úterý 16. listopadu 2021

Zaskočení lidé s bolavýma nohama

Po loňské improvizaci, na níž tím jednoznačně nejlepším bylo to vzepětí zúčastněných, kteří akci zpunktovali hygienikům navzdory, jsme se zase vrátili do Chrudimi.

V pátek při odjezdu nás chvíli drobátko plašilo, že vlak do poslední chvíle před odjezdem nevykazoval zpoždění. U vědomí toho, že něco se posere vždycky, jsme se začali bát, co se kde posere místo toho vlaku. Nakonec nabral alespoň symbolických 5 minut. Pověrčivý člověk by řekl, že takto nicotné zpožděníčko nás dalších potíží neuchrání. A ony skutečně nastaly, avšak spíše než my, je odnesla milá paní hostinská v hospodě U Mrázků v Miřeticích. Ale nepředbíhejme.

Vzhledem k trvající taškařici s kovídkem se výsadkáři tentokrát rozhodli vypustit z programu hromadný nástup a účastníkům doporučili se na letiště dostavit asi půl hodiny před vlastním odchodem. Během této doby každý dostal protektorátní průkaz a cestovní povolení na své jméno. Do dvojice pak mapu a jeden průkaz a cestovní povolení nevyplněné. Během briefingu, který následoval vzápětí, nám zpravodajský důstojník sdělil, kam po seskoku zamířit a koho a jakým smluveným heslem oslovit. A samozřejmě úkol - nevyplněné dokumenty bezpečně dostat k pracovníkům odboje v okolí Nového Města na Moravě. Tentokrát nechyběla ani předseskoková příprava, při níž jsme se pod dohledem instruktorů navlékli do padákových postrojů a s vlastním materiálem v ruce odklusali do útrob připraveného Halifaxu L-410, z něhož nás postupně pouštěli na cestu.

Ta tentokrát vedla po trase značně změněné. První kontakt nás nečekal u rozhledny Bára, ale až pár stovek metrů za ní u Perného rybníka. Oslovil nás heslem "Nejste vy mladej vod starýho Adamce?", my mu odpověděli "Dobrý den, pane Zelinka." a poslal nás nikoliv k vodnímu dílu Křižanovice II za místním hrázným, ale do Šiškovic za Maruškou Šíbovou. V Šiškovicích na návsi jsme nenašli Marušku, ale dva pány, od nichž jsme vyzvěděli, kde tu holku copatou už ale doopravdy najdeme:
"Von zase chlastá u toho vypuštěnýho rybníka, co? Proč vás posílá sem? Vona sice Mařka bydlí támhle v tom domě, ale dělá hospodskou v Hornim Bradle. Tam jí najdete. Ale až tam přijdete, ptejte se po Marušce. Ona je tam ještě jedna holka, Němka, Helga se jmenuje, Na tu bacha, ta donáší gestapu."
Pěkně jsme poděkovali a šli dál (A někde tady nám bylo jasný, že se tentokrát do Miřetic nepodíváme. Pani hospodskou od Mrázků to muselo nepříjemně překvapit, jelikož se na bandu hladových turistů poctivě připravila a navařila tolik gulášovky, že by se v ní ztratilo dítě na tříkolce). Na hrázi vodní nádrže Křižanovice jsme spadli do prvního průseru. Zastavila nás motorizovaná hlídka Feldpolizei. Chasník zkontroloval doklady, přeptal se kam jdem, odpovědi se podivil jako by ji snad ten den už párkrát slyšel, leč vypadal klidně. Dokud si nevšiml srolované obálky formátu A4, laškovně pomrkávající z pravé stehenní kapsy mých kalhot. Přišlo, co přijít muselo - obálku mi bez ptaní z kapsy vzal a v ní našel tu vyfasovanou mapu, na které jsme si s parťákem ani jeden nevšimli nápisu DEUTSCHE HEERESKARTE.
"Kde jste vzali vojenskou mapu?! Tak mi ukažte, co máte v batozích!" V těch se prohrabal, nic dalšího kompromitujícího nenašel (protože zas takový idioti jsme přecijen nebyli a ten pašovaný průkaz schovali v mém batohu pod hydrovak), tak se ještě jednou přeptal po původu té mapy. S naší odpovědí, že jsme jí koupili v trafice od nějaký nepříjemný baby a ani jsme si jí pořádně neprohlídli a že v kartografii se tolik nevyznáme, abychom na první pohled rozeznali vojenskou mapu, spokojen nebyl. Pročež vypadl z role, vysvětlil nám, že tu mapu hlídka taky najít nesmí a propustil nás. Za odměnu jsme mu před odchodem ještě směli předvést deset kliků. Ještě docela daleko od křižanovické nádrže se nesly ozvěny výstřelů, které nejspíš "ukončily život" členů paraskupin, které si nějak blbě zašily i ten průkaz. 

