráčku jsme si jednohlasně odhlasovali, že ten pomníček nutně potřebujem vidět.

Tentokrát se musím přiznat, že zodpovědný přístup, jímž jsem slul loni, se mi na první letošní pokus dodržet nepodařilo a zase jednou jsem se před výšlapem vcelku důkladně opil.
To bylo tak: Moje drahá Habřenka měla čty dvacáté narozeniny, které v početné společnosti slavila U Vávrů. Já se s Hostinským dohodl, že jí někdy v průběhu večera dojdu překvapit, připravím něco dobrýho a donesu to společnosti na stůl. Odhlédněme teď od toho, že moji ženu překvapit je nesnadné, v prostředí naší oblíbené putyky pak téměř nemožné. Dobrotu jsem připravil, předal a odebral se k baru nepřekážet, aby drahá neměla pocit, že je snad pod dohledem. Na baru jsem seděl s Magistrou, takto ženou Hostinského, které měla toho večera ochutnávací náladu, čemuž padlo za oběť několikero různých bylinných likérů a v sobotu ráno pak moje hlava.

Na nádraží jsem se tedy před půl devátou ráno odebral poněkud zmuchlanej a lehce přetopený kupé rychlíku do Jihlavy mi ten sandál rozhodilo ještě o něco víc. Nicméně kupé jsem neznečistil a v Čáslavi proto vystoupil bez dalších škod na důstojnosti. Přešli jsme přes kolejiště a pak se po cyklostezce podél silnice číslo 17 vydali z Čáslavi pryč směrem ke Koudelovu. Silnice vede holou lautr rovinou, nic moc zajímavýho k vidění tam není, žádné pozoruhodné vzruchy tedy zaznamenány nebyly. V Koudelově jsme z ní uhnuli na cestu ke Skovicím. Skovice jsou hlouček baráčků v katastru obce Vrdy, nachází se v nich lesík rozlohou zhruba třikrát větší, než místní zástavba. Na okraji řečeného lesíka nachází se skromný pomníček věnovaný parašutistovi Františku Pavelkovi. Jediný člen výsadku Percentage byl dopraven na území protektorátu aby odboji předal novou vysílačku, šifrovací klíč a pomohl obnovit spojení s Londýnem. Měl to pochybné štěstí být prvním československým parašutistou, který se dostal do rukou Gestapu, jehož pracovníci si na Pavelkovi pak pochopitelně dali záležet... Spolu s několika muži z obce Koudelov, kteří mu po vysazení pomohli, byl 11. ledna 1943 popraven v berlínské věznici Plötzensee.

 

Ještě v Praze na nádraží jsme pořídili hřbitovní svíčku, že jí u pomníčku zapálíme. Nu nepodařilo se... Když jsme došli k lesíku ve Skovicích, zvedl se silný vítr, v němž se nám svíčku zapálit sice jednou podařilo, ale ta zhasla ještě dřív, než jsme ji postavili na zem před pomníčkem. Nechali jsme ji tam nezapálenou, třeba se toho ujme někdo jinej, až do toho nebude kecat meluzína. Ta byla prvním z několika pozoruhodných úkazů, které jsme toho dne zaznamenali. V otevřené krajině okolo Koudelova panovalo vcelku bezvětří. Za Skovicema pak vlastně taky. Jen v lesíku u pomníčku se do nás opíral silný studený vítr... 

No nevadí. Pokračovali jsme dál ke Žlebům...Žlebím... prostě k obci Žleby. Prošli jsme Markovicemi, na jejichž okraji jsme minuli bývalý zájezdní hostinec, zřejmě již velmi dlouho zavřený. Krásná sestava barokních staveb s prostorným dvorem je zapsána na seznamu památek, ale nevypadá, že by to někoho přimělo k nějaké lepší péči. Jen co jsme minuli tabuli na začátku obce, začalo sněžit. Na benzince na okraji Žleb jsme si dali kávu. Sněžení rychle nabralo na síle, pročež jsme kávě zvýšili oktanové číslo aditivem v podobě Staré Myslivecké, kterou jsem měl právě pro takové případy v placatici v kapse. Kombinace zafungovala skvěle - než jsme došli od benzínky ke žlebskému zámku, vypadali jsme jak sněhuláci a bylo nám to fuk. Zámek Žleby sám, jak si tak v tom hustém sněžení seděl na svym kopečku nad říčkou Doubravou, vyrobil mi chuť si někdy brzo asi po pětadvacáté pustit nervydrásající válečný spektákl Where eagles dare. Jde o snímek z roku 1969 a jednu z nejdůležitějších vedlejších rolí v něm ztvárnil Clint Eastwood. Tu hlavní si zahrál rakouský Hohenwerfen. Hrad na kopci...

