Překvapení lidé s bolavýma nohama

 

...překvapení nadvakrát...

Výsadkáři z Chrudimi, kteří Memoriál československých parašutistů každoročně pořádají, ani letos nezaváhali a účastníkům do zažitých vzorců hodili vidle hned na začátku.
Tedy vlastně ještě pár týdnů před, když oznámili, že místo startu nebude na letišti v Chrudimi, ale na vojenské části letiště v Pardubicích. Na startu nám všem pak do špekulací hodili vidle podruhý, když nám v těch Pardubicích vydali falešné doklady, protektorátní peníze, potravinové lístky a šifrovací tabulku, aby nás pak posadili do autobusu a odvezli k sádce u Lázní Bohdaneč, odkud už se doopravdy šlo po svých.

 

Ale nepředbíhejme. V sobotu ráno před devátou jsme se nervozní jak maturant na potítku vykutáleli z auta parťákovo příbuzných na benzínce kousek od letiště, dali si tam kafe a rozvážným krokem se vydali na shromaždiště. V 9:15 přišla řada na naši skupinu, vyvolali nás a na slovo skoupý chlapík nás strohým gestem odeslal do jednoho z ÚLů, kde proběhl briefing, převzali jsme si výše zmíněné propriety a tak pohodlně, jak jen to objemná batožina dovolila, se naskládali do autobusu. Pokusili jsme se cestou o vyplnění dokladů, ale shodli jsme se, že bude lepší tomu dát pár minut v klidu po vysazení, aby ty papíry nevypadaly, jako že máme pokročilýho Parkinsona.

Na sádce jsme poprvé a naposledy využili šifrovací tabulku, podle níž jsme do Londýna odeslali zprávu o současném dění v Protektorátu a přijali instrukce pro další postup. Cílem první části pochodu byly Kladruby, kde bylo naším úkolem kontaktovat pracovníka odboje a od něj zjistit, co dál. Vcelku spokojeně jsme ťapali slunným dnem ke Kladrubům, po pár kilometrech zapadli na lesní cestu měkkou jak peřinka a vcelku si užívali, že se letos pořadatelé rozhodli ty checkpointy nedávat po každých pár kilometrech. Asi poprvé se stalo, že jsme z toho lesa zase rádi vypadli. To když jsme potkali hejno myslivců, který se děsně divili, že jim po revíru couraj lidi, když oni tam chtěj honit. Když jsme tak za sebou viděli jet ten traktůrek s přívěsem plnym strejců s flintama, hleděli jsme se do zástavby vypakovat při první příležitosti.

Odbojář v Kladrubech nám za korunu prodal noviny a tajnosnubně nám sdělil, že zejména strana 5 by nás asi mohla zajímat. Chtěli jsme si s tou stranou 5 sednout do hospody k polívce, leč Kladruby zklamaly. Dvě hospody, obě zavřený. To běžte do háje souzi... No nic teda. S denním tiskem zasedli jsme na lavičku vedle hřebčína ku svačině z vlastních zdrojů, kolega ztrestal housku se salámem, já chleba s domácí sekanou, co jsem si speciálně pro tento účel upekl ve čtvrtek, a dali se do čtení. Informací byla přehršel, jak jsme si pak cestou dopočítali, tenhle kontakt nám vykolíkoval trasu na příštích téměř 30 kilometrů.

Vykročili jsme přes Řečany nad Labem (zavřená hospoda a motorest) a Zdechovice (dvě zavřené hospody) do Brambor (jedna zavřená hospoda). Je třeba zmínit, že právě za Zdechovicema jsme potkali první kopce na trase. Už nás neopustily, ale o tom ještě bude řeč. Dle instrukcí jsme se v Bramborách "v zájmu zrychlení plnění úkolu" měli rozdělit. Jeden člen týmu odtud měl jít do Semtěše a v kostele tu od faráře převzít křestní list, druhý člověk se měl odebrat do nedalekého Bílého Podolí a v kapli sv. Václava z mrtvé schránky vyzvednout bianco doklady. Místo setkání obou členů týmu se mělo pochopitelně dohodnout předem. My si v Bramborách na zahrádce zavřené hospody sedli nad mapou a s kušnama umaštěnýma od klobásy z kachních prsíček se shodli na tom, že doporučené rozdělení týmu žádnou časovou úsporu nepřinese. Po splnění těchto úkolů totiž další etapa mířila na letiště v Podhořanech, kam bylo v každém případě nejlepší jít přes Semtěš, což v důsledku znamená, že by člověk v semtěšském kostele musel počkat, než donde parťák z Bílého Podolí. Rozhodli jsme se proto oba úkoly splnit společně a z Brambor tedy vyrazili oba směrem na Podolí. Zatímco parťák z povzdálí hlídal, já se jen tak jakoby nic prošel k návsi a koukal, jestli se tam před kaplí nefláká nějaká německá uniforma. Neflákala. Ale stejně jsem se v kapli nijak nezdržoval, sebral papíry a hleděl zmizet.