Od nádrže jsme se s jazykem na vestě vyškrabali k rozhledně Boika hnedle vedle Českých Lhotic, na pěkné autobusové zastávce ujedli něco málo z neseného proviantu a šli dál. Cesta k Hornímu Bradlu už byla prosta jakýchkoliv nepříjemností a ta hospůdka, v níž jsme už konečně našli tu Marušku Šíbovou, ta byla vyloženě krásná. Tady jsme to naopak zahráli poměrně dobře - v klidu jsme si dali dršťkovou a pivo, přikryli to grogem a při jídle nenápadně pozorovali cvrkot. Děvčátka po place totiž nepobíhala dvě, ale čtyři. Helga byla jasná, identifikovat Marušku trvalo o něco déle (tak o dvě vteřiny - byla to ta, co se vždycky usmála, sáhla do džbánku a každé paraskupině beze slova předala litrovku Coly.) I zaplatili jsme - naštěstí ne Helze, protože tý bych dýško dával tuze nerad - a vyrazili za dobrodružstvím.
Teď se jistě pozorný čtenář zeptá "Kam? ...a jak jste věděli, že právě tam...?" To ta lahev Coly. Štítek byl přelepen jiným, velmi podobným, na němž nevelkým písmem stálo:

HLINSKO - VLAKOVÉ NÁDRAŽÍ
POULIČNÍ PRODAVAČ NOVIN

S příchodem do Hlinska jsme spolkli pětatřicátý kilometr pochodu a asi proto se nám čekárna místního nádraží, vybavená navíc automatem na kávu, zdála být téměř michelinskou restaurací. S vědomím, že jsme v půli cesty a z 20 hodin časového limitu jsme ukrojili pouze 8, dopřáli jsme si opulentní večeři a po ní chvíli oddechu s tou automatickou kávou jen tak do voňava vytuněnou Myslivcem. Abychom se neflákali dočista bohapustě, pročetli jsme si stručné instrukce zakonspirované do výtisku Českého Slova s informacemi a výletě z Hlinska na Devět Skal, pořádaném Klubem Českých Turistů.

Devět skal je taková kotva. Jistota, k níž se člověk může upnout v nejistých časech. A já jsem samozřejmě rád, že nás o ni výsadkáři nepřipravili a výstup jsem si užil! O tom, jak moc se na něj s parťákem těšíme nepochybně svědčí, že jsme se mezi Hlinskem a Českým Herálcem navzájem museli párkrát poslat do háje s věčnym hudrovánim, jak to zase na tý kamenitý cestě, ze všeho nejvíc připomínající posmrkaný rozbitý schodiště, bude stát za hovno. V Herálci se ovšem stalo něco, co nám přeci jen vlilo něco čerstvé krve do žil. Usedli jsme na moment u nadobro zamčené restaurace pod autobusovým nádržím, že chvilku vyklepeme fajfky, než se pustíme do toho protivného kopce. Vůkol nás tlačila postarší dáma velociped a když byla zrovinka vedle nás, prohodila: "V tom domě hned za mostem maj pivo."
Chvilku jsme spekulovali, zda dotyčná občanka nebyla volavka od gestapa, který si nás vezme do prádla, hned jak u zmíněného domu vezmem za kliku. A pak jsme do toho prostě šli prsama. Vešli jsme do domu, který byl podle vývěsního štítu veterinární klinikou. Sedm sudů Rychtáře v chodbě však ukazovalo na podnik zcela jiného charakteru. V další místnosti nás přivítalo několikero přátelských hlasů, jejichž majitelé nás neméně přátelsky vzali mezi sebe, dopřáli nám teplých míst u kamen, hrnek čaje a i to pivo. A na otázku, co jsme dlužni, reagovali velkorysým mávnutím rukou. Přátelé - takhle si představuji ty bezejmenné hrdiny odboje, kteří bez nároku na vlastní prospěch či slávu podají člověku pomocnou ruku. Neberte to prosím jako levný patos. Nebál bych se říci, že nás ten čaj na Devět Skal v podstatě vynesl, protože cestu od Herálce si z roku 2017 pamatuju mnohem obtížnější.

Z Devíti Skal už naše kroky vedly po známých cestách přes Fryšavu do Medlova, kde stejně jako předloni bylo k dispozici něco špekáčků a oheň k jejich úpravě. Nepohrdli jsme a do Studnice vyrazili s mastnýma kušnama. Tichá obec na kopci nad Novým Městem na Moravě se halila do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Odbojář, který se vyloupl ze stínu jednoho z domů na návsi, proto působil trochu přízračně. Dychtivě převzal dokumenty, které jsme mu s nasazením vlastních hrdel z Chrudimi donesli, poděkoval a ještě přidal varování, ať prý na cestě do Nového Města postupujeme opatrně, jelikož se v okolí pohybuje velké množství německých hlídek. 

