Masters of Rock 08

V motorestě Devet križou mal som včera piču s ryžou...

Loni i předloni touhle dobou svěřoval jsem čtenářstvu širému i štíhlému své nadšení nad sotva ukončeným ročníkem festivalu Masters of Rock. Letos mám v plánu více méně totéž, ale dovolil bych si to protentokrát pojmout kapánek jináč. Ono mi venkoncem ani nic moc jiného nezbývá - loňský poměrně obsáhlý výčet koncertů, které jsem viděl nejsem schopen zopakovat prostě proto, že jsem jich letos viděl nepoměrně méně a jen málokterým jsem byl unesen natolik, abych dokázal napsat víc, než jen to, že "...tehdy a tehdy nastoupili na pódium ti a ti a zahráli tohle a tohle a zahráli to dobře..."

Takže za všechny (ehm) zmíním Sabaton, kteří se na festivalu i letos ukázali v tom nejlepším světle a já osobně jejich produkci považuji za to nejlepší, co bylo letos ve Vizovicích k vidění. Koncert šestice rychloprstých Švédů na letošním ročníku festivalu Masters of Rock byl součástí turné k jejich novému albu The art of war (Během tohoto turné se do Čech ještě jednou vrátí, aby odehráli po jednom koncertě ve Zlíně a v Plzni. Návštěvu doporučuji). Ačkoliv mám pro Sabatony velkou slabost, přiznávám, že o nové placičce s jejich logem jsem se dozvěděl až na festivalu. U stánku Mystic productions jsem novinku objevil a jednu kopii si koupil. Krabička krom CD a bookletu obsahovala anglický překlad Sun-Cuova Umění války, které albu dalo jméno a vlastně i obsah. Každá z celkem 13 stop se formou nějakého příkladu z historie (překvapivě především WWII) váže na některé pravidlo, jež Sun-Cu ve svém díle formuloval. Vyslechneme tak texty o tom, jak 720 polských vojáků v září 1939 po tři dny bránilo obec Wizna proti více jak čtyřicetinásobné přesile (píseň výmluvného jména "40:1"), o pádu Francie (Ghost division), o bitvě u Kurska (Panzerkampf), o dobývání Monte Cassina (Slopes of St.Benedict), o jatkách na západním pobřeží Turecka v roce 1915 (Cliffs of Gallipoli), o tzv. Zimní válce (Talvisota) a nakonec došlo i na téma, které už jednou zpracovali Iron Maiden v písni Paschendale (The price of a mile)... Celý čtvrtek a páteční dopoledne jsem krabičku s CD žmoulal v rukou a těšil se až něco z nových kusů uslyším. Během žmoulání jsem také došel k závěru, že by nebylo špatné, nechat si od Sabatonů nechat podespat booklet. Oděn ve vyhrnuté maskáčové kalhoty a shemag ležérně přehozený přes ramena jsem páteční odpoledne zabil ve frontě na autogramy. "Neni to moc teplý?" neodpustil si drobné rýpnutí frontman Sabatonů Joakim Brodén (mimochodem po matce poloviční Čech) při pohledu na arafat-hadr na mých ramenou. "Já nevim...dneska je teplý úplně všechno." odpověděl jsem s úsměvem ("včetně piva" pomyslel jsem si při pohledu na sklenici notně zvětralého Prazdroje kousek od Brodénovi pravé ruky), poděkoval jsem a odešel.

Koncert samotný začal okolo čtvrt na osm a jak už jsem na začátku předchozího odstavce napsal - kurva, že stál za vidění! Skladba playlistu byla takřka dokonalá a vedle toho nejlepšího ze starších alb (za všechno: Panzer battalion, Attero Dominatus, Primo Victoria, Rise of Evil, In the name of God nebo Into the fire) samozřejmě nechybělo několikero kusů z The art of war. Vzpomínám si, že zazněly Ghost division, Cliffs of Gallipoli, Panzerkampf a 40:1. Poslední jmenovaná písnička podrbala národní hrdost přítomných Poláků a tito tak dělali ještě větší bordel, než je obvyklé. Tentokrát jsem pro ně měl něco jako pochopení... Kvalitní výběr skladeb byl podepřen neméně kvalitním podáním. Sabatoni si koncert očividně užívali a Brodén svojí nenuceností lidi bavil od prvního do posledního tónu (zdaleka to není samozřejmost - takoví Stratovarius loni prostě jen přišli, zahráli a zase odešli. Předloni během koncertu skupiny Whitesnake jednomu nemohlo uniknout, jak Coverdale znervózněl, když během jedné písničky zkusil angažovat publikum, vytrčil z pódia ruku s mikrofonem, aby publikum dojelo rozezpívaný refrén a ono nic...).

Další koncert, který rozhodně stojí za zmínku byla sobotní produkce švédských Amon Amarth. Pro změnu nejefektněji zakončený koncert letošního ročníku. Během jednoho kusu začalo intenzivně pršet. K tomu navíc, aby toho náhodou nebylo málo, foukal vítr proti pódiu, díky čemuž pánové jeden jak druhý během necelých pěti minut získali vizáž větrem ošlehaných Vikingů. Tím do té doby vynikající koncert bohužel musel skončit, protože když prej prší do aparatury, nějak to nejni úplně to pravý... Heggovo "I think that today Oden stays by us." v tu chvíli znělo spíš jako špatný vtip.