Zatímco si parťák dal vajgla, vymysleli jsme, kam doklady ukryjem, a vydali se do Semtěše. Došli jsme téměř ke kostelu, když nás minula početná kolona německých vojáků. Zastavili na návsi a jali se nedělat nic. My v kostele vyřídili, co potřebovali a na radu pana faráře náves obešli okolo místního hřbitova. Dali jsme na něj a zmíněné elektrikáře již nepotkali.

Do Podhořan se mi nějak nešlo dobře. Zimu jsem ještě zahnal, když jsem si dooblékl bundu, kterou jsem dosud nesl přehozenou přes batoh. Ale začínali mě protivně pobolívat ramena od batohu a vůbec to bylo tak nějak na houby. Prostě takovej ten moment, kdy si člověk říká, proč se do takovejch volovin pouští, když je z toho celej bolavej. Krom toho jsme taky tušili, že v Podhořanech na letišti nás žádný velký štěstí nečeká. Ostatně i semtěšský farář se zmínil, že Němci asi vědí, kam máme namířeno. 

No a co myslíte? Byli tam. Zachumlaný do kabátu znuděně stáli před hangárem a překáželi. Tak jsme dělali jako by nic, sebevědomě prošli okolo a zamířili nejkratší cestou k poslednímu místu zmíněnému ve zprávě z Kladrub. Tím byla zřícenina hradu Lichnice kousek nad Třemošnicí. V osadě Březinka jsme posvačili, ale hlavně přišel ke slovu čajový servis. Byste neřekli, co za vzpruhu jeden takový docela malý hrnek teplého čaje může být. Cesta k hradu pak ubíhala hezky. Dost možná i proto, že terén byl členitý, scenérie se často střídaly a člověk se zkrátka nenudil, jelikož měl na čem odečíst, jak mu cesta ubíhá.Krom toho jsme se na Lichnici vyloženě těšili i proto, že tam dostanem informace o posledním úseku cesty.

 

Lichnice byla za odměnu. Dostali jsme buřta, opekli si ho nad opravdovym ohněm, kterej by v tu chvíli byl naprosto úžasnej i bez buřta. A čaje, co hrdlo ráčí! Fenomén výsadkářského čaje jsem jistě zmiňoval v článku o naší první účasti na Memoriálu. To je vám taková věc, kterou nalejete do utahanýho člověka a on si pak po čtyřiceti kilometrech na dálnici všimne, že nechal doma auto. 

Zbaštili jsme buřta, čaje vypili, co se do nás vešlo a s novým cílem vystřelili na cestu a připadali si u toho, jak nový. Pomohlo i to, že informace o poslední etapě byla velmi příznivá. Čekalo nás už jen necelých 22 kilometrů na Chrudimské letiště. Ovšem s nejakčnější zápletkou! Ve skrýši ve svahu Kozího hřbetu nad obcí Prachovice vyzvednout nálož výbušnin, odtud zamířit na rozhlednu Bára, pak proniknout na letiště a provést sabotáž. Když jsme opustili Lichnici, vcelku brzo jsme se jali spekulovat, jak se na to letiště dostanem. Z principu je letiště velkej kus otevřenýho terénu, na kterym se neni moc kde schovat.
"Hele já asi vim, jak by to mohlo jít..." povidám parťákovi, hned jak mi byl nápad doručen "...víš jak je okolo letiště ta pěšina, co po ní vždycky chodíme na těch posledních předmemoriálových výšlapech?"
"Jo, vim no..."
"Mužem jít zhasnutý podél tý silnice jako k aeroklubu a pak zkusit tuhle pěšinu... tam pak budem mít po pravý ruce nějaký křoví a hlídky by nás proti němu neměli vidět. Cestou od Báry se mužem přimotat k nějaký větší skupině rozsvícenejch a nechat je na sebe přitahnout pozornost..."
"Jo takhlééé... Bravo Six going dark, jo? Hele to ale neni blbej nápad..."

