Mlejnek na maso: Corsair Mk.IV

Další příspěvek do rubriky "Born in USA" se týká letadla, které se stalo symbolem bojů v Tichomoří. Chance Vought F4U Corsair.

NOVÉ FOTKY

Vývoj začal u zmíněné firmy v roce 1938 pod vedením Rexe Beisela a jeho základem byl motor. Tím byla tehdy nejvýkonnější pohonná jednotka vůbec a sice Pratt and Whitney R2800 "Double Wasp", jehož 18 válců uspořádaných do dvou hvězdic dávalo výkon rovných 2000 koní. Další konstrukční prvky rodící se stíhačky byly podřízeny instalaci tohoto monstra. Snaha o co nejefektivnější využití výkonu vedla k použití největší vrtule, jaká se do té doby na stíhačce objevila - Hamilton Standard Hydromatic pyšnící se průměrem 4 metry. Takto velká vrtule ovlivnila technické řešení podvozku, respektive křídla. Aby nový stroj necoural velkou vrtuli po zemi, bylo potřeba řešit výšku podvozku. Ve snaze zachovat jakous takous jednoduchost v jeho mechanismu, přikročili konstruktéři k řešení až neurvale jednoduchému. Prolomili křídlo do tvaru W. Tento prvek se stal charakteristickým designovým znakem Corsairů.
Prototyp zvláštně vypadajícího stroje se poprvé vznesl 29.května 1940. V jeho kokpitu tehdy seděl zkušební pilot Lyman Bullard. V průběhu testů byl hodnocen veskrze kladně. 30. června 1941 firma Chance Vought obdržela od US NAVY objednávku na výrobu 584 strojů označených F4U-1 a první sériový stroj tohoto typu šel do vzduchu téměř o rok později - 24.června 1942.
Námořníky nová stíhačka zřejmě začala děsit již od prvních seznamovacích krůčků. Důvodů bylo více, leč nad ostatní mezi nimi ční zejména následující dva:

Relativně nízký a mohutně rámovaný překryt pilotního prostoru dával pilotovi pouze špatný výhled z kabiny, což při pojíždění na nepříliš velké palubě letadlové lodi představovalo závažný problém.
Zřejmě vlivem nestejného obtékání křídla způsobeným rotací zmíněného monstrvětráku mohlo při pomalém přiblížení na přistání dojít k náhlé ztrátě vztlaku a propadnutí na pravém křídle. Aby toho nebylo málo, pokud pilot tuto změnu v chování stroje rozpoznal a prudce přidal plyn ve snaze sebe a stroj z problémů vytáhnout, měl Corsair tendenci vztlak ztratit naopak na levém křídle. Výsledkem v obou případech bylo, že se stroj nekontrolovaně otočil na záda a praštil sebou o palubu. V druhém zmiňovaném případě navíc takřka pod plným plynem...