 

Ve Žlebech jsme si chtěli dát oběd. Bohužel nebylo kde. Minuli jsme tři restaurace, otevřená nebyla ani jedna. Život v obci je, zdá se, velmi těsně spjat s otevírací sezonou zámku, takže v zimě není důvod dělat obědy a hospody tu proto svou vlídnou náruč otevírají až tak ve tři odpoledne... Což lze bez obtíží pochopit. Ovšem mnohem smutnější byl pohled na mnohé krámky s vybledlým štítem a prázdnou výlohou a relativně velký počet domů s cedulí "Na prodej" přitlučenou na dveřích, přičemž většina z těch domů vypadala, jako že tam ta cedule visí už dlouho. Celý to takhle působilo dojmem, že ve Žlebech chcíp pes. V zimě dva.

Na odchodu z obce jsme si v místní sámošce osladili život lineckým banánkem máčeným v čekuládě a parťák koláčkem a vyrazili na poslední úsek cesty - proti proudu Doubravy do Ronova. Pěšina nás vedla hezkým zalesněným údolím někdy až nepříjemně blízko ledovým vodám říčky a za sebe mohu říci, že šlo asi o nejhezčí úsek cesty. Doporučuji zejména zájemcům o neobvyklé přírodní úkazy, kteří jistě stejně jako my ocení pohled na strom, který roste vleže. Byli jsme tak plni dojmů, že fotodokumentaci jsme bohužel nepořídili.

Ronov byl mrtvej snad ještě víc, než Žleby. Dorazili jsme na náměstí, radostně popatřili na vývěsní štít pivnice Kamarád, abychom po přečtení cedule na dveřích zjistili, že otevírá až v pět a ještě navíc obden. Pamatujete si jistě, kterak jsem v hlášení z Memoriálu psal, kolik jsme tehdy potkali zavřených hospod. Měl jsem tehdy dojem, že si Chrudimáci dali hodně záležet na tom, abychom jim z piety nedělali tour de beer. Po sobotním výletě jsem nabyl dojmu, že jsem jim křivdil. Zdá se, že chcete-li se na východě Čech projít okolo zavřených hostinců, můžete jít kudykoliv se vám zlíbí... Pro nás to teď znamenalo, že místo vyhřáté hospody budeme na vlak zpět do Čáslavi čekat pod skromným přístřeškem ronovské nádražní budovy. Do Ronova jsme přišli někdy po třinácté hodině, vlak jel ve 14:20. Naše nadšení si jistě dovedete představit. 

Snad aby nás osud za ta příkoří trochu odměnil, poslal nám do cesty několikero komiků, kteří se zhruba čtvrt hodinky před příjezdem vlaku objevili na dohled od nádraží s traktorem, za nímž byl zapojen valník, na který se posléze jali nakládat kontejner, odhaduji desetistopový. Použili k tomu malý elektrický vysokozdvižný vozík. Kdysi dávno jsem na takovej měl papíry - slouží to ve skladech k vyskladnění europalet z regálu, ne k manipulaci s lodními kontejnery. Ještěrkářovi se nepodařilo kontejner nabrat na vidle úplně na prostředku, takže ten se začal na vidlích laškovně pohupovat, díky čemuž se neméně laškovně začala pohupovat i ona zřetelně poddimenzovaná ještěrka. Když se několikero mužů rozestavělo po stranách a jali se kontejner zleva i zprava přidržovat, asi aby ho chytili kdyby padal, dáma, co čekala na stejný vlak jako my, vytáhla telefon a začala si  partu hic natáčet. Na žádnou krvavou historku nedošlo, chlapcům se podařilo konťák umístit na valníček a pustili se do pokusů jej k němu přikurtovat. Někdy v tu dobu přijel vlak, rozuzlení zápletky jsme tedy bohužel neviděli. I tak šlo ale o veselé zpestření.

Motoráček nás odvezl zpátky na čáslavské nádraží, kde jsme si počkali na rychlík do Prahy. Naštěstí jel na čas a my na nástupišti nemrzli příliš dlouho. Zavřené hospody po cestě jsme si vynahradili decentním debriefingem s pivem a sekanou U Dandů. Aby se kruh dokonale uzavřel, všiml jsem si cestou od Dandů, že U Vávrů se svítí. Zaklepal jsem tedy na okno, jestli tam po Habřině páteční oslavě nezůstalo ještě něco k odnesení. Nezbylo, ale dostal jsem pivo, nad nímž jsem chvilku poklábosil s Hostinským, Námořníkem a jeho Herečkou.