Status nejobdivuhodnější improvizace si pak zcela bez diskuze zaslouží nedělní koncert finské skupiny Sonata Arctica. Opět pršelo i když zdaleka ne tak moc, jako v sobotu na Amarthech, a opět to přineslo technické problémy. Někdy tak po první sloce písně Full Moon někdo vypnul proud nebo co (Asi bouřka, Máchale...). Po krátkém zmateném přešlapování zpěvák skupiny Tony Kakko nechal zbytek skupiny a bedňáky, aby si hráli s elektrikou, sebral se, vzal jediný funkční mikrofon na pódiu a Full Moon odzpíval bez nástrojů. Čím dál víc ohromené publikum se velmi ochotně přidalo a já se nemůžu zbavit dojmu, že tohle by mohlo mít úspěch i bez technických problémů...

No... je to trochu delší, než jsem čekal, takže se nedivte, že to ještě nekončí...

Něco málo ze zákulisí. Kamarád výčepák letos absentoval. Když jsem se jednoho společného známého ptal proč, dozvěděl jsem se, že "...už má lítání po festivalech plný zuby, že už asi stárne..." V první chvíli jsem chtěl spálit občanku, neb dotyčný výčepák je mladší než já. A pak jsem měl čtyři dny na to, abych pochopil, co měl na mysli, když takhle mluvil. Na festivalu, který dosáhne rozměrů Masters of Rock, se najde hned několikero únavných věcí. Tak například fronty. Minimálně z pošty je známe všichni. Příjemné, že? Tak na fesťáku se s nimi setkáte všude - u hospody, u bankomatu, u stánku se zmrzlinou, u stánku s dobrým pivem, časem už i u stánku se špatným pivem, u sprch s vodou studenou a ještě studenější, u vchodu, u východu, obzvláště iritující jsou pak ty u záchodu a příkladně takovou frontu u koupaliště, u něhož na plotě visí cedule "Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ MIMO PROVOZ", by už mohla překonat snad jen nutnost vystát si frontu před vlastním stanem, až si večer půjdete lehnout... Velmi únavné je také hledání dobrého piva mezi hektolitry předražených patoků. Ještě únavnější je skutečnost, že (jste-li alespoň trochu soudní) od začátku víte, jak to hledání dopadne. Nedá se svítit - když do obce, která má 4500 obyvatel, náhle vtrhne 30000 pivomilných vyznavačů heavy metalu, pivo se nestíhá chladit dokonce i vzdor skutečnosti, že každý, kdo má do prdele díru a slunečník, si otevře nálevnu a ten nápor tak trochu rozmělní. Únavné jsou i ty poněkud přemrštěné ceny - 35,- ze Prazdroj se mi nechce dávat ani v domácích podmínkách, za nichž mám jakous takous jistotu, že to pivo bude k pití... Až si člověk ve finále skutečně sám položí otázku: "Do prdele, proč já se sem vlastně táhnul?!"

To máte tak - zdaleka nezastávám stejný názor, jako jeden kamarád, který prohlásil, že 30000 účastníků Masters rovná se 30000 kamarádů. Rozhodně je ale pravda, že je to akce, kde se nemusíte bát jít sami na pivo, protože i s lidmi, které jste v životě neviděli, si budete mít alespoň na chvíli o čem povídat. A když na tom festu potkáváte rok co rok stejné tváře, nakonec zjistíte, že ta akce je možná daleko víc společenská, než kulturní (V tomto smyslu už celkem extrémně může znít historka o tom, jak jsme s kamarádkou seděli v hospodě s hezkou zelenookou slečnou, která mi byla šíleně povědomá. Otázku "Neznáme se odněkud?" se mi nedařilo položit tak dlouho /abych nebyl za majitele hodně levného provázku k navazování známostí/, až se dotyčná zeptala sama. Vzápětí mi vyjmenovala několikero akcí, na kterých mne určitě viděla. Za zmínku ještě stojí, že ani na jedné z nich jsem nebyl). Budete-li navíc mít to štěstí a potkáte pupkatého kudrnatého ostraváka Juru, máte velkou šanci, že se pro vás fesťák stane také akcí vzdělávací, protože moudra, která on sype z rukávu, nenajdete ani na stěnách záchodku v hospodě Na Kovárně...I když je pravda, že letos se tedy spíš než na vzdělávání soustředil na umění, a tak z těch rukávů místo moudra sypal jednoduché písňové texty pro ještě jednodušší kytarové linky ("Dů Valaši dů...drn drn drn...hore dědinů...drn drn drn...jeden nese pepře, druhý nese vepře, třewtí cibulůůů...drn drn drn... Nesu hovno proti plátnu...drn drn drn...já to hovno v plátno zatnu...drn drn drn..."). Jistý půvab se nedá upřít ani lokálním projevům instiktivní lidské schopnosti přizpůsobit se čemukoliv včetně provazu kolem krku. Dlouho budu zapomínat na mladíka, kterému se zachtělo si k poslechu i trochu zatrsat. Pohlédl k plnému hledišti, natáhl si rybářské holiny, aby posléze trsal uprostřed největší louže, jakou v hledišti našel... Celkem mě mrzí, že nemám fotku...

V každém případě - přesto, že po několika dnech na festivalu ze sebe člověk nejhorší špínu nesmývá, ale loupe, mají tyhle akce svoje kouzlo, takže se tam asi ještě párkrát ukážu!