Jednou z prvních přezdívek, kterou si Corsairy do dalšího života nesly zřejmě již od zkušebního provozu na letadlové lodi USS Sangamon na podim roku 1942, tak byl "Ensign Eliminator". Přesto, že nový stroj podával výkony do té doby nevídané, námořníci jej odmítli do doby, než budou výše zmíněné problémy odstraněny. Výhled byl zlepšen především dvěma zásahy do konstrukce. Původní nízký překryt byl nahrazen vypouklým s jednodušším rámováním a také zvýšil se posez letounu na ostruhovém kole, čímž byl snížen úhel mezi podélnou osou letadla a přistávací dráhou. Potíže s obtékáním křídla nakonec uspokojivou měrou vyřešil deflektor na náběžné hraně pravého křídla vně výstřelných kanálů trojice půlpalcových kulometů. Ačkoliv řešení přišlo poměrně brzy, na letadlových lodích se místo Corsairu ve velkém uplatnil konkurenční stroj firmy Grumann - F6F Hellcat.
Nebohého Corsairu se ujaly perutě US Marine Corps. Ty - stejně jako US NAVY - potřebovaly nahradit pomalu, ale jistě zastarávající Wildcaty. Obvykle operovaly z pozemních základen, které ve srovnání s letadlovou lodí poskytovaly mnohem více prostoru, díky čemuž problém nedostatečného výhledu z kokpitu při pojíždění až tolik nepálil. Ze stejného důvodu si navíc piloti USMC mohli dovolit vyšší přistávací rychlost, čímž byl eliminován i druhý zmíněný neduh.
Ještě před koncem války byla uvedena do provozu verze F4U-4. Od starších verzí jej viditelně odlišovala především nová čtyřlistá vrtule. Ta poháněla vylepšený motor R2800-18W, vybavený zařízením pro vstřikování směsi vody a alkoholu do válců, čímž bylo možné krátkodobě zvýšit výkon až na 2500 koní.
Konec války sebou přinesl konec výroby mnoha dobrých typů, jako byl třeba P-38 Lightning nebo P-47 Thunderball. Výborných typů, jako byl Corsair, se ale přechod ozbrojených sil zpět na mírové stavy nijak radikálně nedotkl. V dubnu 1946 poprvé vzlétl prototyp verze F4U-5. Tu poháněl motor R2800-32W, vybavený dvoustupňovým turbokompresorem, který dával výkon až 2850 koní. Kromě množství dalších podstatných, leč neviditelných úprav (jako byly třeba vyhřívané zbraňové šachty nebo hrot pitot-statické trubice) měla pětka mírně upravenou kapotu motoru tak, aby co nejméně pilotovi překážela ve výhledu. Vývoj Corsairu skončil variantou AU-1, což byla specializovaná bitevní verze vyráběná pro perutě USMC. F4U-4, -5 i AU-1 byly nasazeny letectvem námořnictva i námořní pěchoty během války v Koreji. Dobře se uplatnily v roli bitevních letadel, ale i nočních stíhačů. Jediné eso námořnictva - poručík Guy Pierre Bordelon - dosáhl všech svých vítězství právě na Corsairu. Zároveň byl také v Koreji jediným pilotem se statutem esa, který všech svých vítězství dosáhl na letounu s pístovým motorem. Jinému pilotovi Corsairu - konkrétně jím byl kapitán Jesse Folmar - se podařilo sestřelit proudový MiG-15.
Výroba pro USMC a US NAVY skončila v roce 1952 a počet dodaných letadel se zastavil na čísle 12571. V roce 1954 bylo pro francouzské námořní letectvo upraveno 94 Corsairů na verzi F4U-7. Ta nebyla ničím jiným, než AU-1 s motorem R2800-18W. Francouzi Corsairy (na své poměry) úspěšně nasadili v Indočíně, Alžírsku, nebo při Suezské krizi. Vyřadili je v roce 1964.
Ani tehdy však Corsairy neřekly své poslední slovo! Psal se rok 1969. Nebe nad Vietnamem bylo svědkem soubojů dvoumachových stíhaček, po nocích jej šacovaly neviditelné paprsky radarů, které sháněly kořist pro protiletadlové řízené střely - jiný to výkřik moderní techniky. Daleko odsud, na místě jiném a přesto v ledasčem podobném, si vojenští letci Salvadoru a Hondurasu dávali přes držku ve válce, která později dostala nepřesné a možná i nevhodně zlehčující jméno "fotbalová", a činili tak v kokpitech strojů, které klidně mohli pamatovat boje o Okinawu. Fuerza Aerea Salvadorena měla k dispozici několik Mustangů a Corsairů FG-1D, její honduraský soupeř pak provozoval Corsairy F4U-5...
Nicméně vraťme se do první poloviny 40. let. Američané své Corsairy pro provoz na palubách letadlových lodí uvolnili až na přelomu let 1944 a 45. Jako první tedy Corsairy na letadlových lodích nasadili Britové. Důvody jsem zmínil již víckrát - Fleet Air Arm trpěla během války lecjakými problémy, ale přebytek kvalitních stíhaček mezi nimi rozhodně nebyl. A tak prostě tu a tam nad nějakou nectností toho kterého typu přivřela oči. Britští piloti - kteří provoz Corsairů shledali stejně záludným, jako sami Američané - problémy vyřešili po svém. K lodi se na přistání přiblížili táhlým obloukem, který vyrovnávali až těsně před dosednutím na palubu a podobně jako američtí mariňáci přistávali při větší rychlosti. To sice vedlo k výraznému snížení životnosti záchytných lan na lodích, ale ztráty letadel i pilotů byly přeci jen nižší. Nakonec Britové dokázali Corsairy celkem uspokojivě provozovat i na palubách malých eskortních letadlových lodí.
Celkem 2012 Corsairů objednaných pro Fleet Air Arm představuje největší nákup letecké techniky v historii Británie. Dodávky zahrnovaly:

95 Mk.I (odpovídá americké verzi F4U-1, nikdy nebyla v rámci FAA nasazena z paluby letadlové lodi, posloužila pouze pro výcvik personálu)
510 Mk.II (F4U-1A, oproti předcházející verzi se liší novým překrytem pilotního prostoru, který umožňoval lepší výhled z kokpitu)
430 Mk.III (F3A-1D, stroje pocházející z licenční výroby u firmy Brewster, technicky by se neměly lišit od F4U-1A, nicméně Britové je vinou opakovaných technických potíží rovněž v operační službě nepoužili)
977 Mk.IV (FG-1D z licenční výroby firmy Goodyear, odpovídá verzi F4U-1D, která měla ve srovnání s -1A tužší křídlo a díky tomu širší možnosti v nesení bomb a raket pro útoky na pozemní cíle)

S výjimkou Mk.I měly všechny britské Corsairy mírně zkrácené rozpětí. Důvodem byly nižší stropy hangárů a vůbec celkově menší prostory právě na palubách britských eskortních letadlových lodí.
Na evropském bojišti byly Corsairy nasazeny jako stíhací krytí pro bitevní Fireflye a bombardovací Barracudy při útocích na kotviště bitevní lodi Tirpitz. I v případě britských Corsairů však těžiště operací spadalo do oblasti Pacifiku. Zde se britské Corsairy dobře uplatnily jak v roli stíhačů, tak i stíhacích bombardérů při náletech na ropné rafinerie v Palembangu, přístav v Sabangu, nebo podpoře spojeneckého vylodění na Okinawě. V rámci Fleet Air Arm sloužily Corsairy celkem u 18 perutí, z nich 8 bylo bojově nasazeno. Po skončení války byly přebytečné stroje hozeny přes palubu v Moreton bay u Brisbane. Určité množství Corsairů sice nadále zůstalo ve službě u FAA, nezdá se však, že by zde přežily rok 1947.
Rozhodl jsem loni v lednu, že si zase jednou udělám radost a pohodičku a slepím si něco bezproblémového. Corsair F4U-1A od japonské firmy Tamiya byl v tu chvíli celkem jasnou volbou. Výrobce předchází jen ta nejlepší pověst. Díly jsou vylisovány kvalitně bez propadlin a otřepů a množství detailů také neurazí. Například motor (který je častou bolestí modelů letadel s hvězdicí) je ztvárněn dostatečně pěkně a pokud jej zrovna nechcete otevřít, poslouží vám díly ze stavebnice více, než dobře. Kokpit by se dle mého názoru i při stavbě z krabičky klidně otevřít dal. Až na pár drobných maličkostí stavba probíhala pohodově a nezáludně dokonce i přesto, že jsem se zhruba v půlce stavby rozhodl, že opustím svůj původní plán a místo novozélandské F4U-1A postavím britskou FG-1D, resp. Mk.IV. To když jsem při toulkách internetem narazil na fotografii Corsairu s britskými pacifickými znaky kamuflovaného americkou Gloss Sea Blue a ozdobeného žlutou kapotou motoru. Zbarvení bylo v zásadě jednoduché, ale obtisky s označením jsem dával dohromady hodnou chvíli z různých zdrojů. I to je důvod, proč mi nakonec dokončení modelu trvalo rok. Těsně před dokončením jsem si navíc usmyslel, že si model ještě trochu barevně ozvláštním. K tomu účelu mi posloužila dvojice přídavných nádrží zavěšených pod centroplánem. Jednu z nich jsem nastříkal pouze barvou Gloss Sea Blue. Její hladký lesklý povrch představuje novou nádrž, která je na letadle zavěšena poprvé. Na druhé nádrži jsem pomocí skalpelu vyškrabal rýhy, představující deformace tenkého pláště. Poté jsem ji nastříkal odstínem Sky type S, teprve poté zmíněnou tmavě modrou. Před tím, než barva dokonale proschla jsem ji opatrně proškrábal na podkladovou Sky. Nakonec jsem nádrž nastříkal matným lakem. Získal jsem tak nádrž, o kterou někdo měsíce zakopával, než ji někdo jiný naplnil a pověsil na letadlo.

Corsair Mk.IV; 1850. peruť Fleet Air Arm, HMS Vengeance, British Pacific Fleet; 2. polovina roku 1945