Suma sumárum...

 

Pravila autorka jednoho weblogu, na který neodkážu, že mi to tu hnije. Ba co víc - slovy "...teď to tam hnije..." odkazuje ona na mne. A jelikož už se tu dlouho neobjevil žádný deníkový zápisek a já mám zrovna teď materiálu ke zpracování až až, zkusím zarezlou kliku mlejnku na maso opatrně roztočit...

Nuže... začněmež třeba prací - po dvě léta pracoval jsem ve firmě na pozici celkem nenáročné, jež mě po většinu času naplňovala pocitem, že tohle asi do důchodu dělat nevydržím. Ke změně začalo se schylovat ve chvíli, kdy jsem si opatrně řekl o zvýšení mzdy (Pracuju tu nějakej pátek a peníze mam stejný, jako ve druhý vejplatě... Hele vejplata je ženská a ukaž mi ženskou, která dobrovolně chodí dva roky ve stejnejch hadrech...). Cathcart mi neméně opatrně sdělil, že je to sice možné, ale ne na pozici, kterou jsem toho času zastával. A rovnou mi nabídl jinou. Počínaje červencem 2008 stal se ze mne průmyslový rentgenář. Asi na dva měsíce. Měl jsem původně nahradit pracovníka, který z firmy odcházel. Ten se ale krátce na to zase vrátil a někdo musel z kola ven. A Cathcart opět přišel s nabídkou. "Hele a nechtěl bys jít dělat ke šmukovi?" Hele chtěl. Je to zajímavý, člověk se něco naučí a hlavně to neni ten ubíjející stereotyp, který mne uspával od předloňského dubna. Na druhou stranu právě Cathcart se svým speciálním dloubacím talentem mne občas přivádí k řešení otázky, "...proč já kurva radši nezůstal na tý lítačce?!" No nic více-méně by se dalo říct, že mám, co jsem chtěl.

Ačkoliv se šmukem pracuji pouze krátce - cca dva měsíce - již jsem stihl způsobit drobné pozdvižení. To když jsem se o hranu stolu praštil přesně do toho kloubu na pravé ruce, který jsem si před časem narazil, náhlou prudkou bolest jsem neustál a praštil sebou před zraky dvou spolupracovníků. Oněmi vyvolenými byli pánové Kolomazník a Šiška, přičemž první jmenovaný nutně musel zavolat sanitku a posléze saniťákům musel náležitě barvitě vylíčit, jak jsem byl dvě minuty v bezvědomí a třásl jsem končetinami. V tuto chvíli nelze nezmínit, že ke dvěma minutám bezvědomí se ze "spadl ze židle, propleskli jsme ho a přišel k sobě" propřeháněl při čtvrtém líčení události a rovněž tak stalo se i s třasem - kmitající končetina byla pouze jediná a to zcela pochopitelně ta, která se chvíli před tím tak blízce seznámila s mým pracovním stolem. V každém případě díky vypravěčskému umění páně Kolomazníka jsem byl odvezen do krčské nemocnice, kde se mne vzdor výsledkům provedených vyšetření pokusili přesvědčit, že jsem epileptik. Ještě den navíc a tu padoucnici bych si domu vážně přivez... Závěrem k této veselé historce z natáčení dodám, že u příležitosti osobního předání neschopenky byl jsem v kanceláři srdečně přivítán dokonce i jindy odměřeným Cathcartem. Jen Kolomazník seděl schovaný za jedenadvacetipalcovým monitorem a dělal, že sedí v úplně jiné kanceláři.

Cimrmanovský úkrok stranou. Galahad, kterému samota v zásadě nevadí a hledání vhodné slečny nikdy nevěnoval velké úsilí, se stal půlkou páru a rovnou říká, že neví, jak to udělal. Pamatuje si jen, že v den, kdy Ji poznal, dostal otázku jaké má rád brambůrky a překvapil odpovědí, že především smažené... Cca měsíc se bavím tím, jak nám to všichni děsně přejou, jak mi ji moji známí schvalujou, jak jí její známí schvalujou mě, jak jí o mě jeden náš společný kamarád (takový rodinný přítel-čekatel) vypráví děsný voloviny a vůbec si užívám pozitiv a sociálních jistot dlouhodobého vztahu a sám se divím, jak to umí bejt příjemný, když jeden není sám. Pitvat se mi to nějak extra nechce - ono v zásadě není co. Ale přišlo mi, že za zmínku to stojí.

Další věc, která za zmínku rozhodně stojí, je skutečnost, že pardubičák si minulý týden pořídil domů děsně mrňavýho človíčka, jež dostal jméno Anička. Protože on to u sebe nějak zmínit zapoměl, tak to vytroubim do světa za něj a rovnou mu při té příležitosti pogratuluju a prckovi popřeju, ať se mu tu líbí. Z důvěryhodného zdroje prosákla informace, že na domovském weblogu bude pardubičákova dcerka zveřejněna co nevidět! nebudu to tedy více pitvat a na úplný závěr jen dodám, že poslední dva odstavce by mohly být samostatně odstaveny pod nadpisem "Kterak jsme si s pardubičákem pořídili Aničku" ...tedy - každej svojí samozřejmě...