Cesta na Kozí hřbet byla prostá jakýchkoliv komplikací. Jen parťák se m... Ale víte co? Taky nepotřebujete vědět všechno... Prostě bez komplikací. Skrýš s výbušninami jsme bez problémů našli a já vyšpekuloval, kam tu svou schováme, aby ji u nás všetečný Němec pokud možno nenašel. Zabalil jsem ji do potravinové folie od posledních dvou chlebů se sekanou a vložil do hydrovaku. Z Kozího hřbetu k Báře nejkratší cesta vedla přes Vápenný Podol a Cítkov. Kopec za Cítkovem si budu pamatovat dlouho, vyždímal mě víc, než všechny ty kilometry před nim. Od něj až do Rabštejnské Lhoty těsně pod Bárou se ale šlo z kopce, stačilo se nepřerazit o kořen nebo kamenitou cestu. V Rabštejnské Lhotě jsme pár minut vyklepali kejty, trochu se nadopovali hroznovým cukrem a šli dokousat poslední kopec (hodný toho jména) na cestě. Moc se nám líbil a užili jsme si ho. V boudě vedle rozhledny seděl odbojář a ten nás poučil kudy kam.
"Sejdete tady dolů na křižovatku, zhasnete čelovky a půjdete podél civilní části letiště až sem k psinci. Naproti němu ústí do silnice pěšina vedoucí pře letiště. Pozor, nenechte se stáhnout vyšlapanýma kolejema, dovedly by vás přímo k vratům, kde jsou hlídky. Držte se co nejvíc vpravo, je tam křoví, schová vás. Dojdete k malý brance, je označená zeleným světlem, měla by být otevřená. Tudy se dostanete do prostoru vojenské části letiště. Odtud zamíříte k zadní části hangáru, opět najdete dveře označené zeleným světlem a tudy proniknete dovnitř. Tam už víte, co máte dělat. Hodně štěstí."

Tak jo no. Všechno proběhlo jak mělo, jednoho tahle akční vsuvka zase trochu napružila. Sundal jsem čelovku i reflexní pás z batohu a cestu k letišti dal na strašidlo. Po silnici tu a tam něco projelo, to jsme se vždycky uklidili až do pole, protože kvůli hře ze sebe nemusim nechat udělat samolepku, že jo... Nerušeni jsme došli na pěšinu, po ní až k brance, od branky k plotu podél autoparku... Kde se dalo schovali jsme se ve stínu, kde se nedalo - na posledních metrech přede dveřmi do hangáru - jsme vzali klusem... Uvnitř jsem z hydrovaku vyjmul nálož, položil ji na fotku německého letadla na stole a tim bylo v zásadě hotovo. Parťák už mezitim přijímal gratulace a upomínkové předměty od pořadatelů. Tak jsem je přijal taky a odebrali se někam dál od těch dveří, abychom u nich nedělali špunt. V jiné části hangáru jsme dostali najíst a napít. I zde měli ten skvělý čaj, ale už neměl to kouzlo. Jednak už se člověk nepotřeboval ničim nastřelit, a pak tam taky měli takové to kouzelné zařízení, co když se mu zatáhne za páčku, tak z něj teče pivo! A to se ke guláši rozhodně hodilo víc.

 

 

Na čaj ale ještě taky došlo. On ten hangár totiž neni vytápěnej. A já si sice zařídil velmi dobrej tepelnej komfort na cestu, ale posezení ve studenym hangáru je úplně jiná písnička. Cestu jsme ukončili zhruba ve 2:30, první vlak z Pardubic do Prahy nám jel ve 4:58. Něco času jsme ukrojili v Chrudimi u piva a guláše, něco málo v shuttlebusu mezi chrudimskym letištěm a Pardubicema, kde nám zbývala ještě hodina času. Bohužel pardubické nádr byl podobně vymrzlej, jako chrudimskej hangár, jenže bez čaje...
Ani to však nikterak nekalí radost z vědomí, že loňský neúspěch byl omyl...