No neudělali jsme dobře, že jsme to varování brali na lehkou váhu.
Pod kopcem, tam kde se polní cesta pomalu stáčí k Maršovicím, stál vcelku mohutný zátaras obsazený silnou motorizovanou hlídkou, které navíc na místě asistoval příslušník gestapa. Hlídkující frickové kontrolovali každého bez výjimky. Na nic se přitom neptali, doklady zabavili a odevzdali důstojníkovi, který pak každou skupinu podrobil výslechu. Prohledání osob i batohů při tom bylo spíše pravidlem, než výjimkou, exekuce v případě nekonzistentních výpovědí a nalezení kompromitujících materiálů rovněž tak. No a já u sebe pořád měl tu poblbanou mapu. Ovšem když je štěstí unavený, sedne si i na vola. Ve stanu nás zadržených bylo vždy alespoň pět. Vyslýchajícímu byl k ruce ordonanc a zapisovatelka (Helga, mrcha jedna...). Na svůj výslech jsme chvíli čekali a tu chvíli parťák využil k tomu, aby tu mapu z mého batohu vyndal a pod celtou vystrčil ze stanu ven. Patří mu za to pochvala před nastoupeným internetem, protože i když jsme u výslechu samotného zrovna za hvězdy nebyli, nic zajímavého u nás nenašli, takže si nás nevzal do prádla přítomný přísný muž v černém kabátě, vyfasovali jsme toliko dva dny arestu za potulku.
Co k téhle epizodě dodat - pánové a dáma z KVH Feldgendarmerie z.s. podali oskarové výkony a vytvořili skutečně dusivou atmosféru, z níž bylo člověku ouzko, i když věděl, že je to jen jako*. Vyslýchající důstojník působil dojmem přesně tý škodolibý svině, kterou docela dost štve, že se musí v tu šílenou denní dobu otravovat s nějakýma vandrákama, ale zároveň jí dělá dobře, když člověka může podusit. Člověk dostal dobovou atmosféru ochutnat zas o něco více a na závěr pochodu se nám tak dostalo i zřejmě nejsilnějšího zážitku, jaký jsme si z dosavadních ročníků odnesli. 
*Pro ještě lepší zážitek navíc někteří účastníci byli "na základě udání" podrobeni zostřenému výslechu, který zahrnoval z fyzických trýzní polévání ledovou vodou, z těch psychických separaci a konfrontaci výpovědí. Zde je třeba dodat, že této péče se dostalo výhradně vytipovaným účastníkům z řad 43.vp, kteří navíc v rámci svého výcviku prošli kurzem S.E.R.E, jehož podstatnou součástí je právě i odolávání psychickému nátlaku v zajetí.

...a nakonec pár obrázků...










8 komentářů:

  1. Wow! Krasna akce! Kolik lidi je do toho zapojenejch?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslíš účastníků, nebo pořadatelů?
      Účastníků max 600, tj. 300 dvojic.
      Kolik lidí se podílí na pořádání tý akce, to těžko říct. Nějaký ty "atrakce" cestou, vedle toho na pár místech zdravotníci... Množství lidí, který se nějak podíleli na organizaci, ale cestou je vidět neni, odhadnout nedovedu.

      Vymazat
    2. Myslela jsem ucastniku, krasny. Driv jsem chodila na maly "partyzansky" larpy, ale tohle je partyzanstina ve velkym stylu!

      Vymazat
    3. Účastníků je těch šest stovek :-)
      Akce je to moc fajn. Rok od roku lepší. :-)

      Vymazat
  2. hezký příběh, přimlouvám se za starší a nevidomé za jiné než bílé písmo na černém podkladu, po prvních řádcích mám zánět spojivek, v půlce jsem začala brečet krev a na ke konci mi vystřelily bulvy z důlků a znečistily monitor. A chválím vhodně zvolená jména postav.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mno... do toho pozadí se mi moc sahat nechce, moc se mi ty bloggerem nabízený šablony nelíbí a sám si jinou spíchnout nedovedu. Ale snad se tvé utrpení alespoń trochu zmenší, když změnim font na něco bezpatkovýho...

      Vymazat
    2. Utrpení je trochu menší, ale snad by sis mohl přát od Ježíška novou šablonu :D

      Vymazat
    3. Příště. Letos už prej pro mě má kulicha... :-D

      Vymazat