Z Nehvizd do Všetat

  aneb Babí léto u Labe

Nějak podezřele často jsme se v posledních měsísích plácali v okolí Sázavy, tak jsem v září bouchnul pěstí do stolu a v plánování provedl změnu velikou, nebál bych se říci až radikální. Svůj díl viny na tom nesla facebooková stránka Nádražky, která mi jednou takhle okolo oběda hodila před hladovou kušnu pár roztomilých fotografií z Lokobaru ve Všetatech.

Hlad se přesunul na pozadí, mozek se začal velmi cílevědomě věnovat pátrání po tom, odkud by se tak dalo vyrazit, aby si v těch Všetatech mohl dát zaslouženou cílovou prémii. Malou chvilku práce dalo vymyslet start tak, aby se do výchozího místa v sobotu poránu taky trochu rozumně dojelo.
Volba nakonec padla na Nehvizdy, takže sraz v 8:00 na Čerňáku, abychom si od metra v pohodovém tempu seběhli na nástupiště k autobusům, kde jsme si mohli vybrat hned ze dvou linek, jedna s odjezdem v 8:15, druhá v 8:20... 

Jenže Galahad čuměl na jízdní řád blbě, přečetl si odjezdy platné pro všední den, pročež když jsme se s parťákem na tom čerňáku sešli, měli jsme před sebou 3/4 hodiny očumování stěn betonové rokle, do níž jsou nástupiště zdejšího autobusáku vklíněna. Aby toho neštěstí nebylo hned na začátek málo, před odchodem z domu jsem se nenasnídal, nedal si kafe a navíc jsem si sebou nesl nevelký, přesto však nepříjemný bolehlav, pořízený předchozího večera na UV. Ne, že bych se nechal zlákat k nějaké nezřízené pijatyce. Ale neměl jsem toho večera chuť na pivo, proto jsem místo obvyklé protivínské desítky popíjel bzeneckého Sylvána. Vínu příliš neholduji, tak ho ani nemuselo být moc (ale je to trochu škoda, ten Sylván mi docela chutná). Snídani a kafe jsme na čerňáku vyřešit zvládli, bolehlav se mi podařilo rozehnat teprve speciálním vyprošťovacím Kozlem v Čelakovicích na náměstí.

Od Čelakovic až k mostu přes Labe u Lázní Toušeň nám vydrželo nostalgické klábosení o našem potýkání s vysokoškolským vzděláváním a o lidech, které jsme měli to štěstí při tom potkat. Věru nebylo jich málo a mně udělalo mimořádnou radost, že jsem trochu oproti očekávání odkudsi vyškrábl kontakt na jednoho z nich. Ono "odkudsi" je prostě jen seznam kontaktů v telefonu, to překvapení vlastně plynulo spíš z faktu, že je to číslo po asi dvaceti letech pořád platný... No a ta radost, co jsem z toho zjištění měl, nás pak vlastně s parťákem přivedla k tomu nostalgickýmu klábosu.

Za Labem jsme prošli Káraným, přešli na druhý břeh Jizery a pokračovali po kraji pěknýho lesa k Otradovicím. Tam jsme hned na kraji zakopli o Klub Zahrada, takto malé zahradní občerstvení s dobrym Kozlem v příjemně nachlazených půllitrech a malým leč chutným utopencem, to aby se tam to pivečko samo nestydělo. Kozlik byl fakt dobrej, dali jsme si dva a jako správní čeští muži středního věku probrali tak nějak ze všech stran ten fotbálek, že jo. Ještěže ho máme, ale málem jsme se u toho rozseděli přes moc a nohy nás na odchodu nenesly z vrátek útulné zahrádky právě nejochotněji... A to nás na druhé straně obce ještě čekal místní div světa v podobě Cimrmanova trafovýčepu. Zde jsme pro jistotu nekonzumovali, pouze se obdivovali mistrově technické invenci...

Za Otradovicema jsme zapadli do lesa a za mostem přes D10 zamířili k Hlavenci. Malebná obec se skanzenem a hostincem U Jelena nám otevřela svou vlídnou náruč a kdo jsme my, abychom se vzpouzeli. Nechali jsme tedy Jelena, aby nám natočil nějaký nealko. Odtud jsme zamířili ke Lhotě. K tý s tim velkym koupalištěm, co je na jedný straně nudistická pláž. Nebo aspoň bývala. V půlce září se tam ale žádné nahotinky neslunily a my proto bez zastávky šli dál na Dřísy. Tam jsme na lavičce lehce posvačili, krátce zkontrolovali, jak jsou na tom nohy, vysypali kamínky z bot, srovnali srolovaný ponožky a vyrazili dál.

Poslední zastávku před cílem jsme udělali v Nedomicích. Technicky vzato to nebylo nutné. Hlad jsme zahnali chvíli před tím, žížeň bychom v pohodě donesli až do Všetat. V podstatě nešlo o nic jiného, než o pokus trochu se vylhat z posledního pětikilometru tím, že se téměř půlku budem těšit na zastávku a po ní už to bude do cíle mnohem méně, než pět kilometrů. Poslední pětikilometr totiž, drazí přátelé, je svinstvo. Takový to, u kterýho by si člověk i odpliv a uraženě odešel. Hlava už je v cíli a nohy se s ní hádaj, protože se po nich ještě pořád něco chce. A tak jsme se v Nedomicích zastavili v místní cukrárně, kde vážené hosty z Prahéé uctili dobrou kávou a výbornym pistáciovym větrníkem...

No a pak už ty Všetaty... Do Lokobaru na místním nádraží jsme dorazili plni radostné žízně, kterou jsme tu vyměnili za řezaný Svijany. Co se nám ten den bohužel nepovedlo, byla polévka k obědu. U Jelena nás chtěli utáhnout na pórkovou a v Lokobaru to moc nevylepšili, tam měli květákovou. Tak nic no, gulášovku nebo dršťkovou si dám jindy jinde, ve Všetatech jsem musel zaimprovizovat a místo polívky si dát ještě jedno řezaný.