Spitfire LF Mk.IXe

Klidným nebem se nesla necelá dvacítka letadel v dokonalé formaci. Letci si poprvé po několika letech nemuseli navzájem hlídat záda a mohli prostě jen užívat krásný výhled. Teplé srpnové slunce se opíralo do perspexové bubliny překrytu a příjemně hřálo. Velitel se rozhlédl a letmo zkontroloval letouny okolo sebe. Zlehka se pousmál. Neužíval si ani tak krásné počasí, nebo nerušený klid. Jeho pozornost stále poutalo výsostné označení na křídlech vlastního stroje. Byl nezvyk po těch dlouhých letech vidět symbol své vlasti...

Stejného dne na obrubníku v podloubí domu v Budějicích na náměstí, které dnes nese jméno zakladatele města, krále Přemysla Otakara, toho jména druhého, seděl osmiletý klučina a tloukl špačky. Nijak moc nerozuměl tomu, co se to okolo něj v posledních měsících děje. Po většinu svého života potkával na ulici muže v šedých uniformách, kteří na něj mnohokrát mluvili a on jim ani jednou nerozuměl. Ti muži teď odešli. Místo nich přišli jiní v zelených uniformách. Také jim nerozumí, ale jsou lepší - občas mu některý dá čokoládu nebo žvýkací gumu, usměje se na něj a pohladí po hlavě. Vůbec si všiml, že se lidi od doby, co zmizely šedé uniformy, nějak víc usmívají. Asi se jim ti muži v zelených uniformách také líbí víc. Z proudu neuspořádaných myšlenek chlapce vytrhl zvuk motorů. Pohlédl k nebi a viděl mnoho letadel v pravidelných rozestupech přelétat nad městem. Když byly nad náměstím, zamávaly křídly. Chlapec se rozhlédl po náměstí. Lidé se zastavovali, stejně jako on koukali k nebi a občas někdo zamával na pozdrav. Chlapec vstal, došel k nedaleko stojícímu četníkovi a zatahal ho za rukáv.
"Prosím vás, co je to za letadla?"
Četník se na chlapce podíval, usmál se, vzal ho kolem ramen a hlasem, v němž jen těžko skrýval dojetí odpověděl:
"To se naši vrací domů..."
Bylo 13. srpna 1945 a na letišti v Plané chvíli poté přistály Spitfiry 312. československé stíhací perutě RAF...

Pro úplnost dodejme, že všechny československé perutě (310., 312. a 313. stíhací a 311 bombardovací) byly formálně vyňaty ze svazku RAF v únoru 1946.
Okolnosti vzniku Spitfiru Mk.IX jsem už před časem zmiňoval, když jsem psal o Mk.IXc od anglického Airfixu. LF Mk.IXe se lišila v detailech. Písmeno "L" prozrazuje subverzi určenou pro operace v nižších letových hladinách, k čemuž je stroj přizpůsoben instalací motoru Merlin 66. Častým, ne však stoprocentním vnějším rozpoznávacím znakem bylo křídlo s rozpětím zmenšeným o koncové oblouky. Sufix "e" pak značí výzbrojní variantu - v tomto případě složenou z dvojice půlpalcových kulometů a kanonů ráže 20 milimetrů. Koncem války jimi vyzbrojené perutě nejčastěji útočily na pozemní cíle. Spitfiry LF Mk.IXe a Mk.XVI ze stavu 74. perutě RAF byly také jedinými Spitfiry, které během války nosily do akce neřízené rakety.
A Spitfiry této verze byly v červenci 1945 vyzbrojeny všechny tři československé stíhací perutě. Proč padla volba právě na ně není zcela zřejmé a na první pohled se - vzhledem k poměrně úzké specializaci této verze - nejeví příliš šťastná. Nicméně jednalo se o několik desítek v podstatě nových strojů, které před předáním některé z našich perutí nikdy nebyly nasazeny.
Jejich služba v našem letectvu bohužel byla dosti daleka slávě Bitvy o Británii a svou nejslavnější hodinku zažily "naše" Spity až s Davidovými hvězdami na křídlech v Izraelské válce za nezávislost...

Model Spitfiru LF Mk.IXe byl u nás dlouhou dobu k mání jen z forem Kovozávodů Prostějov. Model rozhodně nebyl špatný, leč dnes už má své nejlepší roky dlouho za sebou. Nahradil jej až před nedávnem nový kousek od rovněž české firmy Sword. Ten je pochopitelně o několik tříd lepší. Díly jsou krásně hladké s pěkným negativním rytím, doplňkem k nim jsou výfuky a hlavně kulometů odlité z polyuretanu. Oboje výslednému vzhledu velmi pomůže. 
Stavba - srovnám-li jí s obdobnou technologií vyrobeným Seafirem Mk.I od AZ - byla zcela bezproblémová. Největší komplikací se ukázal být obtiskový aršík od polské firmy Techmod. Obtisky nejen, že příliš "neposlouchaly" a porch modelu okopírovaly až po dlouhém přesvědčování, mnohem nepříjemnějšm problémem se ukázala být jejich citlivost na otěr. Barva obtisku se škrabala už při letmém dotyku... Nicméně ani tím jsem se nenechal otrávit a model v pohodě dokončil. Výsledkem mého snažení je, jak už asi pozorný čtenář pochopil, letoun ve zbarvení, které československé Spitfiry nesly při návratu z Velké Británie.